Z červnového čísla MEDUŇKY: Ještě bych chtěla lidem pomáhat
Z červnového čísla MEDUŇKY, které právě vyšlo a čeká na vás na stáncích PNS a v některých obchodech, vybíráme část rozsáhlého titulního rozhovoru s makrobiotičkou Jarmilou Průchovou…
Devadesátiletá Ing. Jarmila Průchová je legendou české makrobiotiky, věnuje se jí více než 40 let a své znalosti a zkušenosti předává už několika generacím zájemců o tento způsob stravování. Píše knihy (v edici Knihovnička Meduňky vyšla nedávno její kniha Vesmírné energie, dokonalost v jednoduchosti, další knihu o diagnostice z hlediska vesmírných energií v době tohoto rozhovoru právě dokončovala), spolu se svým synem občas pořádá kurzy makrobiotiky a stále také fyzicky pracuje – na několika zahrádkách pěstuje zeleninu. Sama je důkazem toho, že makrobiotika stojí za pozornost — ve svém věku je v obdivuhodné kondici.
O bohatých peripetiích jejího dosavadního života jsme si povídaly v jejím příjemném pražském bytě, kde chybí televize, zato i v pokoji na skříňkách ležely krásné oranžové dýně, čekající na zpracování…
Dětství a mládí
Paní Jarmilo, odkud pocházíte a jak vzpomínáte na své dětství?
Pocházím z Podkrkonoší, tento kraj mám ráda, strávila jsem v něm mnoho času a udělala tam mnoho práce. S těmito místy mám však spojeny i bolestné vzpomínky, je to totiž takzvané pohraničí. V roce 1938 nám tam příslušníci jednotek SS všechno zabavili, vyhnali nás z bytu, jejich děti na nás přitom házely kamení. Bylo mi deset let a — se stejným vybavením jako babička, maminka a šestiletá sestra — jsme společně s pláčem hledaly, co dál. Na zádech ranečky s teplým oblečením, přes rameno plynová maska, v ruce džbáneček s medem, abychom nezemřely hladem. Po čtyřech dnech bloudění se odněkud snesl dárek hodných Čechů: malý volný byteček v Hradci Králové. Byl sice primitivní, ale znamenal střechu nad hlavou a byla v něm kamna…
Naše rodina byla velmi soudržná, jeden strýček mne učil lyžovat, s druhým jsme chodili sáňkovat, tetička pracovala ve školce a nosila mi ze školní kuchyně dobrůtky – tehdy jsem ještě nevěděla, že mi neprospívají. Členové mojí rodiny se vzájemně podporovali, což bylo na mém životě a poté i na životě mého syna pěkné.
Jak jste se z Podkrkonoší dostala do Prahy?
Šla jsem studovat vysokou školu. Vybrala a jsem si tehdejší Vysokou školu hospodářských věd, zakončenou titulem inženýr, zároveň jsem jako mimořádný student navštěvovala přednášky a semináře z chemie na Přírodovědecké fakultě. Nějaký čas jsem přitom pracovala jako odborná asistentka a k tomu si na několik semestrů přibrala jako zajímavost studium pražské Filmové fakulty. Po skončení vysokoškolských studií jsem se živila „na volné noze“ překládáním ze čtyř jazyků. Toho si všiml můj bývalý spolužák, tajemník ministra kultury, a během dvou dnů jsem patřila mezi prvních pět zaměstnanců právě vznikající Československé televize. Mojí pracovní náplní zpočátku bylo dělat vše, co bylo právě třeba. Když se mi narodil syn, šla jsem na prodlouženou mateřskou dovolenou a spolupracovala s televizí externě. V letech 1952 –1980 jako autorka i režisérka vytvořila 1520 vědecko-populárních a naučných pořadů, mezi nimi například desetidílný cyklus hodinových pořadů Televizní univerzita o výživěs našimi předními akademiky, dále 160 krátkých pořadů na téma Jak se živit. Externě jsem spolupracovala s Krátkým filmem, nejvýznamnější dokumenty vznikaly ve spolupráci s kameramanem Janem Špátou.
