Z dubnové Meduňky: Afrodita v proměnách času

Z aktuálního dubnového čísla Meduňky vybíráme pro tento týden ukázku z článku Věry Šimonové, který je zajímavou a podnětnou inspirací (nejen) pro ženy…
Celý článek i další skvělé články si můžete přečíst buď v „papírové“ Meduňce, která je stále ke koupi na stáncích PNS, nebo z pohodlí domova v její elektronické verzi na emedunka.cz

 

 

 

Motiv ženské žárlivosti probleskuje v příbězích snad všech kultur. Jeden z nich, nám důvěrně známý, začíná otázkou: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější?“ Ať už ve filmové nebo literární podobě nás pohádka O Sněhurce provázela naším dětstvím…

Sněhurky a ty druhé…
Fandily jsme dívce s pletí bílou jako padlý sníh a vlasy černými jako havraní křídla, obávaly se kruté macechy, a potom na tento příběh – jako na mnoho jiných – zapomněly a zanechaly ho na zaprášené půdě dětských fantazií. Domnívaly jsme se, že se nás už netýká.
Ale on po nějakém čase zase ožil. Staly se z nás Sněhurky. V tom období zmatků a bouří, jimiž prochází každá dospívající dívka, jsme si možná ani nevšimly, že nás někdo česal otráveným hřebenem a k svačině podával jedovatá jablka. Byly jsme důvěřivé a s chutí jsme si ukously. A když jsme potom na sebe pohlédly kritickým okem náctiletých do zrcadla, viděly jsme jen kazy: příliš velké boky, zplihlé vlasy, malá ňadra, pupínek na tváři. Ty drobné jedovatosti vykonaly své a narušily křehký pocit rodícího se ženského sebevědomí. Cítili jsme se nehezké, nejisté, divné.
Uplynulo pár pátků a čas nás postrčil o několik let dál. Díváme se do zrcadla — a zase nejsme spokojené. Jaký div, když jsme obklopeny dokonalou krásou, která na nás denně shlíží ze stránek časopisů, pláten kin a televizních obrazovek a je dílem vizážistů, kadeřníků, stylistů a počítačových grafiků. Současná společnost adorující mládí nám sugeruje mylné přesvědčení o tom, co je krása. Podsouvá myšlenku, že s každým rokem ztrácíme, že s každým rokem z našeho pomyslného konta ubývá – půvabu, krásy, energie, síly. Že to, co bylo, je lepší než to, co bude.
Sklouznout k žárlivému srovnávání s těmi mladšími a pocítit nejistotu a zlobu je pak celkem snadné, i když si tuto myšlenku jen zřídkakdy přiznáme. Někdy, při velké dávce vnitřní upřímnosti, ji svěříme uchu terapeuta. Jedna klientka mi popisovala nedělní odpoledne: „Vycházela jsem z domu na zahradu a uviděla svojí jedenáctiletou dceru. Stála pod jabloní a zapadající slunce ozářilo její vlasy, takže vypadaly jako zlatý vodopád. Zůstala jsem stát ohromená tou krásou. A zároveň mě něco uvnitř bodlo. „A co já?“ ptala jsem se sebe sama a vzápětí se za tu myšlenku zastyděla. Ale byla tady. Co s ní počít?“

