Ze srpnové Meduňky: Chybí nám klid

Z nového čísla Meduňky vybíráme ukázku z titulního rozhovoru Věry Keilové se známým lékařem MUDr. Tomášem Lebenhartem…

Jeho kniha Svlékl jsem bílý plášť před lety zaujala, nicméně druhá kniha Bez pláště, v níž se vyznává ze své nelehké životní zkoušky, mě oslovila snad ještě víc. Mnoho prožil, aby mnoho pochopil. Od roku 2006 provozuje poradnu celostní medicíny pro děti a dospělé v Klatovech, kde jsem ho také navštívila. Při práci se svými klienty používá zejména autopatii, homeopatii, bylinné systémy, zejména ayurvédu, včetně doporučení úpravy stravy a často i myšlení…

Těm, kteří vás vyhledají s touhou se uzdravit, nabízíte různé možnosti, nicméně přitom zdůrazňujete, že zodpovědnost na zdraví člověka nemá ani lékař, ani žádný jiný terapeut…
Přesně tak. A stejně tak nemají rodiče zodpovědnost za život a zdraví svých již dospělých dětí. Každý člověk má návod na uzdravení sám v sobě a jde jenom o to ho najít. Každému také v tu chvíli pomůže něco jiného a způsobů, jak se člověk může napojit na cestu uzdravení jsou tisíce – může potřebovat chirurga, homeopata, kněze atd. atd.

V tomto pojetí je medicína spíše uměním…
Rozhodně to není věda s danými algoritmy, protože jak se ukázalo, to k uzdravení nevede. Moderní medicína dokáže zachránit život, ale to není uzdravení. Uvedu malý příklad: profesor Jan Pirk operuje geniálně srdce, ale patrně se nezajímá o to, proč srdce selhalo. Kdybych měl problém, udělám všechno, abych se k němu dostal, ale věděl bych, že brilantním operačním výkonem to nekončí!

Z jakého konce začínáte, když k vám přijde někdo na konzultaci?
Klíčové je najít optimální komunikační kanál a to je dennodenní dobrodružství. Komunikace je pokaždé trochu jiná a hodně si při ní všímám i zdánlivých drobností. V podstatě se přizpůsobuju frekvenci druhého člověka a ani mimo ordinaci mi nedělá problém povídat si s metařem nebo profesorem.
Když se komunikační kanál otevře, začnou si lidé rozumět a mají k sobě důvěru. A pak se snažím vycítit, jakým způsobem člověka léčit. Hodně také napoví, když si někdo například při zmínce o autopatii odtáhne židli, i když ve skutečnosti si myslím, že jakákoliv metoda je v podstatě druhotná. Na prvním místě je motivace daného člověka. Někdy jde uzdravení samo, takže se v příběhu mihnu skoro nedopatřením. Vše je totiž prvotně utvářeno z duchovní roviny. Troufám si říct, že naši duchovní průvodci včetně andělů strážných mezi sebou spolupracují…
Ve svém nitru máme všechno, tedy i program, podle kterého se můžeme kdykoliv uzdravit. A uzdravit se může každý, tj. začít žít plnohodnotný a šťastný život.
Žádný lékař ani jiný terapeut – mimo urgentní medicínu – ale nemůže být plně odpovědný za výsledek své práce – to už bychom si hráli na pána boha. Moje odpovědnost je stoprocentní nasazení ve chvíli, kdy jsem s klientem, ale co bude dál, je především na něm. Nikdo nemůže nikoho uzdravit, ale může ho přivést ke zdraví tím, že ho navede na jeho cestu. To nejdůležitější musí pak každý udělat sám. Jsem si ale vědomý toho, že mnozí terapeuti to vidí jinak.

Chtějí druhé zachránit, ale to je vlastně ego…
Nazvěme to třeba ješitností, což je ten nejpřilepenější stín, co může být. Doprovází nás po celou dobu až k osvícení. Pořád máme tendenci mít pocit, že víme víc, než druhý a můžeme druhé poučovat a radit jim – to je prostě lidské.
Také jsem si uvědomil, jak je důležité hlídat si svůj prostor a čas pro sebe, protože vyčerpaný léčitel nebo lékař nemůže nikomu nic dát. Pomoci vám může pouze ten, v kom je více lásky než ve vás. I proto jsou věci, přes které u mě vlak nejede, a patří mezi i ně to, že zájemce o konzultace přijímám pouze ve své ordinaci. V běžném systému zdravotnické péče se nezřídka stává, že lékaři jsou frustrováni, nemocní a vyhořelí ještě víc než jejich pacienti, což je také jeden z důvodů, že výsledky nepřicházejí…

Celý rozhovor si přečtete v srpnovém čísle Meduňky.