To je dost úctyhodný výčet…
To možná ano, ale také se dostavily následky: totální vyčerpání, kompenzované prášky na spaní, dostávala jsem autovakcíny na ekzémy, každý rok jsem musela jet do lázní. Půl roku jsem zůstala v pracovní neschopnosti kvůli kruté senné rýmě a můj zdravotní stav byl takový, že jsem ve 40 letech byla navržena na invalidní důchod, což jsem odmítla a začala hledat a zkoušet všechno možné, co by mi mohlo pomoci. Marně. V 50 letech jsem měla úplně zničené zdraví a ztrácela chuť k životu. A pak jednoho dne přišel dar shora: Akademik Dostálek, člověk, který tajně dělal jógu a se kterým jsme občas o těchto tématech hovořili, mi řekl: „Má se jíst jinak.“ Od něj jsem také poprvé slyšela o japonském lektorovi, který učí, jak se má člověk správně stravovat a který přijede do Evropy — do Švýcarska. Tím lektorem byl Michio Kuschi. Do Švýcarska jsem se za ním vydala a bylo to osudové setkání, které mi změnilo život.
Začala jsem si vařit nejjednodušší makrobiotickou stravu a už po třech týdnech na sobě cítila zlepšení – zmizela dlouhodobá úporná zácpa. Půl roku jsem jedla jenom pšenici a kyselé zelí a každým dnem mi bylo lépe. Ten půlrok mi nikdy nevymizí z paměti. Za svůj život jsem na sobě prakticky vyzkoušela asi dvacet různých výživových systémů, ale moje zdravotní problémy vyřešila až makrobiotika. Sama na sobě jsem se přesvědčila, že makrobiotikou je možné zlepšit zdraví a vyléčit dlouholeté potíže.
Cesta makrobiotiky
Postupně jste se v makrobiotice vzdělávala, získávala jste zkušenosti i v zahraničí. Co všechno jste absolvovala?
Byla jsem na studijních pobytech v mnoha zemích, např. v Německu, Francii, Španělsku, Finsku, Rakousku, Holandsku, v Africe a USA, získala jsem 17 zahraničních diplomů a řadu potvrzení o absolvování kurzů energetické medicíny. Vzdělávala jsem se v různých oborech – např. orientální filozofie a diagnostika, dietetika, klasická čínská akupunktura, masáže Shiatsu, klasická čínská medicína ve zkratce, energie potravin, holistická ekologie, speciální dýchací techniky, reflexologie i v některých dalších. Mám také diplom v oboru akupunktura z Čech a vysvědčení z dálkového studia Střední zdravotnické školy v oboru dietní sestra…
Úžasnou zkušenost pro mne znamenal pobyt v Americe, kde jsem půl roku žila v blízkosti M. Kushiho, mohla jsem ho každý den sledovat při snídani, i to bylo poučné. Pobyt v tomto zařízení – šlo o jakési vzdělávací centrum, kde probíhaly přednášky, modlitby a meditace pro účastníky — jsem si musela odpracovat. Kushi mi jednou řekl, že jsem jediná z tamějšího osazenstva, kdo je schopen tvrdě fyzicky pracovat, třeba na zahradě, to už mi bylo 70 let a ostatní účastníci se věkově pohybovali v rozmezí 20 až 30 let. Podobně jsem si odpracovala i některé další zahraniční studijní pobyty.
V USA jste dokonce dostala nabídku vést makrobiotickou restauraci, zvažovala jste ji?
Ano, ale nakonec jsem se rozhodla se vrátit, byť do socialistického státu. Dnes jsem ráda, že jsem v USA nezůstala. Je to země příliš zaměřená na hmotu, všude jen samý byznys…
Jak jste své zkušenosti a informace získané v zahraničí zájemcům o makrobiotiku předávala?
