Kdo je šťastný, je i zdravý…

… tvrdí PhDr. Petr Novotný, klinický psycholog a autor několika knih, mezi nimi i knihy Proč jsme nemocní, kterou jsme postupně zveřejňovali na tomto webu. A je o tom na základě svých dlouholetých zkušeností z práce s onkologickými i dalšími pacienty přesvědčen natolik, že na toto téma napsal další knihu.
Dr. Novotný je také naším spolupracovníkem (v Meduňce jsme ho představili v titulovém rozhovoru v čísle 7/2020) a s jeho laskavým svolením můžeme na našem webu publikovat jako podnět a inspiraci k zamyšlení a případným korekcím i kapitoly z této jeho knihy. (Knihu vydalo v roce 2022 nakladateství Dialog v Liberci).

 

Autorská motivace
Tuto knížečku jsem napsal, protože mě zlobí  rozmohlé pochybování  o tom, že schopnost prožívat štěstí je nám vrozena. Vždyť štěstí navozuje endokrinní systém šťastliveckými hormony, které vyplavuje do našeho krevního oběhu.
Patří mezi ně endorfin, oxytocin, serotonin nebo dopamin. Nedá jim velkou práci přimět nás například k lásce, vášni, pokoře, milosrdenství, přátelství, vděčnosti, empatii, odpouštění, velkomyslnosti i soucitu.
Také mě znepokojuje nedůvěra k dalšímu spolehlivě ověřenému jevu: Když dlouho emočně a sociálně strádáme, pak sebezáchovný šťastlivecký proces nefunguje, a nám se přestává líbit na světě.
Nejrychleji ze všeho mě však nadzvedává ze židle pochybování o tom, že když se nám nelíbí na světě, protože už nejsme šťastní a tudíž ani emočně a sociálně užiteční, tak se značnou spolehlivostí  onemocníme, a někdy dokonce nebezpečně, o čemž lékaři shromažďují důkazy už od starověku.
Především však chci srozumitelně motivovat dosud zdravé i tak či onak nemocné k jednoduchému odzkoušení shora i níže uvedených sebezáchovných jevů, aby na to nebylo jednou už pozdě. Zejména pro ně jsou  určeny následující informace.

