O Vánocích se nám zvlášť silně stýská po těch, kteří nás opustili

… a odešli na „druhý břeh“. Naši předkové však věděli, že právě vánoční čas patří mezi svátky, kdy máme ke svým drahým blíže než jindy. Záleží na nás, zda budeme schopni se vnitřně ztišit, zklidnit a pocítit jemné energie…

Kdysi se vědělo, že existují vzácná období pro společenství živým a tzv. mrtvých. Je to svátek (slavnost) Všech svatých a Dušiček, vánoční svátky, svátek Neposkvrněného Početí  a Velikonoce.
V tyto dny se hranice mezi světem zemřelých a světem „pozemšťanů“ ztenčuje. Kosmem vanou zvláštní proudy, v nichž se „oddělení“ (tedy zemřelí) přibližují k vtěleným (tedy živým). Ti zemřelí, kteří vystupují z očistce, mají možnost přiblížit se k zemi a vyhledat zde na chvíli své milé. Pokud mají vtělení správně vyvinutý niterný postřeh, mohou v době těchto svátků lehce a bez námahy zachytit jejich různá sdělení.
O Štědrém dnu se kdysi věřilo i ve společné stolování s předky. Kult zemřelých, směrovaný k zimnímu slunovratu, resp. Vánocům, pochází z dědictví pradávné bohyně Larantie, pramáti lárů, duchů předků, ale i ochránců rodiny a ohně…

Z knihy Karla Funka Provázení stářím a umíráním aneb o prolínání obou světů,  vydalo nakladatelství Malvern, 2014