K zamyšlení: Pracovat, či nepracovat?

Je to otázka takřka hamletovská. Pojďme se nad ní zamyslet a do odpovědi přitom zapojit možná i zcela nelogický pocit z následujících řádků… Článek pro Meduňku připravil zkušený lékař MUDr. Tomáš Lebenhart…

Zkusme se alespoň pro tuto chvíli osvobodit od ztotožnění s všeobecně platným názorem („pravdou“) na práci a harmonicky propojit obě poloviny mozku. Laskavé čtenáře dokonce vyzývám k tomu, aby v sobě tento soukromý proces nechali probíhat ještě chvíli po dočtení textu.
Čerpám z hlubokých duchovních zdrojů v souladu se svým pocitem. Pohleďme na PRÁCI z nadhledu běžného posuzování a myšlenkových zvyklostí. Zde vás rovnou zaskočím konstatováním, že pracovat bychom neměli! Alespoň ne dlouhodobě. Je totiž zásadní rozdíl mezi činností, která nás může i dobře živit, a mezi tou, kterou vykonáváme s radostí a přirozeností. Ta vždy přichází s našimi dary a talenty neboli s předurčenými schopnostmi a dharmou, chcete-li. To je buddhistický výraz pro individuální životní pouť. Pokud tedy děláme – třeba v potu tváře – to, co, pro co jsme „se narodili“, jde nám to lehce, jaksi samo a je to i ku prospěchu okolí. Taková činnost nám vždy přináší radost a energii. V tomto případě se z duchovního hlediska nejedná o práci, ale o přirozenou tvorbu. Pojďme na toto téma polemizovat dál.

Práce vs. přirozená tvorba
Pokud by každý z nás byl rodiči i učiteli citlivě veden k objevení svých předností a bylo by mu umožněno vnímat a řídit se svými pocity, ocitli bychom se v Ráji na Zemi. V tomto případě by totiž nebylo rozumově, čili egoisticky, zasahováno do jeho životního plánu. Všichni by byli spokojeni, panoval by dostatek, a přitom by de facto nikdo nepracoval. Zajímavé, že? A rozhodně lákavé!
Problém je v tom, že rozum nedokáže rozlišit pravdu od iluze, zatímco POCIT je vždy pravdivý, což ovšem rozum nechápe. Pocity jsou hluboké, kdežto mysl je povrchní a podléhá všemu myslitelnému, včetně módních trendů. Pocit vychází z našeho srdce, ale myšlenky nás v agresivním slova smyslu skutečně napadají a mozková kůra je za mohutné podpory ega analyzuje. Zatímco na hmotné úrovni je mozek (na rozdíl od myokardu) utvářen nesrovnatelně sofistikovaněji, elektromagnetizmus – tj. projev skutečného Života – , je u srdce zřetelně silnější. Stačí porovnat frekvence EEG na elektroencefalogramu a EKG na elektrokardiogramu.
Spirituální poslání rodičů a pedagogů je tedy v první řadě UMOŽŇOVAT! Umožňovat a podporovat uskutečnění dětských snů. To se však v drtivé většině případů neděje, neboť přece vládne zdravý rozum. A tak dětem krademe jejich vize a zabíjíme jejich nadání. Porušení hned dvou božích přikázání. A výsledkem je, že naprostá většina lidí PRACUJE a následně padá vyčerpáním!
Pokud cokoliv, ať již manuálně nebo mentálně, provádíme mimo naši dharmu a nežijeme svůj sen, musíme totiž na tuto činnost (byť třeba velmi dobře placenou) vynakládat velké energetické i emoční úsilí, což nás nebaví a vyčerpává. Prostě nás to nenaplňuje a nepřináší vnitřní sytost. Navíc výsledky takové činnosti většinou neprospívají lidstvu jako celku a nikam ho neposunují. A tak žijeme ve světě, kde skoro každý chodí tak zvaně do práce. Automaticky jsme přijali paradigma, že práce nás šlechtí, že bez práce nejsou koláče a podobné nesmysly.
Z energetického pohledu je však ještě náročnější tzv. nevolnictví a otroctví. Zmiňuji je pro představu, do jak hrubých frekvencí může až práce zajít. A zároveň čtenáře upozorňuji, že obě formy v některých částech světa fungují dodnes! Jde tedy o realitu přítomnosti. Pokud se člověk cítí ve své činnosti svobodný, nic nemůže bránit jeho kreativitě a inovaci, což jsou vskutku božské atributy. Existují však celé systémy, kde lidé skutečně pracují a jejich tvořivost je omezena mnoha přísnými pravidly. Například právní systém, veškeré úřední a militantní systémy, ale také např. zdravotnictví a veškeré obory činnosti vycházející z poznatků a pravidel materiální vědy. Patří sem také školství, bohužel. A dokonce i profesionální sport, kde pro celý tým kolem tzv. sportovce je určující především komerční motivace. Též většina sportovních i kulturních akcí má finanční motivaci a sport i umění s veškerým radostným, svobodným tvořivým potenciálem postává cudně stranou. Už chápete, co je práce (lopota, robota)? Už rozumíte tomu, proč naprostá většina lidí pracuje, a tuto vyčerpávající činnost provádí po celý život, protože jednoduše musí? A navíc se zejména v práci projevují nedobré lidské vztahy. Takzvaná práce s sebou totiž vždy přináší také soutěž, boj o pozice a rivalitu v rámci stejných či podobných oborů. A tak místo lidem prospěšné spolupráce se uplatňuje konkurence a snaha ekonomicky zlikvidovat druhé zabývající se podobnou činností. To vše přináší PRÁCE. Ptám se tedy nyní znovu: Opravdu si myslíte, že člověk musí pracovat?
Paradigma práce jako nutné činnosti pro zdárný rozvoj společnosti s sebou přináší ale i další negativní jevy. Jedním z nejvýznamnějších je nasměrování vůle pracovníka. Lidská vůle je mnohdy nezměrná a dokáže neuvěřitelné věci. Je-li ovšem směřována neefektivně na něco neperspektivního nebo dokonce škodlivého, dochází ke značnému vyčerpání jeho životní energie čchi a namísto rozvoje osobnosti a zdraví dochází k soustavné sebedestrukci a nemocem. Často pak tuto přeruší práci až nemoc a invalidní důchod. Spirituálně jde o zneužití naší vůle.

