Čtenářská sekce,  Meduňka

Nebát se žít! Rozhovor s Evou Joachimovou, autorkou a spolupracovnicí Meduňky…

a také znalkyní východních nauk, matkou čtyř dětí, bývalou mluvčí Charty a celkově inspirativní osobností připravila vroce 2020 pro Meduňku redaktorka Věra Keilová. Jistě v něm najdete zajímavé myšlenky i v roce 2024…

Sešli jsme se v restauraci U Holečků v Praze-Liboci, kde se za minulého režimu scházeli disidenti. Eva Joachimová mezi ně patřila a dnes sem chodí ráda hlavně proto, že bydlí hned naproti. Její život byl a je plný cest vzhůru i dolů a čínská kosmologie a moudrost Východu ji vždy držely a drží nad vodou stejně jako její nezdolná energie trojitého Koně kombinovaného s Drakem.

Evo, čím jste chtěla být jako malá?
Jako úplně malá jsem chtěla být herečkou, ale na gymnáziu jsme měli skvělou profesorku biologie, takže mě nadchla pro genetiku. Později jsem chtěla studovat ontogenezi prenatální lidské psychiky, dokonce jsem měla domluvené studium v Kanadě. V roce 1977 jsem jako třiadvacetiletá podepsala Chartu 77 a měla jsem se vystěhovat do zahraničí, ale nakonec k tomu nedošlo. Posléze jsem tady chtěla studovat matematiku, k čemuž mě přivedl můj první manžel, ale na zkoušky jsem nešla, protože moje malá dcerka dostala epileptický záchvat a já ji musela ošetřovat.

Kdy jste se poprvé setkala východním učením a klasickou čínskou medicínou, z níž pak vznikla i tradiční čínská medicína, jak ji známe dnes?
S východním učením jsem se poprvé setkala ve čtrnácti letech. Měla jsem vysoké horečky, ale nevědělo se proč. Pustili mě z nemocnice a matce řekli, abych ležela v klidu. Šlo to dost těžce, protože jsem byla hodně divoké dítě – ve dvou letech mě sundávali z komína chalupy v Bedřichově.
Udržet mě v posteli se podařilo jen díky tomu, že se mi do rukou dostala Kniha mlčení profesora Oldřicha Krále se starými čínskými texty. Chtěla jsem do toho proniknout. U nás doma se hravost a analýza pěstovaly hodně – všichni se bavili luštěním kvízů, křížovek a prakticky každý měl nějakou třídu v šachu. Patřilo to k běžným rodinným zábavám, a tak i já už ve třech letech hrála dámu i krabičky a ve čtyřech letech šachy.
Tehdy mi okamžitě došlo, že TAO TE ŤING není nic jiného než popis světa v kryptogramech, a tak jsem poctivě ležela v posteli a snažila se kryptogramy rozluštit. V patnácti letech se mi pak dostal do ruky samizdat čínské astrologie a tím vše začalo.

Stěžejní pro vás bylo setkání s doktorem Borisem Brinem, jehož jste se stala žačkou. Jak k tomu došlo?
Setkali jsme se, když jsem pracovala jako administrativní síla v kabaretu, protože doktor Brin pracoval v Pražském kulturním středisku. Bylo mi tehdy pětadvacet a byl překvapen, jak daleko jsem se dostala lapáním čehokoli kdekoli. V letech 1979 až 1997 pak byl mým učitelem. Přes dvacet let jsem prakticky každou středu večer trávila u dr. Brina a poslouchala. On povídal a já mlčela. Řídil se totiž východním zvykem o tom, že žák, který se ptá, není hoden svého Mistra. V roce 1988 jsem se setkala s Mistrem Li a pak už jsem přijímala informace od obou – často byly i protichůdné. Byla jsem z toho celá jurodivá, až mi v roce 1992 MUDr. Helena Jírová nabídla studium čínské medicíny u MUDr. Ludmily Bendové. Setkání se systémem profesora Leunga, zakladatele Evropské univerzity tradiční čínské medicíny, mi pomohlo dát dohromady vše, co jsem zatím měla v hlavě uloženo bez ladu a skladu.

