Z prosincové Meduňky: Duchovní symbolika Vánoc

Jedním z nejzajímavějších článků v prosincové Meduňce je text mystika a spisovatele Ing. Jiřího Vacka  o duchovní symbolice Vánoc a zimního slunovratu. Nabízíme ukázku…

Aktuální číslo Meduňky stále můžete zakoupit na stáncích PNS a ve vybraných obchodech.

Abychom správně pochopili symboliku a význam Vánoc, musíme si uvědomit několik věcí. V zásadě na celém světě existují pouze dva druhy náboženství. Za prvé náboženství vnitřní, skutečně duchovní a proto i osobní, které spočívá v naší vnitřní praxi, a poté tu je zevní, skupinové náboženství, které tkví v příslušnosti k nějaké skupině, k jejímu vyznání víry a k obřadům.
Žáci vnitřního náboženství, kteří se snaží o přímou zkušenost Boha, již několik tisíc let před narozením Ježíšovým zjistili, že určité roční doby jsou zvláště vhodné pro duchovní praxi, protože v nich vanou příznivé duchovní vlivy, které tuto praxi usnadňují. V těchto obdobích je uvnitřnění a spojování se se svojí podstatou snadnější a hlubší. Mezi tato období patří velmi význačným způsobem i zimní slunovrat. Proto se období kolem zimního slunovratu již mnoho tisíc let a dávno před křesťanstvím na celé severní polokouli slaví jako význačný duchovní svátek.
Duchovní stezka nebo duchovní vnitřní život se často vyjadřují symbolicky a tyto symboly nám poskytuje i příroda, zevní život a také například naše sny. Tyto symboly jsou po celém světě stejné nebo obdobné, což kromě jiného dokazuje i oprávněnost praxe duchovního neboli vnitřního náboženství. Jak je to se zimním slunovratem? Je to svátek slunce, které je dárcem zevního života a z tohoto pohledu zastupuje božství. V tomto období je slunce z hlediska zevního světa nejméně účinné, protože den je nejkratší a noc je nejdelší. Symbolizuje nám tedy období, kdy převládá noc, nevědomost, nebožskost, ale současně právě v tomto okamžiku začíná i změna. Když je nevědomost nejhlubší a noci nejdelší, slunce se počíná vracet na naši oblohu, setrvává tam stále déle a déle a noc se zkracuje. Z hlediska duchovního života to symbolizuje obrat v našem nitru, ve kterém se přestáváme vzdalovat Bohu a začínáme se k Němu blížit.

Narození Krista v nás

(Autor článku ing. Jiří Vacek)
První křesťané většinou byli praktiky vnitřního náboženství, a proto tuto závažnost a důležitost zimního slunovratu znali. Proto také položili Ježíšův zrod jako součást svátků církevního roku na den slunovratu. Víme, že církevní rok je vlastně takovou roční zkratkou našeho duchovního vývoje a že ve svých svátcích obsahuje symboliku našeho vnitřního duchovního vývoje, kterým musí každý projít, chce-li skutečně pěstovat svůj vlastní vnitřní život.
Jestliže se obrátíme k evangeliím a chceme se poučit o Ježíšově zrodu, zjistíme, že Matouš konstatuje jenom stručně jeho narození, Marek o něm spolu s Janem nemluví, zato Lukáš je popisuje velmi obšírně a opisuje je z těch hledisek, o kterých jsem se zmínil. Znamená to, že je popisuje symbolicky z hlediska vnitřního náboženství. Nejprve si vezměme Josefa. Ten symbolizuje duchovního člověka, v dnešní době bychom řekli mystika nebo jogína, který usiluje o dosažení Boha. Josef odkrývá Boha v sobě, ale ten nemůže být jeho dílem. Proto se mluví o tom, že je jenom pěstounem Páně a nikoliv jeho otcem. Jeho otcem je Duch Svatý, který nám v našem nitru pomáhá uskutečňovat naše božství, o kterém mluví Starý i Nový zákon, když souhlasně prohlašují, že: „Pravím vám, Bohové jste. A že toto slovo nelze odvolat nebo zrušit.“ Maria pak v tomto případě znamená naši mysl, a jelikož je panna, tak to značí, že to je mysl neposkvrněná ničím nebožským, tj. neposkvrněná zevními vlivy a světskými touhami. Motiv panny, která rodí Boha, není křesťanský, ale známe jej i z mnoha předkřesťanských náboženství, která líčí stejné pravdy, jako jsou obsaženy v evangeliích.
Opakem Marie, Panny – čisté mysli plné světla (Indové říkají sattvické mysli) –,  je neplodná žena, což znamená mysl, která v sobě Boha nemá a která ho v sobě ještě nepodržela. Jako příklady Starý zákon uvádí Sáru, Abrahamovu manželku a Alžbětu.
Ve Starém zákoně se mnohokrát opakuje motiv cesty. Tato cesta není nic jiného než mystická neboli jogínská stezka, stezka naším nitrem. Josef a Maria se také vydávají na cestu, stejně jako Abraham, židé z Egypta a nakonec i Ježíš, který putuje na Golgotu, což se nám pak zobrazuje v takzvané křížové cestě. To, co říkám, není cizí ani katolickému náboženství. Když si otevřeme knížku Cherubský poutník, kterou napsal Angelus Silesius, katolický mystik, spisovatel a básník, dočteme se tam: „V tobě se musí Bůh narodit. Byť Kristus v Betlémě se tisíckráte zrodil, jsi ztracen, dokud se i v tobě nenarodil.“ A právě o tomto zrození mluví i evangelia, a to samé platí i o Panně Marii. „Musím být Marií a zrodit Boha, vím, by mohl učinit mne věčně blaženým.“

Celý článek najdete v prosincové Meduňce.