Hra archetypů
Při hledání odpovědi na tuto otázku zamíříme o několik tisíciletí zpět a vydáme se do Středomoří na posvátný Olymp. Tam pobývali bohové a mezi nimi také Afrodita, Artemis, Athéna, Héra, Persefona a Démétér. Každá z nich vládla určité oblasti života, mohla obdarovat i trestat.
Kde řecká mytologie mluví o bozích a bohyních, pracuje hlubinná psychologie s archetypy, pravzory lidské zkušenosti, které se ukrývají v kolektivním nevědomí a projevují se skrze naše konání a chování. Vzpírají se rozumové analýze a snadněji se k nim můžeme přiblížit prostřednictvím pohádek, mýtů, snů a uměleckých děl literárních, výtvarných či hudebních.
V určité životní etapě se v naší psychice některý z archetypů aktivuje. Když se na nás v čase dospívání usměje Afrodita, zatoužíme být krásné, přitažlivé, milované i milující.
Artemis a Athéna nám dodávají energii jít za svými zájmy a cíli, vystudovat a dosáhnout profesní úspěšnosti i finanční nezávislosti. Při Héřině návštěvě zakusíme, jaké vrcholy a údolí obnáší partnerství a manželství. A když se nám narodí dítě, pochopíme radost, obavy i úzkost mytické Démétér.
Z řeckých mýtů víme, že bohové a bohyně nebyli svatí ani svaté. Vyváděli smrtelníkům i sobě navzájem všemožné kousky a dobře věděli, jak chutná závist a žárlivost. Stačí se rozpomenout na nešťastného Parida a jeho soud. Tyto příběhy ukazují, že archetypy se mohou manifestovat celou škálou možností. Energetizují nás, obdarovávají kreativitou, silou, ale nás také vystavují zkouškám a pokušením. Můžeme podlehnout jednomu z nich a náš život se stane jednostranným. Zaujme-li celou naši pozornost Afrodita, vzhlížíme se v zrcadle, vyhledáváme flirt, potěšení a rozkoš a obáváme se, že to vše nenávratně zmizí s první vráskou či kilem navíc. Pokud nás uchvátí Athéna, možná nevidíme nic jiného než výstup po kariérním žebříčku či přidání dalšího akademického titulu ke své bohaté sbírce. V objetí Artemis si můžeme užívat cestování, dobrodružství a single života, až se jednoho dne ocitneme osamělé kdesi vysoko v horách či na karibském pobřeží a marně vyhlížíme blízkou duši. A propadneme-li Démétér, bude naše okolí poslouchat nekonečné chvalozpěvy na genialitu našich dětí nebo čelit našim pokusům vidět v každém jedinci nedospělé dítě určené k výchově.
Řekové nepochybovali o síle i žárlivosti bohů a nabádali k opatrnosti a respektu. Stavěli jim chrámy a dbali, aby oltáře žádného z nich nezůstaly bez obětin. Přeloženo do současného jazyka to znamená pokusit se rozprostřít pozornost více směry – vedle profesního úsilí nezapomínat na chvilky oddechu a potěšení, pěstovat přátelství, kultivovat partnerské vztahy a pečovat o druhé a svět kolem nás. Ostatně nápis v Delfách „Méden agán“, tedy „Ničeho příliš“ mluví o tomtéž. Můžeme to přirovnat k žonglování s míčky. Pohazujeme-li si s jedním, je to jednoduché. Přidáme-li dva, tři či dokonce čtyři, situace se komplikuje. Trvá dlouho, než je alespoň chvíli umíme udržet ve vzduchu a často nějaký z nich spadne na zem. I životní žonglování s několika rolemi – partnerskými, rodičovskými, pracovními i tvůrčími, je náročnější než věnovat se výlučně jedné z nich. Pomůže nám ale vyhnout se životní jednostrannosti a pomstě těch archetypů, se kterými se odmítáme potkat.
Pomsta může vytrysknout z nevědomí v podobě nočních můr, strachu, deprese, přeřeknutí, ostré kritiky na účet druhých či tělesných obtíží.

Co se stane, když ze hry vyloučíme Afroditu?
Ztráta kontaktu s ní nás připraví o vitalitu, potěšení ze života a spontánnost. Kde byla radost, nastoupí povinnost, kde byl osvěžující flirt a živý dialog, ozývá se kritický monolog. Barvy mizí a nastupuje fádní šeď. Z takového vnitřního nastavení je už jen krůček k zatrpklosti, srovnávání a závisti – vůči těm mladším a zdánlivě krásnějším. Stáváme se pak adeptkami na roli macechy v pohádce O Sněhurce.
Ale existuje i jiná možnost. Pozvat Afroditu opět do svého života a těšit se z jejích darů…