Z dubnové MEDUŇKY: Velikonoční rozjímání: Ježíš a léčení

 Milí přátelé,
dnes je Velký pátek, a proto jsme z aktuálního dubnového čísla MEDUŇKY vybrali ukázku z článku o významu Velikonočních svátků a o Ježíšově léčení nemocí od Jana Blahůška. Celý článek, jako i mnoho dalších užitečných a zajímavých článků od našich autorů a spolupracovníků najdete v dubnové Meduňce. Pokud jste si ji ještě nezakoupili, můžete využít i další možnost – Meduňka je tu pro vás také v elektronické verzi, a to aktuální číslo i čísla předchozí. PODÍVEJTE SE NA emedunka.cz

 

 

 

V dubnu slaví miliony následovníků Ježíše Krista své nejvýznamnější svátky, Velikonoce. Co je skutečným, mystickým významem příběhu o Ježíšově ukřižování a vzkříšení z mrtvých?  Jaký byl Ježíšův pohled na nemoci a jaký byl jeho způsob léčení, o němž v evangeliích často čteme? V čem nás může dodnes inspirovat? A nezapomínáme na něco důležitého z jeho odkazu?

Velikonoce: mystérium lásky, smrti a vzkříšení
Nejznámější Ježíšova slova, v nichž je shrnuta esence mystické cesty, zní: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly! … Miluj bližního svého jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“
Je to prosté. Milovat své bližní můžeme jen tehdy, když máme rádi sami sebe. Mít skutečně rádi sami sebe můžeme jen tehdy, když milujeme život v jeho úplnosti. A milovat plně život podle Ježíše můžeme, jen když milujeme pravou „božskou“, tedy nehmotnou a neumírající podstatu života a všeho, co jest. Tuto podstatu Ježíš nazývá jazykem mystické poezie své doby Bohem, Božím duchem, Otcem nebo Božím či nebeským královstvím. A vyzývá nás, abychom ji dobře poznali a milovali vším, co máme. To znamená nejen svým duchovním životem, ale i pracovním, rodinným atd., čili básnicky řečeno „z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly“.
Ježíš ale vyučuje hlavně svým jednáním, nejen svými slovy. Snad každé písmeno svého učení vtěluje do vlastního životního příběhu nesobecké lásky, uzdravování nemocných na duši i na těle a přivádění upřímně se kajících na cestu dobra a poznání. Velikonoce pak představují vyvrcholení jeho životního dramatu. Tím je nevyhnutelný konečný střet s jeho odpůrci, s pokryteckými náboženskými vůdci jeho národa. Ježíš jasnovidně ví, co ho čeká. Veřejně předpovídá své zabití i povstání z mrtvých po třech dnech. „Zbořte tento chrám, a za tři dny ho postavím,“ říká svým nepřátelům o chrámu svého těla. Po zrazení Jidášem a zatčení je Ježíš vyslýchán, bičován a poté na popud a naléhání svých nepřátel odsouzen římským správcem své země Pilátem Pontským. S plným vědomím, že ani smrt ho nemůže porazit, kráčí krvácející, s křížem na zádech na jeruzalémský popravčí kopec zvaný Golgota, Lebka. Na kříži ještě utěšuje kajícího se zločince, který je ukřižován po jeho boku, a modlí se soucitně za své katy „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Tak dává všem nespravedlivě utlačovaným a trýzněným nadčasový vzor, jak přetnout začarovaný kruh nenávisti. Tím samozřejmě neříká, že zlu nemáme podle svých možností odporovat a že nebude po zásluze potrestáno. Pouze nám ukazuje, s jakým postojem máme zlu čelit, abychom sami nepropadli jeho nenávistné temnotě. Nakonec však musí Ježíš čelit nejen zlu, ale i svému poslednímu a mezi lidmi nejobávanějšímu protivníku, smrti, jejíž úzkou branou do tajemného neznáma musí projít každý sám. To naznačují Ježíšova slova těsně před smrtí „Otče, proč jsi mne opustil?“
Za dveřmi našeho posledního výdechu se musíme nejprve setkat sami se sebou a s neúprosným zrcadlem plodů svých dobrých i zlých činů. Jen tak se můžeme z vlastního života poučit a pokračovat dále, k setkání s božským světlem a zdrojem všeho bytí, a poté podle svého dosavadního směřování jít vstříc našemu dalšímu osudu nebo návratu zpět do těla a k životní lekci, která ještě nebyla zcela ukončena. Tak nás o tom alespoň v náznacích informují svědectví lidí, kteří prožili klinickou smrt. Vyprávění o Ježíšově vzkříšení nám na symbolické rovině rovněž sděluje, že fyzickou smrtí lidská existence nekončí. Příběh jeho smrti a vzkříšení má ale i hlubší, mystický význam. Pro jeho přiblížení si musíme objasnit, jakou roli hrálo u Ježíše léčení a jakou nemoc pokládal za tu nejhorší.

