Potřebujete novou životní inspiraci? Pak potřebujete březnovou Meduňku!

Březnové číslo Meduňky se totiž možnostem nové inspirace věnuje ve svém hlavním tématu a přináší například dva příběhy životní změny, vyprávěné přímo aktérkami – akčními ženami Danielou a Elisabeth, zkušenosti z cest, které nás mohou také inspirovat (článek Jitky Větrovské), po i další články o tom, jak a kudy do svého života vpustit vítanou změnu… Následující ukázka je z článku lektorky, spisovatelky a koučky Mgr. Nadi Pažoutové, která se ve svém textu zaměřuje mimo jiné na téma odvahy ke změně i na faktor,y které nám brání… Kromě toho samozřejmě v březnovém čísle najdete i řadu dalších článků, jako vždy se hodně věnujeme zdraví a možnostem prevence i léčby různých potíží… Březnová Meduňka je prostě skvělá! Kupujte a čtěte! Také na emedunka.cz

Dobrá věc je naše věc

Ústřední otázkou a námětem dnešního textu je odvaha ke změně. Jak získat odvahu pro nové životní kroky, jak se na to připravit a být dostatečně flexibilní, abychom obstáli v turbulentní době? Tím prvním a hlavním, co mě během čtení této otázky napadlo, bylo, že odvahu nemůžeme nikde získat. Skutečná odvaha vyplývá z hlubokého vnitřního přijetí.
Mým kultovním filmem je První rytíř, kde na samém začátku vidíme scénu, v níž Richard Geere v roli Lancelota učí venkovské muže bojovat s mečem. Vítězí neomylně a nad všemi. I nad těmi, kteří jsou viditelně vyšší, mohutnější a silnější. Když se ho jeden z nich zeptá, jak to dělá, dá mu Lancelot několik dobrých rad. Mladík se usměje a řekne, že to se dokáže naučit. Jenže potom přijde ta poslední rada: „Musí ti být jedno, jestli to přežiješ, nebo zemřeš.“

A právě v tom to je. Když dospějeme k uvědomění, že naše duše po něčem touží, po něčem, co je pro ni bytostně důležité a my se rozhodneme ji vyslyšet, potom nám musí být jedno, jak to dopadne. My zkrátka musíme přijmout vše, co naše rozhodnutí přinese. Naše odvaha potom vyplyne z jistoty, že děláme správnou věc.
Nežli se společně podíváme na Lancelotův hrdinský otisk v lidské duši, chtěla bych ještě upřesnit význam slovního spojení „správná věc“. Definice „správné věci“ totiž zdaleka není jednoznačná. Někdo totiž udělá správnou věc, když se vzdá svého snu odjet k australským Aborigincům, aby tam strávil zbytek života, a místo toho se dobře postará o svou rodinu. Někdo jiný naopak udělá správnou věc, když si sen splní a ukáže tak svým dětem, že nic není nemožné. Co je to tedy ta „správná věc“?
Objektivně nevím. Subjektivně mohu říct, že jako správné se v mém případě vždy ukázalo to, co jsem udělala na základě vnitřního volání navzdory strachu. Strach je sice potvora, ale zároveň je dobrým ukazatelem. Když přijde, je dobré ho prozkoumat a zjistit, jestli je sebezáchovný a pracuje v zájmu naší duše, anebo jestli stojí na rizicích, která vědomě přijmeme pro svou „dobrou věc“. Dobrá věc je tedy zároveň naše věc. Radíme se o ní jen se svou vlastní duší, což je ovšem čin hluboké vnitřní zodpovědnosti.

Čtvero lpění
A teď zpátky k Lancelotovi. Dnešní doba před nás většinou nestaví výzvy, které by nás nutily ke lhostejnosti vůči životu či smrti. Nicméně lpění našeho ega, jež je v zájmu volání naší duše třeba opustit, je i tak dost.
Z mé zkušenosti jsou následující čtyři druhy lpění důvodem většiny nesplněných snů. Ubírají odvahu, staví před nás katastrofické scénáře a paralyzují naši kreativitu. Co na tom, že nejsou ničím reálným? Co na tom, že je stvořilo naše ego a vydává je za skutečné hrozby? Prostě je považujeme za něco, co nás ohrožuje zvenčí, a fakt, že jsou čistým výplodem nás samých, nás většinou vůbec nenapadne.

Lpění na soudu druhých
Tento druh lpění stavím na první místo, protože v mém případě bývalo velmi silné. Abychom své vnitřní touze, ať už je jakákoli, dokázali vyhovět, musí nám být jedno, že se určitě najdou lidé, kteří se budou cítit dostatečně fundovaní k tomu, aby nás za naše rozhodnutí soudili. A mohou to být i ti, které milujeme. Soudy našich bližních jsou jejich cesta, která nemá vůbec nic společného s námi, a neexistuje žádný důvod, proč bychom se ze svých rozhodnutí měli komukoliv zpovídat, nebo se za ně dokonce omlouvat.

Lpění na životním standardu
Je důležité přijmout, že naše rozhodnutí mohou způsobit zhoršení hmotných podmínek a uvědomit si, že i přesto mohou být tato rozhodnutí správná. V dnešní době znamená toto přijetí velikou výzvu, neboť žijeme v době, v níž je úspěch měřen metrem hmotných statků. Udržet si tudíž víru, že jsme dosáhli osobního vítězství a úspěchu navzdory zhoršení svého společenského, kariérního a ekonomického postavení, je výkonem hodným mistrů.

Lpění na společenské prestiži
Přijetí, že kvůli svému rozhodnutí ztratíme společenské postavení a v očích svých někdejších „přátel“ se staneme životními ztroskotanci, před nás rovněž staví zkoušku schopnosti usměrnit své ego. Je to velmi těžké, protože to je jakási společenská smrt. Je třeba s ní počítat a přijmout ji jako možnost.

Lpění na jistotách
Každá pojistka, kterou uzavřeme, je obchod se strachem. Pojišťovny se předhánějí v hledání rizik, která v našem životě mohou nastat a jejichž existence by normálního člověka snad ani nenapadla. Navykli jsme si zabezpečovat se proti všemu možnému tak, abychom pořád měli za zády nějakou jistotu, že když šlápneme vedle, nějak se nám to vykompenzuje. Neuvědomujeme si, že takto se vzdáváme víry ve vlastní schopnosti, protože se už dopředu zabýváme nejrůznějšími možnostmi svého neúspěchu. Ze všech sil se snažíme, aby nám při jakémkoli novém životním kroku nešlo o všechno, čímž svou energii místo na cíl zaměřujeme na pád. Jenže pro naši duchovní cestu je pád na dno stejnou hodnotou jako dosažení vrcholu. Pokud lpíme na jistotách a předem si pojistíme, abychom se v tom případně nevymáchali celí, zůstaneme vždycky někde uprostřed. Na hmotné úrovni to může stačit, ale duše zůstane nenaplněná a znovu nás bude nutit k dalšímu skoku do prázdna.

Kozel zahradníkem
..Z logiky výše uvedeného vyplývá, že nejmenší závislostí na lpěních nejrůznějšího druhu trpí ti, kdož nemají na čem lpět. Ačkoli i tato domněnka by se mohla ukázat jako mylná, neboť vlastně úplně každý má něco, co ze svého úhlu pohledu vnímá jako nezbytnou součást svého života, bez níž se nedovede obejít. Troufám si však tvrdit, že ve věci lpění, je výchozí situace člověka bez prostředků, práce, přátel a společenského postavení výrazně nadějnější nežli toho, kdo tohle všechno má.