Opomíjené příčiny a funkce nemocí
Vystavíme-li dlouhodobému stresu například krysu, berana nebo srnu, tak po jisté době neodvratitelně zemřou, což testoval filozof a lékař Avicenna (980-1037). V jediné stáji oddělil bytelnou přepážkou vlka a berana. Vlk sousedctví své přirozené kořisti, ke které se nemohl dostat, samozřejmě přežil, zatímco beran  pouhou blízkost  svého nepřítele nikoli.
Dnes už víme, že silný stres a stresové hormony oslabují anebo  dokonce vyřazují z činnosti imunititní systém.
Jako student jsem přihlížel pokusu s krysami, jimž byl každodenně zkomplikováván přístup k potravě a k erotickému partnerovi. Po jisté době umírala tato houževnatá a vynalézavá, avšak silně stresovaná zvířata v převaze na rakovinu.
Člověku byla vrozena příležitost dožít se ve zdraví pokročilého věku právě s dopomocí šťastliveckých hormonů, pokud jejich účinky nepominou  v důsledku dlouhodobého emočního a sociálního strádání.
S odkazem na Avicennův pokus je nezbytné, abychom se pro svoje bližní či dokonce nejbližší takzvaně nestali vlky anebo se naopak neproměnili v jejich kořist, což trefně vystihl Thomas Hobbes rčením: „Člověk člověku vlkem.“  
Kdo už závažně onemocněl anebo mu dokonce hrozí předčasná smrt, pomůže mu, když odezře, jaké emoční a sociální strategie projevují ve volné přírodě například ptáci nebo zvířata, aby přežili i v těžkých přírodních podmínkách. Pak postřehne, že usilují především o harmonické partnerství a o výchovu  odolného potomstva, což jsou úkoly, kvůli  kterým se narodili, Kdo z nás by asi dráždil medvědici s medvíďaty anebo bachyni se selaty?
Vnímavější pozorovatel pochopí, že i jej příroda vybavila odolností vůči takovým stresům, které povstávají z přirozené tvrdosti anebo z aktuální  nepřízně přírody, nikoli však vůči stresům emočním a sociálním, jimž byl vystavován například už od raného dětství.
Dětský stres je velmi nebezpečný a jeho následky se   zobrazují přesvědčivě a někdy i drasticky zejména v dospělosti. Rodí se v důsledku rozmohlé rodičovské nedbalosti, nelásky a lehkomyslným rozbíjením rodin. Významně posiluje efektem střídavé péče, která někdy zapůsobí jako ďáblův vynález, protože předškolní dítě by nemělo být bez škodlivých následků vzdalováno na týden či dva od své matky. Někdy však bývá střídavá péče zcela nefunkční anebo dokonce brutální.   
Pro účely odvolacího soudního řízení jsem zjišťoval psychický stav čtyřleté dívenky, kterou matka nehodlala předávat  bývalému manželovi k soudem nařízené střídavé péči se zdůvodněním, že se ho dcerka bojí. Také se už stalo, že otcem přivolaní policisté matce dívenky před domem pohrozili, že nejprve zastřelí jejího psa, který na ně dorážel za plotem dvora, a poté vrvrátí beranidlemdomovní dveře, aby zděšenou holčičku předali v autě  čekajícímu tatínkovi.
Matka dívenky byla už odsouzena za odpírání střídavé péče k podmíněnému odnětí svobody na devět měsíců, ani pak však dcerku otci nepředávala.
Nejpikantnější  na tomto způsobu střídavé  péče bylo, že odpůrce matky se stal otcem dcerky pouhou adopcí a jeho známost a posléze i manželství s matkou dítěte trvaly jen devět měsíců, a z předchozích vztahů měl  ve střídavé péči  tři další děti.
Nepředpokládám, že by se tato dívenka mohla stát po několikaletém důsledném emočním mučení ještě někdy šťastným dítětem, a rovněž pochybuji, že se šťastliveckými emocemi skočí rovnýma nohama do úspěšné sociální a emoční dospělosti.
Publikaci Psychická deprivace v dětství napsali v roce 1963 čeští autoři Josef Langmeier a Zdeněk Matějček. Pojednává o zdrcujících následcích dětského strádání. S velkým ohlasem byla přijata například v USA. U nás se na ni bohužel příliš rychle pozapomnělo, což škodí dnes kdekomu.  
Dívky opuštěné v dětství svými otci, nedokážou po vstupu do dospělosti u svých nápadníků rozlišovat cenné, bezcenné anebo nebezpečné mužské vlastnosti. Pak svoje nápadníky testují v převaze takzvaně pokusem a omylem, čímž bývají bolestivě stresovány.
„Otec nás opustil, když mi bylo pět,“ řekla mi hezká 39letá  klientka, která prožila přinejmenším dva tucty  neúspěšných milostných vztahů. „Vídala jsem ho jen o víkendech. Pracoval v lese a sliboval mi dárky k Vánocům a narozeninám, nikdy jsem je neviděla. Náš vztah skončil, když mi ukradl peníze na cestu k moři. Na pohřeb jsem mu nešla…“
Otci opuštění chlapci nevyjevují v dospělosti klíčové mužské vlastnosti například emoční stabilitu, empatii, soucit, odpovědnost, spolehlivost, velkomyslnost, smířlivost a schopnost odpouštění, a sami neumějí o odpuštění požádat.
Přednosti svých partnerek spatřují například v kráse anebo v erotických dovednostech. Rovněž nejsou připraveni k harmonickému a trvalému  partnerství a k založení funkčních rodin. 
Dnešní rozvodovost se v ČR vyšplhala už k padesáti procentům, Pozoruhodné je, že drtivá většina rozvodů bývá organizována kvůli neschopnosti rodičů vyřešit  smírně vztahové malichernosti.
Bývá běžné, že muž opustí dvě rodiny, ve kterých zplodil dětí, ve stylu ledabylé mantry: „Nevaž se a odvaž se!“ V obou případech se pak prostředenictvím soudů dovolává otcovských práv a střídavé péče a soudí se vytrvale i o výši alimentů. A nejen muži rozvracejí lehkomyslně rodiny, ve kterých jsou děti…
Následky dětského stresu v důsledku neúplných nebo nefunkčních rodin se neodvratitelně projeví také aktuálně například zdravotními potížemi dětí. Nejčastěji nočním pomočováním, poruchami defekace, kožními nemocemi anebo vytrvalými záněty horních cest dýchacích.
Nejzřetelněji se však zobrazí až v dospělosti například ztroskotáním v lásce, erotice, partnerství, rodičovství nebo  při seberealizaci.
Tato dospělá selhávání, pokud nejsou vědomě a cílevědomě překonávána, se s jistýn časovým odstupem odzrcadlí už od středního věku také v nárůstu nemocnosti. „Kdo není šťastný, není ani zdravý,“ říkaly nejen naše babičky.

Onkologické klientky téměř shodně přiznávají, že  strádaly v dětství, protože jim chyběly emoční pouta s rodiči a sourozenci, aniž by si uvědomovaly, že právě to přivodilo jejich dospělou nedostačivost nejen v partnerství, ale i v rodičovství.
Svoje emoční, sociální a  posléze i zdravotní deficity předávaly povětšinou mimoděk svým dětem a jejich děti tyto hendikepy předaly dál jejich vnukům.
Nedávno jsem přijal ke konzultaci 56letou dámu strádající rakovinou dělohy. O dva měsíce později se ke mně dostavila také její 35letá dcera se stejnou diagnózou. Obě dámy přiznaly svou manželskou nevěru, kterou přehlušovaly pocity fyzického odporu až hnusu ke svým manželům.
Nezastavitelný rozmach nebezpečných nemocí stvrzují údaje Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR.  (www.uzis.cz).
Jedním z klíčových důvodů tohoto neblahého stavu je neznalost anebo dokonce zpochybňování objektivních příčin nemocí a  téměř nulové  povědomí o vrozeném  korektivním účelu nemocí. Organizovaná osvěta u nás v těchto ohledech neexistuje anebo je cíleně zesměšňována.
Nemoci, a s největší oblibou právě rakovina, bývají ke škodě nemocných i zdravých představovány spíše jako nevyhnutelné nehody, náhody, nepříznivý osud, genetické předurčení anebo jako důsledek kouření, popíjení alkoholu, konzumního životního stylu a chemie v potravinách, za efekty devastace životního prostředí a polétavého prachu, a přisuzují se  přinejmenším dalším šedesáti vnějším vlivům, byť některé tyto neblahé jevy nejsou zcela bez viny.