Učme se životu…

… tak nazvala své dvě knihy zkušená psycholožka a terapeutka dr. Marie Říhová. Mohlo by se zdát, že nějak žít dokáže každý z nás, ale zároveň víme, že se stále učíme, a naše „výuka“  se nám občas nemusí líbit… Autorka v knihách popisuje různé případy a příběhy ze své bohaté a dlouholeté praxe a zobecňuje je tak, abychom si z nich mohli něco převzít i pro sebe…
Paní doktorka Říhová napsala obě knížky pro naši meduňkovou edici, kde také před časem vyšly. Můžete si je můžete zakoupit na www.knihovnicka medunky.cz 

Z knihy dr. Říhové Učme se životu:

Časté noční buzení

Motto: Nepřátelé si na nás nepřijdou. Všechno, co by nám chtěli udělat, si dokážeme udělat sami…
Dušan Radovič

Velmi často mne navštěvují klientky, které si stěžují na časté noční buzení. Klientka, která tvrdila, že nemá žádné problémy, žije bez stresů, práce jí vyhovuje a baví, tělesně se cítí v pořádku, udávala jen jediný problém…„Často se v noci budím a pak dlouho nejsem schopna usnout. Ráno se probouzím unavená, vyčerpaná, sny se mi nezdají, deprese nemám, léky na spaní neberu a chci to zvládnout s vámi.“
Při bližším vyšetření jsem zjistila, že má problémy v komunikaci s okolním světem (i když si to neuvědomovala a považovala svou komunikaci se spolupracovníky, manželem i dospělými dětmi za naprosto správnou a přiměřenou). Dále jsem zjistila velké podráždění nervové soustavy, nevyrovnanost – každý orgán si dělal, co chtěl, orgány nepracovaly v harmonii, a především jsem zjistila oslabení ledvin, jater, překyselení žaludku.
Z tohoto zjištění jasně vyplývalo, že klientka mnoho věcí ať už vědomě nebo nevědomky zamlčuje. K tomu, abych mohla v jejím těle a psychice udělat pozitivní změnu, která by dokázala rozvinout jednotlivé funkce těla a psychiky na ideální úroveň jejího věku (42let) a zajistit ideální příliv energie k celkové harmonizaci, bylo nutné začít řízený rozhovor od útlého dětství až do současnosti.
Rozdělila jsem rozhovor do několika fází. Začaly jsme od útlého věku a klientka říkala, že její dětství bylo dobré, ale že si je pamatuje pouze od deseti let. Hlouběji její vzpomínky nesahaly. Tento fakt, který se objevuje u mnoha mých klientů, sám o sobě signalizuje potlačení emocí z dětství, vytěsnění traumat z vědomí do podvědomí.
Dále jsem se věnovala rozhovoru o základní škole a vztahu ke spolužákům. Zjistila jsem, že na první až pátou třídu si klientka nepamatuje, ale v šesté třídě byla vystavena slovní šikaně, nadávkám „nitko, chorobo“ apod.
Nikdo s ní nechtěl sedět, nikdo s ní nekamarádil. Na vysoké škole šikanovaná nebyla, v zaměstnání pracovala jako hlavní ekonomka podniku a řídila pět dalších zaměstnanců. Není schopna práci rozdělit, ani poukázat na chyby některých spolupracovníků. Raději mlčí, práci udělá sama a sama také opraví případné chyby.
Přešly jsme k rozhovoru o manželovi. Klientka se rozplakala a vzlykala, že manžel je hodný, ale stále jí vytýká nějaké chyby. V podstatě maličkosti, ale „stokrát nic umořilo osla…“ Znáte to.
Tady se objevoval značný komplex méněcennosti manžela, který byl vyučen truhlářem a v práci nebyl příliš úspěšný. Takže svou ženu „v dobrém“ peskoval za to, že neumí šetřit – proto nepřispíval na domácnost a tzv. šetřil pro rodinu. Dále ji peskoval za to, že je špatně umyté nádobí, není vyluxováno apod.
Když jsem se klientky zeptala, co odpoví manželovi např. na otázku – proč není vyluxováno, odpověděla:  „Ale nic, jdu vyluxovat, i když jsem mnohdy velmi unavená.“
Začaly jsme tedy hrát hru. Já jsem představovala klientku a ona svého manžela. Po jednotlivých krocích jsem ji učila, jak reagovat na šikanu zakomplexovaného člověka. A klientka se nestačila divit, co všechno lze otevřeným rozhovorem vyřešit.
Základem byla nedostatečná, lépe řečeno žádná komunikace s manželem, manžel útočil, manželka mlčky vykonávala jeho rozkazy.
Začala si postupně uvědomovat, že společný život je v podstatě nemyslitelný bez konfliktů a jejich vyrovnání – a to jak v úzkém kruhu nejbližších lidí, tak i v pracovním kolektivu.
Každý z nás dělá a bude dělat v životě omyly. Každá činnost člověka je podrobena kritice a sebekritice. Jde o konflikt se zásadami člověka a s platnými etickými normami. Pokud se má tento problém nějak vyřešit, pak se rozdílná stanoviska musejí setkat.
Těžiště mé práce s touto klientkou spočívalo v tom, zabránit psychotraumatickému působení konfliktů, aby je neprožívala jako otřes, který se v ní usazuje, ale efektivně se jim bránila.
Rozkryly jsme i útlé dětství, kde se zřetelně objevovalo velké citové trauma. Rodiče nebyli zlí, ale používali autoritativní styl výchovy. Rozkaz – poslechneš. Neuposlechneš – budeš potrestána, navíc tě seznámíme s tím, jak jsi neschopná.
To klientka v dětství zažívala od rodičů denně – žádné pohlazení, přitulení, možnost svěřit se. Logicky následovala i šikana ve škole, proti které byla naprosto bezbranná. Šlo v podstatě o to, že klientka se v dětství nenaučila znát své možnosti v souladu se svými schopnostmi. To způsobuje právě autoritativní výchova. Zde si dovolím citovat Michela de Montaigne.
„Jediný účinek rákosky, který jsem zpozoroval, vězí v tom, že dělá duši zbabělejší a zlomyslnější.“
Člověk může existovat pouze v rámci mezilidských vztahů, a pokud se od nich izoluje, duševně trpí. Léčí pouze harmonické, příjemné prostředí, ve kterém si lidé vzájemně důvěřují, mají si co říci a umí se ocenit.
Dalším krokem k naplnění této zásady bylo (k velkému údivu klientky), jak zvyšovat sebevědomí manžela. Jak přímo číhat na to, až ho bude moci pochválit. Hovořily jsme  v podstatě o prevenci psychotraumatu a přehrávaly jsme si ji. Učily jsme se budovat nový životní styl klientky. Nutila jsem ve hře klientku, aby vycházela ze sebe samé a stala se aktivním činitelem.
Její údiv, že chyby nemá hledat u manžela, ale u sebe, byl nepopsatelný. Když si ve hře tato klientka uvědomila, že mezilidské vztahy jsou takové, jaké sama utváří – bylo vyhráno…
Každý člověk hraje v životě několik rolí současně. Roli manželky, matky, někdy i milenky, pracovnice atd. Tyto role se prolínají a je třeba je dobře zvládat. A jestliže si člověk uvědomí tuto pravdu, zvýší se jeho odolnost vůči rozporům. Je však také nutno uvědomit si, co mohu řešit sám a v čem jsem odkázán na pomoc druhých…