Proč jsme nemocní? Nespavost (insomnie)

A máme tu další všeoebcně známou a velmi neoblíbenou potíž, jak by jistě potvrdil každý, kdo má potíže se spánkem. Jaké souvislosti vidí a naznačuje autor knihy proč jsme nemocní, klinický psycholog PhDr. Petr Novotný?

Občasnou nespavost poznal každý,  většina lidí  středního a staršího věku ji však  poznala dlouhodobě a důvěrně. Nespíme například před cestou, před důležitým dnem, máme-li problémy, nebo čekají-li nás problémy, dobře nespíme ani v cizích postelích a v nepříjemném prostředí, nespíme, když příliš milujeme či nenávidíme, cítíme-li se osamocení a nemilovaní, jsme-li příliš unavení či nedočkaví, jsme-li pod vlivem návykových látek, jsme-li nemocní například kašlem, nebo když cítíme bolest. Nespíme, když jsme byli vytrženi ze spánku, nespíme při depresích, nespíme, jsme-li v euforii.
Podle zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda spí velice špatně ti, co nežijí pravidelným sexuálním životem. Naopak  ti, co se sexu věnují důsledně, obejdou se snadněji bez činného vědomí, které bývá závažnou překážkou k navození spánku. Podle pojmově široké interpretace Alfreda Adlera spí špatně ti, co nocují takzvaně na nepřátelském území.

Obecně lze říci, že nejvíce a nejtvrději spí děti, nejméně a nejmělčeji spí staří lidé. Nejlepší a nejzdravější spánek jsme okoušeli na počátku života, nespavost  se zjevuje nejčastěji, když životního času ubývá a začneme z různých důvodů trpět úzkostí.
Význačný německý psychosomatik A. Jores považuje člověka s narušeným spánkem za narušeného člověka, přičemž v popředí jeho potíží spatřuje specifický neurotický strach nebo úzkost.  
Jiní psychosomatici zdůrazňují přímou vazbu mezi nespavostí a neschopností se odevzdat, tedy se vydat na pospas nejbližším například v lásce. Horší kvalita spánku souvisí tedy  povětšinou s  úzkostlivostí. V šéfovské pozici všech úzkostí a všech rozličných strachů, až úplně na vrcholku pyramidy, je strach ze smrti.  Kvalita postoje k vlastní smrti souvisí nejčastěji s množstvím času, který máme za sebou a který před sebou.
Nespavostí trpí často také ti, jimž zemřel životní partner, protože vztah sice zůstal, ale je trvale znepokojující, když se totiž každý z aktérů někdejšího vztavu nachází právě v jiné dimenzi.
Spánku se  odjakživa říkalo malá smrt. Božská dvojčata byla v řecké mytologii Thanatos,  zosobnění smrti, a jeho bratr Hypnos, zosobnění spánku. Usínání je proto v jistém smyslu kondičním treninkem umírání, je každodenním odvážným skokem nebo zbabělým otálením, hlubokým či naopak příliš mělkým zanořením do hluboké tůně nevědomí. A ve spánku se vskutku odehrávají podobné  psychické procesy jako při umírání. Kdo se bojí smrti, ať už vědomě, nebo aniž by o své úzkosti cokoli tušil, ten usíná a spí  hůře než ti, co se o smrt nezajímají, co na ni nemyslí, co se jí nebojí, co o ní ještě nic nevědí.
Zejména velmi  mladí usínají nejrychleji a spí nejlépe, protože s nimi  smrt nepočítá a oni nepočítají se smrtí, smrt považují za fenoném, který se týká jen těch ostatních. Pak jednoduše vhodí odplynulý den do odpadkového koše a naráz usnou, protože zítra se jim vnutí  den nový a nepopsaný. Usnou, jako když je do vody hodí. Odhodit bez zaváhání a úspěšně zátěž právě odplynulého dne, to  je následek neinformovanosti mladých a životním uměním starých. Kdo se cítí jakoby nesmrtelný, ten se také nebojí usnout – odevzdat se napospas svému hlubinnému nitru, protože věří, že se probudí přinejmenším ve stejném a někdy i v lepším stavu, než v jakém usínal. 
Jako nesmrtelní se však necítí jen mladí či chudí duchem, ale i staří a moudří, pro něž  smrt není koncem, ale novým stavem. Moudří i ve stáří usínají snadno v jistotě, že smrt není fantom, jehož by bylo třeba se bát. Ve vnějšku kráčíme rychle především ke smrti, kdo však pobývá spíše uvnitř, ten  také mnohem častěji  narazí na záchvěv věčnosti. Nejhůře spí ti (někdy už i v mládí), kterým v usnutí brání věčně bdělé ego, aniž by měli šanci toto ego, které na svých zádech přenáší především věčnou úzkost a strach, vypudit. 
Jako nesmrtelní se však necítí jen mladí či chudí duchem, ale i staří a moudří, pro něž  smrt není koncem, ale novým stavem. Moudří i ve stáří usínají snadno v jistotě, že smrt není fantom, jehož by bylo třeba se bát. Ve vnějšku kráčíme rychle především ke smrti, kdo však pobývá spíše uvnitř, ten  také mnohem častěji  narazí na záchvěv věčnosti. Nejhůře spí ti (někdy už i v mládí), kterým v usnutí brání věčně bdělé ego, aniž by měli šanci toto ego, které na svých zádech přenáší především věčnou úzkost a strach, vypudit. 

