Obsah čísla 2/2019

Naši milí čtenáři, 

vítám vás spolu s únorovou Meduňkou.
Ještě je leden a už jsme zažili několik sněhových kalamit. Třeba je to tím, že už jsme si odvykli opravdovým zimám. Vytěsnili jsme je z paměti, protože přinášely asi to, co jsme nepotřebovali. Klid, odpočinek, čas pro rodinu a blízké, a hlavně čas pro sebe.
Na to, jak bylo bílo, ticho, vločky se snášely k zemi a vytvářely prachovou duchnu, jsme zapomněli. Na to, jak se lopata zakusuje do sněhové nadílky, svaly se napínají a rostou hradby kolem domu, jakbysmet. Ale někde vzadu, někde tam, víme, že tak to bylo a má být.
Když jsem viděla tu sněhovou nadílku na Vysočině v televizi, volala jsem našemu kamarádovi, jak že to tam vypadá. Zvedl telefon a klidným hlasem říká: „Ale dobrý, elektřina už nejde dva dny. Dnes to zapnuli na dvě hodiny a chudáci ti, kteří mají kotle na dřevo s tím fukarem, aby to hořelo. Ono se to pořádně rozhořelo, přestala jít elektřina, kotel stále hořel, přestala jít čerpadla, pojistný ventil pustil vodu ven a vyplavilo jim to dům. Po vesnici toho bylo nepočítaně. Já mám topení na samospád, takže topím, babička dole má i kamna. Teplíčko máme všude, na kamnech vaříme – a o co jde?“
Hmm, asi o tu civilizaci. O tu jemnou nitku, kterou se odděluje pohodlí od „pohodlí“. Ano, je rozdíl mezi městským a vesnickým pohodlím. Ale tím dřívějším. Pamatuji, jak mě rodiče na uhelné prázdniny poslali k babičce na Vysočinu. Doma v Praze zima, u babičky teplíčko. Stavěli jsme iglú na dvorku, houpali se v síni na houpačce, jezdili z návsi dolů na bobech, na suché WC se chodilo, jen když se opravdu muselo, voda ze studně se dávala do seknice, protože v předsíni by zamrzla. Babička na sobě měla králičí vestičku a děda sekal dříví a dělal po malém hospodářství.
Potom přijeli rodiče, vzali mne domů, a když otevřeli dveře pražského bytu, kde už se zase topilo, maminka řekla: „Doma je doma, nemusíme přikládat, ohřívat vodu na kamnech, sekat dříví…“ Ano, byla to pravda, ale ten pocit, panebože, ten pocit ohně, teplého jídla a buchet přímo z pece, tulení se v posteli k babičce a dědovo bručení, že plýtvám polínkama, to asi zažiji už jen se svými vnoučaty. Mám na chalupě kamna s pecí, špalek, hromadu dříví, plno sněhu na dvorku, spíž nacpanou k prasknutí… i tu postel s postranicemi, od kterých jsem měla modřiny, když jsem do ní s rozběhem jako malá skákala. Ale zatím, zatím žiji v Praze.
Ta vzpomínka je oslí můstek k tomu, že nosným tématem únorové Meduňky je soužití generací. Ano, ne vždy je to soužití sluncem zalité. Ale je potřebné se všemi plusy i mínusy.
Jak říkala moje maminka: „Jak to je, tak to je. Žijeme.“ Radujme se, že se máme.

Klidné dny a krásné počtení!
Květa Vtípilová

Obsah

 

Rozhovor s Marjánkou Vrabcovou
Kukui           6

Mgr. Zuzana Paulusová

TÉMA: RODINA A SOUŽITÍ GENERACÍ

Rodina jako sociální děloha         10

Mgr. Věra Keilová

Vícegenerační soužití
– dar našim dětem          13

Mgr. Martina Vrbická

Neberte dětem babičky                    15

Milena Králová

Jak se vyhnout panice
z mezigeneračních vztahů                    19

Mgr. Jan Vávra

Generační karma       21

Mgr. Marie Hlávková Plochová, Ph.D.

Samaritánství jako
potenciální zločin            22

Mgr. Jarmila Skopalová

Píseň mého srdce        26

Ing. Jiří Mazánek

Prozpívejme se k radosti                28

Mgr. Stanislava Marešová

Anýzová ouška           30

Václav Větvička

Léčebné obrazce: 

podpora tolerance     32

Jan Hnilica

O lásce spřízněné, karmické
a kosmické                         34

Anael

Co byste měli vědět o rakovině (1)                     36

MUDr. Ludmila Eleková

Jak na chronickou únavu               38

Vida Sytalk

Do ČR přijede mistr sundo Jin Mok                 42

RNDr. Karel Pátek. CSc.

Být či nebýt?                44

Jana Kristy Blahá

Astrokukátko              46

Ing. Zdeněk Bohuslav

Tygr a zdraví v roce 2019              47

Eva Joachimová