Proč jsme nemocní? Nehody

Téma tohoto týdne = tedy další kapitola z knihy psychologa PhDr. Petra Novotného nazvaná Proč jsme nemocní, vás možná překvapí. Přesto ale – jak autor vysvětluje – do této knihy patří…

Nehody
Nehody? Patří snad autonehoda, při níž dojde k těžkému zranění, mezi nevyhnutelné a nikoli mezi čistě náhodné události? Lze příčiny  a následky nehod podřídit týmž psychosomatickým zákonitostem, jakým se podřizují nemoci?

Od počátku dvacátého století přestaly být nehody považovány za náhody a byl jim přisuzován hlubší význam. Například  zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud ve svých brilantních přednáškách o chybných úkonech a o psychopatologii všedního života  vysvětlil spolehlivě na desítkách případů, že nikdy nemůžeme udělat to, co nechceme, a pokud se spleteme (provedeme chybný úkon), pak lze zpětně a hlavně spolehlivě vysvětlit, proč jsme se z nějakého význačného důvodu potřebovali „splést“, abychom obstáli v aktuální situaci, proč jsme se potřebovali zranit, abychom sami sebe nějakým konkrétním způsobem potrestali a zbavili se tak případně pocitů viny.
Ve třicátých letech dvacátého století zjišťovali němečtí a američtí průmyslníci, jací lidé způsobují ve výrobním procesu nehody spojené s hmotnými ztrátami, se zraněním, invaliditou případně i se smrtí. Už tenkrát byl po velice důkladných psychologických výzkumech zaveden termín: nehodová osobnost, které se podnikatelé šmahem zbavovali poté, co bylo zjištěno, že téměř 90 % pracovních nehod  způsobují opakovaně jen 4 % osob.
Také německý psycholog Marbe zjistil v roce 1926, že  ti lidé, kteří nehodu způsobí či prožijí, ji pak s podstatně vyšší pravděpodobní způsobí či prožijí znovu. Americká psycholožka F. Dumbarová vypracovala  na základě průzkumů mnoha takzvaných nehodových pacientů typický profil nehodové osobnosti. Dumbarová zjistila, že nehodová osobnost není intelektově ani psychomotoricky hůře vybavena, než je vybaven průměr populace. Nehodový pacient se podle jejích zjištění rozhoduje nadměrně rychle až pudově, výrazněji se soustřeďuje na blízké cíle, budoucnost jej spíše nezajímá, je lehkomyslnější než ostatní dokonce i v sexu a v postojích vůči rodině, úzkostněji než jiní však dbá na svoje zdraví, a přesto je častěji nemocný, než bývají jiní. V jeho dětství  snadno vystopovala autoritativní výchovu, které se neúspěšně vzpíral,  což navodilo jeho vědomý, ale i nevědomý odpor ke všem autoritám.
F. Dumbarová zjistila, že před nehodou byl příští nehodový pacient povětšinou pod vlivem strachu, úzkosti, agresivních tendencí, či pod tlakem neodvratitelného konfliktu, což přesně koresponduje ze zjištěním F. Alexandera, který uvádí, že nehodová osobnost rebeluje nejen proti všem autoritám, ale také proti vlastnímu sebeovládání i proti vlastnímu rozumu, tedy proti sobě, protože sama se sebou není spokojena.
Nehodová osobnost má tedy obecně nepřehlédnutelné neurotické či psychopatické rysy, což jsou charakteristiky osob, u nichž lze obecně nalézt častější tendence k takzvaným útěkům do nemoci (za účelem vymanění se z tlaku problémových situací).
Současní němečtí propagátoři psychosomatické medicíny R. Dahlke a T. Dethefsen tvrdí, že všichni vyhledáváme svoje nehody podle téhož principu, jakým vyhledáváme svoje nemoci, čímž zdůrazňují fakt, že zodpovídáme za vše, co nás potká.
Profesor medicíny a filozofie J. Rattner, jenž považuje závislost na nehodách za psychické onemocnění, uvádí dva typické případy  útěku do nemoci prostřednictvím nehody a autonehody. Vzdor vážným zdravotním následkům umožnily obě popisované nehody sice drastický, zato však spolehlivý (osvobozující) únik z náročné životní situace.
V pořadí příčin smrti například v USA stojí nehoda  na čtvrtém místě, první tři místa zaujímají srdeční nemoci, rakovina a krvácení do mozku, a přitom značná část těchto nehodových úmrtí vypadá na místě neštěstí paradoxně jako úspěšně dokonaná sebevražda nebo vražda, protože řidiči jednali, jako by chtěli zabít sebe, a když se jim to nepovedlo, „skolili“ na silnici aspoň někoho jiného.