Ježíš a léčení nemocí
O Ježíšově léčitelském působení se mluví na mnoha místech evangelií. Dozvídáme se, že nepoužíval žádné zvláštní léčebné prostředky nebo metody. Uzdravoval spontánně, pouhým slovem, radou, dotekem a probuzením sebeléčivé víry nemocných nebo dokonce jen jejich blízkých. V páté kapitole Matoušova evangelia je popsán až nadpozemsky působící sled zázračných uzdravení malomocných, lidí posedlých zlými duchy, včetně snad nejproslulejšího Ježíšova uzdravení sluhy římského setníka, které je podivuhodnou výpovědí o léčivé síle skryté v lidské víře, o níž nás informují nejen zázračné činy mnoha dávných i novodobých léčitelů, ale do jisté míry třeba i moderní lékařské pokusy s tzv. placebo efektem:
„Když přišel (Ježíš) do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho… Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.“
Krásným velikonočním námětem pro rozjímání se nám může stát i následující příběh: Jednou farizeové a jejich znalci Písma napadali Ježíšovy učedníky a pohrdavě se jich ptali: „Jak to, že jíte a pijete s výběrčími daní a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšné.“ Tato slova jasně naznačují, že hlavní lidskou nemocí, kterou přišel Ježíš léčit, je nemoc duše, Ježíš ji nazývá hříchem.
Ale co je to vlastně hřích? V obecném smyslu to značí situaci, kdy se někdo míjí svým pravým cílem. Kdy nežije za účelem, za nímž byl stvořen. Když člověk nežije tak, aby byl podoben spravedlivému a milosrdnému Bohu, jak o tom mluví první kapitola Bible „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu“.
Velikonoční příběh vypráví o tom, že v lidském životě je cosi důležitějšího, než tělesné zdraví, materiální zajištění a pohodlí. Dokonce cosi důležitějšího než snaha o přežití. Ta je nakonec vždycky odsouzena k nezdaru. Smrt a rozpad naší tělesné schránky můžeme pouze oddalovat, nemůžeme jim zabránit. Přesto nám Ježíš chce ukázat, že je tu cosi, čím můžeme svou smrtelnost přemoci a osten její úzkosti zlomit tak snadno, jako by to bylo pouhé stéblo slámy zkřehlé ranním jarním mrazíkem. To je symbolický význam pašijního obrazu Ježíše, povstávajícího třetí den po ukřižování z hrobu do vzkříšeného „života věčného“, ve kterém ho již nic a nikdo nemůže ohrozit.
Pokud tento příběh budeme chápat doslovně, materialisticky, zcela se mineme jeho vnitřním smyslem. Ježíš pro nás zůstane pouhou historickou postavou z tisíce kilometrů a roků vzdálené země a doby. Postavou současnému vědeckému bádání se natolik ztrácející v mlze starověkých legend a naprostého nedostatku nestranných záznamů a faktů, že někteří historici prohlašují, že s jistotou nemůžeme existenci takovéto osoby ani potvrdit, resp. odlišit, co je v křesťanské věrouce o Ježíšovi mýtem a co historickou skutečností. Pokud ale správně porozumíme hlubší, symbolické rovině Ježíšova příběhu jako příběhu o nás samých a o tom, co se odehrává v nitru každého člověka, který následuje Ježíšovo (nebo jiné podobné) učení, ať už má toto učení jakýkoliv historický základ, teprve tehdy se setkáme se skutečně živým Ježíšem Kristem, „spasitelem lidské duše“, jehož slova jsou i dnes stále stejně čerstvá a hojivá, jako byla ta řečená v evangelijních příbězích apoštolům, římskému vojákovi, Máří Magdaléně, ukřižovanému lapkovi a mnohým dalším…