Masově rozšířená nespavost
Nespavost v masovém měřítku souvisí nejtěsněji s dobou takzvané vědeckotechnické revoluce, kdy lidé  povětšinou opustili svoje  nitra a započali s podmaňováním  a exploatací vnějšku, kde se jejich ego cítilo jako ryba ve vodě. Lidé operující  vehementně ve vnějšku, kteří obětovali značnou část své bytosti svému egu, a převzali nadměrný (škodlivý) díl úzkostlivé odpovědnosti za sebe i za jiné, usínají těžce a spí mělce. Naopak velcí spáči, jimž se nikdy nechce vstávat, se i z přiměřené odpovědnosti snaží vysmeknout.
Ego má vskutku mnohdy velkou ochrannou sílu, takže nabude  přesvědčení, že dokáže opanovat veškerou psychiku a poskynout záruky za kvalitu a dosažení všech cílů života. Takové ego pak ovšem dost často nedokáže spát, protože i v době, kdy by mělo spát, chce kontrolovat, plánovat, organizovat a kout pikle, když  totiž má strach, že přijde o získané posty finanční, profesní, šéfovské, milostné, zdravotní, intelektové či umělecké.
Chceme-li usnout, musíme ego i s jeho strachem poodehnat z vědomí a pak se nám to pravděpodobě podaří.  Ale i člověk s velice silným egem (vskutku úspěšným, které se už nebojí o dosažené posty)  dokáže před usnutím odehnat z dohledu i toto svoje silné ego. Takový člověk dokáže usnout i ve stáří. Kdo však přeceňuje vnějšek (ego má špatný odhad, nebo je slabé) a má strach, že se tento vnějšek do zítra může nepříznivě proměnit (nechá se egem nepřetržité vléci a poručníkovat), tomu nepomůže ani večerní sex, horké lázně či  nekonečné přepočítávání oveček, a bude i nadále  trpět nespavostí.
Náruč spánku je otevřena každému, jenže ne každý dokáže vstoupit do této náruče. Vstupujeme-li spontánně do jakékoli lákavé náruče, vzdáváme se instinktivně také svého ega. Odměnou je nejen případná slast ze splynutí, ale i  slast hlubokého a dlouhého spánku.
Prof. MUDr. J. Rattner klade nespavcům otázku, čeho chtějí dosáhnout svou nespavostí. Napomáhá jim s odpovědí, když tvrdí, že nespavci jsou po probdělé  noci unavení  a vidí svět jako by skrze hustý závoj, což jim umožní, aby se ještě lépe mohli vyhnout úkolům svého života, a cituje jim také francouzského filozofa J. P. Sartra v tom smyslu, že obdobně zatemnělé vědomí redukuje složitost světa na  jednoduché a přehledné obrysy.