24. dubna – svátek sv. Jiří
„Na svatého Jiří, vylézají ze země hadi a štíři,“ praví lidové pořekadlo. Jiné úsloví nám radí, že teprve po svátku sv. Jiří si můžeme sednout na zem, aniž bychom se vystavili nebezpečí z prochladnutí… Zkrátka, svatý Jiří toho má na starosti mnoho a jméno Jiří patří u nás stále k nejfrekventovanějším. Kdo to byl – sv. Jiří? A existoval vůbec?
Oblíbený světec
Svatý Jiří patří mezi nejznámější křesťanské světce, ačkoli jeho existence není doložena průkaznými historickými podklady. Na jeho oblibě a na oblíbenosti jména JIŘÍ to ovšem nic nemění …
Jiří žil ve 3. století v Kappadocii v Malé Asii a pocházel z urozené křesťanské rodiny. Jiří vstoupil do vojska a časem dosáhl hodnosti plukovníka římské armády. Když začal císař Dioklecián pronásledovat křesťany, předstoupil před něj a vyznal se ze své víry. Císař jeho slova označil za zradu a nechal Jiřího hned uvěznit. Několik dní ho mučili, aby se zřekl křesťanství, ale marně. Roku 303 byl popraven. Stal se mučedníkem, na místě jeho hrobu ve vesničce Lydda poblíž přístavu Jaffa v Palestině vystavěl římslý císař Konstatntin I. ještě ve 4. století první svatojiřský chrám na světě.
Statečný rytíř
Raně křesťanská Zlatá legenda přiřkla Jiřímu pověst neohroženého rytíře, který zachránil krásnou princeznu před smrtí sežráním. Obyvatele jednoho městečka na území Libye totiž ohrožoval drak a vyžadoval denně na usmířenou dvě ovce, později dokonce i lidi vybrané losem. Na konec došlo i na dceru krále – a náhle se objevil statečný Jiří, putující do Svaté země. Draka zabil a za záchranu princezny požadoval, aby se všichni obyvatelé města stali křesťany. Obrátil tak na víru tisíce lidí. Proto je sv. Jiří od 12 století zobrazován na koni jako sličný rytíř ve zbroji, jak zabíjí kopím saň, která na něj dotírá. Toto vyobrazení je ovšem symbolické – saň představuje zlého ducha či pohanství.
Svatojiřský kříž
Kult sv. Jiří se začal rychle šířit z Palestiny i do dalších zemí. Ve 13. století se stal patronem mnoha evropských měst, například Janova nebo Benátek. Sv. Jiří se však stal především v roce 1222 za Jindřicha III. ochráncem hrdé Anglie. Na vlajce anglického krále se červený kříž v bílém poli poprvé objevil už koncem 13. století. Známý Podvazkový řád byl v polovině 14. století založen také pod svatojiřskou ochranou.
V mnoha zemích byly Jiřímu zasvěceny nejprestižnější řády a vyznamenání, pod jeho jménem se stavěly význačné kostely a chrámy. Tato obecná obliba neminula ani Čechy. V Modré u Velehradu byl svatojiřský kostel vybudován už v 9. století. K nejznámějším stavbám patří románské bazilika sv. Jiří na Pražském hradě s hroby nejstarších historických doložených Přemyslovců. Také na hoře Říp stojí rotunda sv. Jiří.
Patron rytířů a vojáků
Nejoblíbenější byl sv. Jiří jako ochránce rytířů. vojáků a všech statečných mužů ve zbrani, ale také pevností a opevněných měst. Později se sv. Jiří stal i symbolickým ochráncem zemědělců, horníků, kovářů, sedlářů, ale také koní a dobytka.
Uctívají ho artisté a nejnověji také skauti.
Posel jara
Podle lidové víry se na svátek sv. Jiří otevírá země. Začíná skutečné jaro. Svátek byl proto důležitým mezníkem hospodářského roku, především v chovu dobytka. Od sv. Jiří se dobytek začal pást na zelené pastvě, v některých krajích se prováděl slavnostní jarní výhon ze stájí. Hospodáři s pastýřem počítali kusy dobytka na rabuších (dřevěných hůlkách, na nichž se vruby označil počet), někdy pastýř dostával od hospodářů dárky (vejce, mouku apod.), S tímto svátkem se pojily i různé pověrečné praktiky, jejichž cílem bylo zajistit, aby byl dobytek celý rok zdravý.
Když na Šumavě odcházel dobytek ze stáje, hospodáři ho zdobili věnci květů a červenými pentlemi (červená barva chránila před uhranutím, polévali ho svěcenou vodou a podobně).
Existoval pověra, že v den sv. Jiří vylézají ze země hadi a štíři, ale v tento den ještě nejsou jedovatí. S otevíráním země souvisela také pověra, že na sv. Jiří je voda ve studních jedovatá. Na sv. Jiří odváděli poddaní každoročně vrchnosti jarní plat (peníze a naturálie), podzimní se splácel na sv. Havla.
zdroj: A. Vondrušková, K: Skopová: České zvyky a obyčeje, Albatros Praha, 2004