Jakým profesím jste se přitom věnovala a jak jste to skloubila s výchovou svých čtyř dětí?
Po podepsání Charty 77 moje možnosti profesního rozvoje de facto skončily. Dělala jsem uklízečku, starala se o kabaret, a nakonec se mi podařilo sehnat místo účetní. Bylo to vtipné, protože s pojmy má dáti – dal nedovedu pracovat dodnes. V podstatě to spočívalo ve třítýdenním setrvávání na ošetřovačce některého z mých dětí a týdenní přípravě počítačového zpracování mezd.
Byla to báječná léta, protože v černobílém světě se člověk orientoval velmi snadno. Podíval se z okna a zahudroval: „Zatracení komunisti, zase pršej!“. Bylo to období silných přátelství a spousty společných akcí. Na děsivé věci, co se děly, se zapomnělo a zůstalo jen to veselé. Když jsme si jednou u nás na zabíjačce povídali se signatáři o minulých dobách, můj syn zkonstatoval: „Váš život byl prostě jeden nekonečný mejdan.“

Nová doba, nové výzvy

Co se pro vás změnilo po listopadu 1989?
Bylo mi 35 let a bylo jasné, že teď už něco dělat lze. Po určitých osobních peripetiích jsem se rozhodla pro politiku. V disentu se průběžně pracovalo na dokumentech, které se vyjadřovaly k běžnému dění, třeba k životnímu prostředí, a tak mi přišlo normální pokračovat, jen s daleko větší zodpovědností. Pracovala jsem jako zástupce starosty na Praze 1 pro obchod, živnostenský úřad a sociální věci. Přes den jsem byla v práci, odpoledne jsem běžela domů a večer, když jsem dala děti spát, jsem šla zpátky na radnici.
Jsem docela pyšná na to, jak se nám za poměrně krátkou dobu podařilo Prahu 1 zbavit padajících omítek a rezavých rolet. Sklepy se změnily v restaurace a půdy ožily novými nájemníky. V zastupitelstvu jsme měli jen tři komunisty, ale tehdy se hodně dbalo na praktičnost a logiku věci. Za to, co dnes běžně vypouští z úst naše politická elita, bychom se tehdy styděli. Byli jsme první komunální politici a připravovali jsme základy dalšího chodu společnosti. Brali jsme to velice vážně a mj. se podíleli i na tvorbě zákonů – řada mých kamarádů z disentu byla v zákonodárných sborech.
Docházelo tam i k docela humorným situacím. Na Štědrý den jsme seděli zástupci starostů městských částí Prahy pro obchod u mě v kanceláři. Kolem poledního zazvonil telefon – byl pro zástupkyni starosty Prahy 4. Snacha ji ujistila, že doma vše klape, ať nemá žádné starosti, jen jestli může odhadnout, kdy asi přijde domů. Kolegyně ji ujistila, že do večera určitě dorazí a aby projevila trochu zájmu o rodinu, když už vše nechává na jejích bedrech, zeptala se: „A jak se má malá?“ Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak se ozvalo: „Mami, jestli myslíš Tomáška, tak ten spinká.“ Kolegyně holt v zápalu práce zapomněla, že má doma tříměsíčního vnoučka. Doba to byla nesmírně hektická, kdy jsme se s bývalými přáteli občas setkali v parlamentu či na jiných pracovních poradách a na ostatní najednou nebyl čas. 

Sledujte politiku i dnes a jak hodnotíte naši politickou kulturu?
Politiku sleduji. Jak jinak, když tady chci žít, ale bojím se, že budeme muset – jako kdysi židi na poušti – marasmem brouzdat alespoň čtyřicet let. U nás jsme se do něj nechali zahrabat komunisty.

Kdy jste začala s vlastní poradenskou činností na základě znalostí čínské kosmologie a tradiční čínské medicíny?
Na jednom semináři jsem se setkala s MUDr. Radoslavem Svobodou, kterého čínské učení velmi oslovilo. Jednoho dne za mnou přišel, abych mu spočítala pacientku, resp. její astrotyp, protože jinak prý neví, co s ní. Odbyla jsem ho, že to nejde, protože nic podobného neumím. Do té doby jsem si lidi počítala jen tak pro radost a brala jsem to jako zábavu, ale osud se mnou měl jiné plány. Doktor tehdy pokrčil rameny a řekl: „Tak umře“. Proto jsem pak celou noc jsem dávala dohromady její pacientskou kartu. Dokázala jsem určit diagnózu a navrhla léčbu, která zabrala.
Od té doby jsem pracovala pro lékaře a řada lidí se na mě obracela s nejrůznějšími potížemi. Práce mě bavila a přinášela mimořádné výsledky hlavně v oblastech, kde naše medicína tápe – rakovina, alergie, epilepsie apod. V roce 1996 jsem proto začala také pořádat výukové semináře.
Čínská kosmologie dokáže u člověka určit individuální zdravotní zátěže, protože člověk může být nemocný v prostoru, ve vztazích anebo v čase, což je fyzická nemoc, takže nejprve je třeba zjistit, jestli jde skutečně o nemoc v pravém slova smyslu. Obrazně řečeno: školní fobii nebudu řešit léky na teplotu a na bolest, ale důležité bude uzdravení vztahů. U problémů s tlustým střevem je zase nutné se okamžitě podívat na prostor člověka atd. atd. S dr. R. Svobodou jsme pak společně napsali knížky Rakovina – země neznámá a Devitalizace – oživená naděje.