Začala jsem psát knihy, zatím jsem jich napsala 26 a dalších 9 jsem přeložila do češtiny. Bez obětavé a profesně perfektní spolupráce syna Jaroslava bych to ovšem nikdy nedokázala.
Řadu let jste s vaším synem pořádali také kurzy makrobiotiky, hojně navštěvované zájemci o tento způsob stravování. Jak tyto kurzy probíhaly?
Kurzy jsme začali pořádat v Podkrkonoší, v Horní Branné, vždy v létě, trvaly 4-5 dnů, účastníci získávali teoretické informace a také se učili vařit.
V současné době děláme už jen velmi výběrové kurzy, buď pro instruktory nebo pro pokročilé makrobiotiky, nebo kurzy tematicky zaměřené – například když je třeba probrat nejdůležitější změny za několik let, protože i makrobiotika a makrobiotická strava se vyvíjejí. Účastní se jich lidé, kteří se makrobiotice věnují dlouhodobě.
Kurzy jsme museli omezit, protože pro mne už je takto intenzivní několikadenní nasazení velmi namáhavé, neustále se na mne někdo „vrhal“, na něco se ptal atd. Zájem lidí mne těší, ráda poradím, ale v mém věku už musím energií šetřit.
O makrobiotice
Makrobiotice se věnujete více než 40 let. Můžete prosím stručně vysvětlit podstatu tohoto stravovacího systému čtenářům, kteří se s ním zatím nesetkali?
Makrobiotika se na rozdíl od jiných výživových systémů nezajímá o stravu jen jako o hmotu, nezkoumá jen přítomnost vitaminů, minerálů či naopak škodlivin v potravě, ale zajímá se hlavně o to, jak strava působí na člověka z energetického hlediska – zajímá se tedy vlastně o energetickou nadstavbu hmoty. Každé sousto, které sníme, s námi totiž něco udělá, zapůsobí na tělo i mysl člověka určitou energií. Buď nás stáhne a my jsme napjatí a vzteklí nebo nás uvolní a my jsme povolení, rozvláční. Energie některých potravin je dostředivá – stahující, naopak energie odstředivá nás roztahuje. Když například dítě odmalička už v mateřském mléce a pak díky matčině stravě konzumuje hodně potravin s odstředivou energií, brzy mu padají zuby, protože vše v jeho těle je roztažené, volné, nepevné. Naopak člověk, který byl jako dítě krmen převážně stahujícími potravinami, je stažený často až do agresivity. Té stahující energie se potřebuje zbavit, dostat ji „ven“, někdo se jí zbaví tím, že bouchá do stolu, jiný „bouchá do druhých“, další se stane vojákem a chce válčit…
Dostředivá je sůl a odstředivý je cukr. Vše solené, přesolené a živočišné je dostředivé, stahující. Naopak dostředivé je vše, co roste nahoru a co je sladké. Hodně prozradí vzhled člověka. Známkou stahující energie u mužů bývá například řídnutí vlasů na temeni hlavy, energie stáhne přísun potravy pro vlas a ten vypadne.
Dokážete podle vzhledu člověka určit jeho způsob stravování včetně stravovacích chyb?
Ano, postupně jsem se naučila rozeznávat asi 40 000 diagnostických rysů, 15-20 let svého života jsem trávila tím, že jsem si těchto rysů všímala a denně si je ověřovala při rozhovorech, často i s neznámými lidmi v tramvaji, při čekání na vlak, kdekoli to šlo…Třeba jsem se zeptala pána, jestli měl dnes víc než jedno pivo. On se podivil, jak to poznám, tak jsem mu to vysvětlila a tím jsem se učila diagnostikovat a získávala zkušenosti.
Všechny tyto zkušenosti, nashromážděné za desítky let, jsem shrnula ve své nejnovější, výše již zmíněné knize s názvem Poznej sám sebe a poznáš vše, Základy diagnostiky z hlediska vesmírných energií. Na základě těchto informací může každý diagnostikovat sám sebe i lidi ze svého okolí.
Celý rozhovor si přečtete v červnové Meduňce…