Nehoda = přerušení cesty k cíli
V Německu se stane za jeden rok milion nehod, přičemž muži jsou nehodami postiženi častěji než ženy.  Dr. Dethlefsen a dr. Dahlke jdou při hodnocení nehod tak daleko, že nerozlišují mezi viníky nehod a jejich obětmi, protože podle takzvaného zákona rezonance nemůže žádný z nás přijít do kontaktu s tím, s čím nechce mít nic společného, což ovšem předpokládá, že do procesů končících  nehodami je zainteresováno nejen naše osobní nevědomí, ale také nevědomí kolektivní.
Nejčastější věk mužských účastníků smrtelných nehod v průmyslově vyspělých zemích je mezi třicítkou a čtyřicítkou, v  případě této věkové skupiny stojí příčina smrti  nehoda  na prvním místě. Všichni bez dechu čteme v denním tisku o tom, jak mladí lidé umírají,  zraňují se, nebo se nadosmrti mrzačí při autonehodách doslova jako oslepení zajíci, aniž by měl kdokoli z nich šanci se poučit z těchto truchlivých statistik, protože nelze poučit toho, kdo potřebuje, byť nevědomě, uskutečnit vlastní chybný úkon, aby jeho prostřednictvím vstoupil  do nových životních křižovatek a uskutečnil případně celou řadu duševních korekcí. 
Každá, byť banální nehoda, ať s následky na zdraví nebo bez následků způsobí přerušení cesty k jistému cíli a poté korekci této cesty, anebo její zrušení. Jsou-li následky nehody závažnější, je korekce zásadní a způsob této korekce vesměs zřetelně odpovídá drastickému rozuzlení dosud neřešené a nezvládnuté životní problematiky. Jde o nucenou zastávku či odbočku, na kterou by jinak nebyl čas. Jde o odkrytí dosud skrývaného či potlačovaného problému a o příležitost k jeho vyřešení, který by jinak mohl v budoucnu způsobit ještě daleko fatálnější následky. 
Po nehodě dochází často paradoxně k navození situace, která umožní význačnější využití tvořivého  osobnostního potenciálu, k jakému by bez nehody nedošlo. Nehoda povětšinou nastaví srozumitelné zrcadlo egu a ukáže mu i to, co vidět nechtělo nebo vidět nemohlo, vpraví je naráz do situace, které se zuby nehty vyhýbalo, v níž by se nikdy dobrovolně ocitnout nechtělo.
Následky vážné nehody rozdají karty úplně od počátku, a předchozí zásluhy se povětšinou neuznávají. Ti, co vždycky spoléhali jen sami na sebe,  zůstávají závislí na vozících, přehnaně spěchající se stávají pomalými, lidé bez skrupulí se mění v ohleduplné,  z nevděčníků se stávají vděční, z rigidních přemítaví, z povrchních hlubocí, z nezaslouženě milovaných zaslouženě nemilovaní (a také obráceně), z bezvýznamných významní (a také obráceně), z obletovaných osamocení, z jalových plodní,  společenští lidé se proměňují v  individualisty, agresivní v submisivní a komunikativní.
Nehoda s vážnými následky nám  sebere především ty hodnoty, jichž jsme si cenili nade vše, a věnuje nám namísto nich ty hodnoty, o nichž jsme dosud mnoho nevěděli, ale které po důkladnější analýze také oceníme. Také prudká změna k horšímu může totiž předznamenat rozhodující a ve finále pozitivně zacílený obrat.