Sen o bílém jeřábu

Nicméně vašimi stěžejními knihami jsou Cesty bílého jeřába. Jak vznikaly?
Začala jsem psát hlavně proto, že moji žáci chtěli nějaké texty. Nyní píšu páté pokračování a celkem by těch knih mělo být devět. Chci v nich shrnout základy tajného čínského učení starých Mistrů HAM YU.
První kniha obsahuje základy pojmů, druhá kniha je věnována času člověka čili podmínkám nutným a postačujícím k průchodu všemi obdobími našeho života od narození až ke smrti tak, abychom mohli prožít spokojený a naplnění život. Pro Východ je nesmírně důležitý život před pozemským životem i vše, co se děje po smrti. Pozemský život je vlastně jen střípek života jedince v Univerzu. Tato kniha je rozebraná a teď ji připravuji k reedici. Práce na ní mě moc těší, protože tam dnes můžu dát i informace, které jsem se před dvaceti lety zveřejnit neodvážila.
Třetí kniha je o čase samotném. Z pohledu čínského učení žijeme v jinjangové sféře a vše, co je kolem nás, je zčásti jinové a zčásti jangové. Živý je tudíž stůl, naopak hmotný je čas. A je-li něco hmotného, pak s tím můžeme pracovat. Kniha proto napovídá, jak si čas zkrátit třeba v nemocnici, nebo naopak jak ho natáhnout, když nestíháme letadlo. Čtvrtá kniha je o mém milovaném prostoru a vyšla vloni na podzim. Je o tom, jak se s ním domluvit, aby šlo všechno tak, jak má.

Každý prostor je jedinečný právě tak jako člověk?
Přesně tak. Od tenoučkého shrbeného matematika asi nebudeme žádat pomoc při stěhování, ale prostor často zařizujeme bez ohledu na jeho potřeby, možnosti či požadavky. Když budeme žít s někým, komu nedopřejeme ani ždibíček volnosti a svobodné vůle, zaděláváme si na problémy, ale že tak žijeme s prostorem, nás ani nenapadne. Pak se divíme, že máme potíže. Kdyby kniha jenom přesvědčila lidi o tom, že vliv prostoru je doopravdy nezanedbatelný a hlavně nezaměnitelný, budu spokojená. Zabráním snad mnoha průšvihům z přestaveb, kdy se lidé rozhodnou mít „to, co Fanda“.
V knize Cesta bílého jeřába za poznáním prostoru, aneb obleč se do svého domu se prakticky vyznávám ze své lásky k prostoru a z vděčnosti za vše, co jsem od něj dostala. V současné době dokážeme zpracovat energii ze slunce, z vody, větru, ale ve staré Číně se využívalo daleko více druhů energie a značnou řadu nám nabízí právě prostor. Kniha by měla přimět lidi zjistit, co doopravdy chtějí a co jim je jejich prostor schopen dát.
Mimo jiné jsem se v knize také snažila vyvrátit nesmysly, kterými oplývají knihy o feng šuej. Docela dobře chápeme, že oblečení je výsostně individuální a moc si do toho mluvit nedáme, zatímco u prostoru dokáží lidé schroupat informace naprosto nesmyslné a zkomplikovat si jimi život.
Nauka o prostoru by se správně měla uvádět jako FENG REN SHUI, tedy VÍTR – ČLOVĚK – VODA. Feng šuej je ve svém skutečném významu nauka o hrobnictví, o optimálním oddělení ducha SHEN a těla JING, což v běžném životě zrovna nepotřebujeme. Kdežto FENG REN SHUI je nauka o optimálním propojení Nebes, Země, Času, Člověka a Prostoru a pochází z původního učení HAM YU.
Pracovat s informacemi učení HAM YU přináší obrovskou moc. Stačí se podívat, co například dokáží dnešní bojoví Mistři – srazit protivníka na dálku je to nejmenší. Konfuciovi se to zajídalo, a tak učení zakázal. Časem se sice z podzemí prodraly střípky vědění, ale HAM YU jako celek se přednášelo jen tajně. Vznikly oddělené obory jako tradiční čínská medicína, nauka o člověku a nauka o prostoru. Toto oddělení oborů je samozřejmě fatální. Je to, jako bychom přednášeli medicínu a zakázali fyziku či matematiku. K rozumnému výsledku se však dopracujeme pouze pochopením celku.

