Buď na sebe hodný, buď šťastný!

Tuto výzvu a skryté poselství přináší podle psychologa PhDr. Petra Novotného člověku onkologická nemoc. Pro toto možná překvapivé tvrzení má mnoho argumentů a osobních zkušeností – práci s onkologickými pacienty se věnuje už řadu let. Náš rozhovor pro červencovou MEDUŇKU trval několik hodin a dozvěděla jsem se při něm spoustu maximálně zajímavých informací, vlastně mi pan doktor poodhalil celý nový úhel pohledu na tyto choroby, na jejich příčiny i na další jejich aspekty. A probrali jsme i mnohá další témata…
Vše důležité jsem se snažila do rozsáhlého rozhovoru napsat, abyste z něj měli užitek i vy, milí čtenáři. Pro inspiraci nabízíme ukázku, celý rozsáhlý rozhovor si přečtete v červencovém čísle Meduňky, které vyšlo tento týden. Meduňku zakoupíte v prodejnách PNS nebo v elektronické verzi na emedunka.cz   

 

 

Psychologa PhDr. Petra Novotného mohou čtenáři Meduňky znát díky jeho knize Proč jsme nemocní? z roku 2003 (ukázky z ní jsme před lety publikovali na webových stránkách Meduňky), a také jako autora knihy Nemoc hodných lidí – rakovina z roku 2018 – vybrané kapitoly jsme s jeho laskavým svolením zveřejnili v několika posledních číslech Meduňky.
Při rozhovoru jsme si povídali o jeho bohaté a různorodé profesní dráze, ale zejména o dlouhodobé práci s onkologickými pacienty, při níž zkoumá psychické a sociální příčiny vzniku této zákeřné nemoci a nemocné inspiruje k emočním a sociálním korekcím. Poznatky a zkušenosti z této práce shrnul jako autor či spoluautor v několika knihách. Je také úspěšným nakladatelem – ve svém nakladatelství vydal kromě jiného desítky knih se zdravotní tematikou.
Životní příběh tohoto muže, který velmi účinně pomáhá lidem, umí se radovat ze života a i po sedmdesátce vyjede na kole na Ještěd, může být inspirací pro všechny, kteří to – podobně jako on – neměli nebo nemají na životním startu snadné…        

Pane doktore, jak vznikl váš zájem o onkologické pacienty a o příčiny nádorových onemocnění?
K onkologickým pacientům mě přivedla spolupráce s významným onkologem prof. MUDr. Milošem Peškem, CSc., přednostou Plzeňské plicní kliniky, který mne před lety vyzval, abych prozkoumal emoční a sociální nezaměnitelnost jeho pacientů. Této práci se věnuji už dlouho a dlouhodobá je i spolupráce s prof. Peškem. Před sedmi lety jsme společně napsali knihu Zachraň svůj život a právě jsme vydali druhou knihu s názvem Od diagnózy rakoviny k uzdravení. V této nové knize srozumitelně informujeme,  jak by měl nemocný zareagovat v případě,sdělení onkologické diagnózy. Nabízíme mu itinerář v podobě deseti „přikázání“ – rad, co dělat a co nedělat, aby přispěl k uchování svého života. A také řadu dalších užitečných informací, protože nemocní mají značná práva, o kterých často  nevědí, například si mohou vybrat ošetřujícího lékaře, způsob léčby i specializované pracoviště, kde se chtějí léčit.  Informujeme je také o novém výzkumném směru – psychoneuroimunologii, která význačně přispívá k  účinnosti klasické onkologické léčby.  Tento  výzkumný  směr hodnotí rozličné  taktiky  rakoviny u konkrétního nemocného. Rakovina buď spolupracuje, anebo  naopak  soupeří  s jeho centrálním nervovým systémem, endokrinním a imunitním  systémem , a to podle  aktuální  hladiny jeho stresových hormonů, například adrenalinu, noradrenalinu, kortizolu anebo hormonům podobným  prostaglandinům .
Ten kdo se  nachází  i  po sdělení diagnózy v emočním či sociálním stresu anebo se bojí své nemoci  i  klasické léčby,  je tím pádem pod vlivem vysokých  hodnot  stresových hormonů, bývá při klasické léčbě znevýhodněn, protože tyto nadměrně vyplavované hormony blokují  účinnost  klasické léčby a podporují množení rakovinných buněk i zakládání metastáz.  Naopak   nemocný, jenž  se nebojí a věří  účinnosti klasické léčby  a  jeho stresové hormony jsou tím pádem  v běžné koncentraci, pak tyto  hormony  naopak blokují rozmach onkologické nemoci.
Sociální a emoční stres a  tudíž  i pravděpodobnost zakládání metastáz  významně  snižuje  skupinová psychoterapie, což rovněž prokázala psychoneuroimunilogie. Potíž je v  tom,  že  v Česku vůči  psychoterapii  převládá    despekt.  Bývá mylně přisuzována spíše psychicky nemocným, takzvaným bláznům.  Když jsme s prof. MUDr. Milošem Peškem  před  sedmi lety  připravili   projekt skupinové terapie pro onkologické pacienty, všech  dvanáct vyzvaných  onkologicky nemocných ke své blízké škodě  účast odmítli. Neuvěřili, že jim psychoterapie může pomoci.  I dnes   má   kdekdo  strach ze sebepoznání a raději zemře, než by něco takového zkusil. Jedna moje klientka s už   rozběhlou    rakovinou  plic  mi řekla, že moji knihu o rakovině sice viděla v obchodě už před rokem, ale bála se ji vzít do ruky, aby se o sobě „nedozvěděla něco hroznýho.“ U rakoviny platí, že nevědět a nevěřit znamená nebýt včas varován, a naopak.

Onkologickým klientům se věnujete i v rámci své soukromé praxe. Jak s nimi pracujete? Vím, že jim navrhujete různé korekce, tedy řešení příčin, které nemoc vyvolaly…
Pracuji maximálně se dvěma klienty týdně, protože každého člověka je třeba „přečíst“ a pochopit, dát mu najevo upřímný zájem a získat jeho důvěru. Důležité je, aby byl klient se mnou kompatibilní, proto každého žádám, aby mi o sobě předem něco napsal. Potřebuji zjistit, jak svou nemoc chápe, čemu ji  přisuzuje,  jak je na tom se svým sociálním zázemím. Pak s ním dělám tzv. psychosociální anamnézu, zjišťuji, zda vyrůstal v rozbité či neharmonické rodině, jaký měl vztah k rodičům a  sourozencům, tedy kdo a jak modeloval jeho dětskou psýchu. A poté začíná naše společná práce, vedu klienta k prvním korekcím…

ptala se Z. Paulusová