Proč jsme nemocní? Mentální anorexie

Tato kapitola z knihy PhDr. Petra Novotného je sice poměrně krátká, ale týká se závažného a dost frekventovaného problému, který se týká hlavně dospívajících dívek a mladých žen…

Tato nemoc bývá zařazována mezi poruchy instinktů, v tomto případě jde o ztrátu kontroly nad příjmem  potravy, o ztrátu orientace mezi hladem a pocitem nasycenosti. Bývá provázena zácpou, oslabením imunity a v důsledku toho náchylností k infekcím, na něž  lze i zemřít.

Spouštěcím mechanismem však není nechutenství, ale potřeba hubnout, nechutenství se vyjeví  až  následně.  Vyskytuje se především u nadprůměrně inteligentních dospívajících dívek (u chlapců minimálně)  jako psychopatická (prudká, neadekvátní, nezralá a naprosto infantilní emotivní   reakce) například vůči neodvratitelné povinnosti převzít odpovědně ženskou roli se vším všudy (menstruace, erotika, sex, těhotenství), přičemž zdaleka nejde o dosažení štíhlého ideálu, ale spíše o likvidaci ženské zaoblenosti.
Dospívající dívky někdy váhají s přechodem ze světa psychického do světa fyzického, líbí se jim vlastní duchovní svět, současně se bojí světa vnějšího, zejména když u svých nejbližších  pozorovali zklamání ze „zkaženého“ vnějšího světa a jejich neschopnost z tohoto světa utéci.
Někdy se dá u anorektiček vystopovat panovačný otec a bezvýznamná matka, nebo obráceně, jindy lze objevit  umělecké či estétské sklony, někdy také pocity vysokých ambic a následného provinění, sklony k nadměrné aktivitě, nezdrženlivosti, přecitlivělosti a neklidu. 

Volání o pomoc, vzdor, pomsta…
Mentální anorexie působí venku například jako okázalé volání o pomoc, jako pomsta vůči rodičům, kteří rozvracejí či už rozvrátili rodinu, nebo okázale upřednostňují sourozence, či vůči necitlivým opatrovníkům, jako protest, jako vzdor, jenž nemůže zůstat bez povšimnutí, jako následek agrese, která byla původně určena jiným, ale nakonec byla v důsledku neschopnosti tuto agresi přesně zacílit přesměrována vůči vlastnímu egu.
Anorektik se díky své nemoci stává akcentovanou a někdy také silně akceptovanou osobností. U dospělých mladých žen se  vyjevuje menální anorexie spíše jako neadekvátní  obrana proti tlouštce, jako touha po nepřiměřeném zhubnutí, někdy je prostředkem vzdoru, nebo útěkem do nemoci. Fáze kruté diety je v obou případech někdy vystřídána  žravostí (bulimií), přičemž jejím následkem bývá povětšinou zvracení v touze očistit od „provinění“ a „nečistoty“ jídla. Mentální anorexii doprovází často zácpa a vymizení menstruačního cyklu,  zpomalení srdeční činnosti, snížení krevního tlaku, studenost a namodralost končetin, únava a ospalost. Větší nadhled nad principem nemoci postiženým povětšinou chybí. 
Dívky i mladé ženy někdy prostřednictvím hubnutí vlastně urputně odmítají především smyslnost, kterou by si paradoxně měly nejvíc  přát  (slasti jídla  jsou totiž nejblíže k „hříšným“ přáním po dosažení typických ženských slastí).
Mentální anorexie u dospívajících dívek vyjadřuje v tělesné rovině především k nezdaru předurčený pokus vymanit se z jednoty (uniknout přirozenému vývoji). Anorexie je efektem niterního souboje, snahy okatě předvádět vlastní váhání, následkem nedostatku odvahy a strachu ze života, důsledkem spekulace, zda se stát  ženou a okusit fyzické ženské prožitky, anebo si uchovat neposkvrněnost a nevinnost dětství (neochota přijmout dospělou odpovědnost). Bývá také označována za fenomén stávky, přičemž je takto stávkováno proti jídlu, sociálním strukturám, proti moci a bezohlednosti jiných, proti sexuálnímu proniknutí  a těhotenství, takže se anorexie velmi podobá hysterii.

Anorexie mobilizuje hnus, jehož prostřednictvím se lze vskutku dlouho a úspěšně vyhýbat přirozeným touhám a potřebám. Anorexie je také způsob, jak se potrestat za „hříšné“ myšlenky a  „hříšné“, ale v podstatě ještě stále nevinné  prožitky, je nedbale promyšlenou, ale  intenzívně procítěnou askezí. Jenže askeze má smysl jen tehdy, zříkáme-li se něčeho, co jsme už poznali a posoudili, jakou to má cenu, a zříkáme-li se něčeho, čeho máme nadbytek. Anorektičky se bojí, a proto se zříkají ženských rolí a „opovrhují“ jimi, i když je povětšinou ještě nepoznaly, což  je „síla“ maskující slabost. Ti, kteří se nacházejí v jejich blízkosti, mají za úkol je do těchto rolí třeba i lstivě vlákat (šaty, šminky, účast na společenských akcích, úspěchy ve světě dospělých, teoretické zasvěcování do rozkoše, vyburcování zájmu ze strany mládenců, probouzení mateřských citů  „půjčováním“ batolat   atp).
Také logické argumenty proti anorexii mohou někdy uspět. Vždyť anorektičky okatě zveličují význam jídla, právě tím, že jej tak vehementně odmítají. Větu: Nežijeme, abychom jedli, ale jíme, abychom žili, deformují, když totiž povětšinou nejedí, ale nechtějí zemřít, jen se snaží vehementně o to, aby přestaly žít.  Mentální anorexie je především poruchou (fází) psychického vývoje, kdy dívky pod falešnou záminkou týrají či dokonce obětovávají svoje nevinná těla na objektivně neexistujícím oltáři hříchu.