Proč je v názvu vašich knih právě bílý jeřáb?
Dobrá otázka. Čína všechno vyjadřuje v obrazech – císař je Drak a jeho první ministr nebo premiér, prostě nejvyšší hodnostář s výkonnou mocí je Jeřáb. Je to šedá eminence s obrovskou mocí i zodpovědností, tak proto. A také se mi několik let zdál na pokračování sen, v němž bílý jeřáb letěl nad jezerem, které jsem pak skutečně našla i v mapách.

Je pravda, že v současné době pracujete na páté knize věnované Itingu?
Ano. Tato základní Kniha proměn není ve slovech a bude to tedy o tom, jak tuto knihu vnímat a jak s ní pracovat, protože jinak to běžnému člověku moc neřekne. Snažím se převést do slov čáry Knihy proměn, v nichž je ukryt celý náš viditelný i neviditelný svět. Pojmenovat hmotu je relativně jednoduché, ale najít formulace pro svět jangu, je doopravdy oříšek, nicméně věřím, že to jde. Je dobré, aby lidé věděli, že někdy tělo ovlivňuje ducha, jindy je to obráceně atd. atd.
Šestá kniha bude věnována člověku, sedmá vztahům, osmá číslům a devátá moudrosti starých Mistrů. A k tomu všemu mám ještě v plánu napsat řadu pracovních textů.

Ve svém životě jste si teorii vyzkoušela několikrát také v praxi, můžete se o to podělit i s našimi čtenáři?
V roce 1996 jsme například koupili ruinu mlýna u Čáslavi, kde byl doopravdy obyvatelný jeden jediný pokoj. Dnes tam máme 37 + 7 a pár sálů ve čtyřech budovách. Ještě není hotovo, ale protože nám docházejí síly, rozhodli jsme se mlýn prodat. Život je o tom jít dál, nicméně mlýn je fyzickým důkazem, že to, co říkám, nejsou bláboly. Platí to i o tvrzení, že peníze jsou zcela nepodstatné, protože ty jsme nikdy žádné neměli. Když však víte, co chcete, pomoc přijde jinak. I bez peněz se k vám dostane to nejdůležitější – v tomto případě to byl materiál na stavbu či na opravu a samozřejmě i ruce na práci.

Také jste si prošla několika vážnými zdravotními problémy. Pomohly vám i tady znalosti čínské kosmologie?
Zcela určitě. Zafungovalo všechno dohromady, ale kdybych nevěděla, co vím, už bych tu nebyla.
V deseti letech jsem měla velmi vážnou žloutenku a hektická porevoluční doba mi spočítala, co všechno jsem nedělala pro své zdraví. Měla jsem zánět jater takového rozsahu, že mi imunolog řekl, že mám pár měsíců života a abych si nějak zařídila výchovu dětí. Z radnice jsem tedy přešla rovnou do postele, kde pro mě rok byla výprava na záchod téměř nepředstavitelnou aktivitou. Mělo to obrovskou výhodu – někdy jsem nemohla ani číst, a tak jsem volky nevolky musela přemýšlet a propojit všechno, co se ve mně za desítky let nastřádalo. Vykurýrovali mne moji profesoři na čínské medicíně.
V roce 2006 jsem si zase pořídila aspergilózu. To je nemoc, kdy vám plíseň žere plíce. Bylo to dost zoufalé období, protože jsem nemohla dýchat, mluvit, o jakékoli jiné aktivitě ani nemluvě. A přitom na obrázcích vypadají aspergily jako docela roztomilé zelenofialové houbičky, rozhodně ne jako smrtonosná strašidla. Začala jsem brát megadávky česneku a aloe very, pila jsem šťávu ze špenátu a mrkve a nějak se mi podařilo se s mými houbičkami domluvit. Stáří zdraví nepřidá, některé zdravotní problémy mě dost omezují a drží doma i dnes, ale to právě potřebuji, vždyť na napsání čeká ještě 5 knih!
Trochu mi pomáhá téměř nezdolná energie mých vládců z čínského horoskopu – Koní a Draka, která stále vyžaduje aktivitu, ale to se dá zvládnout i v posteli. Horší je to s mými blízkými. Koně i Drak nezvládají detaily, takže si jen tak letím světem a třeba nevidím, že mě v dešti stopuje moje dítě.