Odpočinek ničím nenahradíš
Také si můžeme povšimnout, že pracující většinou neumějí efektivně odpočívat. Pracovní zvyklosti jim neumožňují rozpoznat, kdy mají přestat. Pracující člověk dávno zapomněl na posvátné umění nicnedělání, jež je v životě člověka stejně důležité jako jeho tvorba a činnost. Kam se vytratilo kouzlo pauzy a zastavení se? Jako by pracující čekali až na mozkovou mrtvici nebo těžký úraz…
Milí přátelé! Pěstujte vztah k sobě a neustále na sebe pohlížejte s vlídným obdivem. Pracujte a myslete jen v prakticky nutných případech. Přišli jste na tento svět, abyste činili zázraky. A svobodné vytvoření něčeho nového, co tu ještě nebylo a co je jedinečné, takovým zázrakem je! Každý svobodný a vědomý čin je opravdu zázrak. Proto říkám, že je třeba být rebel. Je to naše duchovní povinnost! Jedině tak si uhájíme svůj život a budeme dělat to, k čemu jsme předurčeni čili to, co jsme spatřili ještě před vstupem do dělohy své matky.
Energie vládnoucí současnému lidstvu jsou složitost, vážnost, setrvačnost a návykovost, slabost a strach něco změnit i strach se lišit. Bez klidné, ale rozhodné vzpoury vás tyto frekvence pohltí. Proto nikdy nejděte proti sobě, proti svým pocitům a snům. Jde o znevažování Života. Naopak Životu a sobě důvěřujte. Vězte, že jsme milování a podporováni takovou měrou, že si to ani nelze představit. „Kdybyste jen z poloviny tušili, jak vás miluji, plakali byste štěstím…“ (Ježíš Kristus).
Na závěr svého zamyšlení nad tématem práce uvedu dvě informace, které by i vás, laskaví čtenáři, mohly vést k zamyšlení… Půl století jsem se pohyboval ve zdravotnictví – z toho 30 let u záchranné služby. Když jsem jednou potkal vitálního velmi starého člověka (např. jsem vezl v sanitce 90letého muže se zlomenou nohou, jenž si už ani nevzpomněl, kdy byl naposledy u lékaře), často jsem pokládal otázku: „Jak jste žil? Co jste jedl a co jste dělal?“ Převážně (skoro vždy) se mi pak dostávalo odpovědi typu „Celý život jsem tvrdě makal a měl hlad.“  No vida… zkusme tedy rozjímat ještě nad dalšími zde nezmíněnými vlivy, které také mohou být ve „hře“. Anebo že by délka života nebyla až tak důležitým kritériem šťastného života? Přeji všem radost ze sebe a nasměrování energie správným směrem. Jakým? Nevím. To musíte vědět vy!

                                                                    MUDr. Tomáš Lebenhart