Přijímáte ještě další žáky?
Celá léta jsem si s žáky povídala v mé školičce, kde jsem jim otevírala cestu k učení HAM YU. Teď už mám řadu následovníků, takže s přednášením končím. Letos na jaře chci mít poslední seminář, kde žákům přiblížím Univerzum a práci s ním, působení hvězd – Polárky, Velkého vozu atd. A pak už budu jen psát.

Jak se naučit vnímat energii krajiny, jak s ní pracovat a jak ji využít co nejlépe?
Krajina mluví, ale jako každou řeč se i její musíme naučit. Trochu jsem ji přiblížila ve čtvrté Cestě bílého jeřába. Dokáže hovořit i s naším nitrem. Vždycky když něco začínám, sednu si a několik hodin se jenom dívám. Prostor mi přitom nadiktuje, co je důležité, a výpočty si to už jen ověřuji.

Náš rozhovor vychází v březnu, kdy se začíná probouzet příroda a s ní i barvy kolem nás. Jakou hrajou úlohu a jak je můžeme využít pro svoje zdraví a pohodu?
Klasická čínská medicína – pozor, to je jiná a daleko starší medicína, než tradiční čínská medicína – pracuje s chromoterapií, tedy terapií barvami. Je naprosto úžasná. Rýma je záchranná akce organismu potírající chlad, tedy nachlazení, a žlutá barva také. Zabalíte-li miminko do žluté deky, po několika hodinách rýma přestane, záchrannou úlohu převezme žlutá barva. Chromoterapií jsem kurýrovala všechny svoje děti, a protože tehdy bylo mimořádně složité sehnat něco barevného, všechno jsme si barvili sami. Všechny moje děti měly žlutá prostěradla proti rýmě a nachlazení a červené kombinézky proti kašli. Jak prosté – a jak účinné!

Podívejme se ještě na jedno téma: Jak je podle vás možné s grácií přivítat podzim života?
Už po desetiletí mám v sobě zakořeněny požadavky jednotlivých období, takže stárnutí pro mě není tak složité. Vím, že zanedlouho, až dotáhnu do konce všechno, co tady mám dokončit, přejdu do dalších světů, a nakonec se stanu součástí Univerza. Místo na jezírko budu koukat na Mléčnou dráhu a možná se vztekat, co zase tropí ty dvojhvězdy v souhvězdí Andromedy.
Větší problém vidím ve stárnutí času. Nejdelší časovou jednotkou galaktický rok, který trvá zhruba 202 milionů let. Pro nás jsou uchopitelnější devítisetleté cykly, které se skládají z pěti stoosmdesátiletí. Zatím poslední začalo v roce 1864 a potrvá do roku 2044. Dnes je tedy „čas“ již téměř dědeček, a proto má tolik dětí a mladých lidí problémy přináležející staršímu věku. V lázních Klimkovice se malé děti zotavují z mrtvice a lékaři bijí na poplach kvůli artrózám dvacetiletých. V r. 2044 však začne nové čínské stoosmdesátiletí, kdy budou všichni zase naopak svěží jako miminka a získají nový potenciál. Teď bychom si však měli dát pozor na to, aby nám toto „stáří“ přineslo moudrost a nikoliv strach, přestože Země má za sebou – a bohužel i před sebou – ještě řadu problémů a katastrof.
Abych neskončila smutně – podzim přináší nejen plískanice, ale také barevné lesy. Všechno má zkrátka svůj rub a líc a na každém z nás záleží, zda naše sklenice bude poloprázdná, nebo poloplná.

Jaký je tedy návod na to, jak být s vesmírem v souladu a v harmonii?
Dnešní doba je hodně materialistická, ale je třeba vědět, že příliš hmoty člověka vysává, stejně jako mu nesvědčí materiální nedostatek. Nejlepší je vždy zlatá střední cesta.
Stále hlavně platí nebát se žít! Nemudrovat, jestli se mi něco vyplatí, nebo ne a žít naplno. Určitě je lepší udělat chybu než litovat, že jsme promarnili příležitost. A nebát se sám sebe, dokázat se sebou vyjít, nepřehlušovat se rádiem, televizí či internetem. Také je důležité umět se radovat ze společnosti, ale i ze samoty.

Věra Keilová

Koupit Meduňku