Jaké jsou důsledky nedostatku svalů? A jak se starat…

… o svůj pohybový aparát, aby nám vydržel maximálně funkční do co nejvyššího věku? Co udělat pro to, abychom i ve vyšším věku byli sobestačnými a čilými lidmi, které netrápí dramatická zdravotní omezení a na světě je to pořád baví? Tyto sugestivní a důležité otázky klade ve 3. dílu svého seriálu v prosincové MEDUŇCE zkušená lékařka MUDr. Ludmila Eleková – a také na ně srozumitelně odpovídá. Hlavní téma tohoto čísla je už tradičně věnováno zimě a Vánocům, ale zabýváme se i mnoha dalšími tématy a prosincové číslo Meduňky díky své rozmanitosti rozhodně stojí za přečtení! Tak neváhejte, je právě v prodeji!

Z článku MUDr. Elekové:
Medicína má obrovský dluh vůči všem lidem, ten největší vůči dnešním seniorům. Nebyli varováni, kam vede tělesná nečinnost, nedostali včas a dostatečně důrazně správné informace, aby se o sebe víc starali. Způsob stárnutí, který jsme zvyklí vídat kolem sebe, mylně považujeme na normální. Že tak to prostě chodí. Vzpomínám na vtip, který jsem jako dítě zaslechla na něčích čtyřicátých (!) narozeninách: když se zítra probudíš a nic tě nebude bolet, jsi mrtvý. Všichni se smáli, ale k smíchu to není. Nic nemá bolet, ve čtyřiceti, padesáti ani šedesáti a nejspíš ani potom moc ne.
Staršího člověka poznáme na první pohled zejména podle držení těla. Ohýbá se mu páteř, hlava se dostává do předsunutého postavení, mizí krk. Dále to poznáme podle způsobu pohybu. Možná chodí docela rychle, ale mizí ladnost, koordinace, narušuje se pohybový stereotyp, nohy se při chůzi tolik nezdvihají, krok se zkracuje, člověk není tak pružný a rychlý při změně směru a rychlosti pohybu. Starší člověk působí celkově nešikovně, méně koordinovaně a zpomaleně. Protože to tak mají skoro všichni, je to „normální“.

Svaly nejsou izolované
Pamatujete se na školní kostru? Klasickou názornou pomůcku? Kostru člověka visící na stojanu. Proč byly kosti spojeny drátky? Proč visela? Co nás udržuje ve stoje, s rovnými zády? Kosti samy o sobě stát nemohou, postoj vytvářejí měkké tkáně: svaly, povázky (fascie), vazy a šlachy. Rovná záda má pouze ten, kdo má dostatečně silné posturální svaly (svaly vytvářející posturu = postoj), které mu obratle drží hezky nad sebou ve správném postavení. Rovné nohy má do vyššího věku pouze ten, kdo si udržuje silné svaly na stehnech a bércích. Funkční a rovná ramena má pouze ten, kdo si udržuje svaly kolem nich. Rovné a pevné břicho má zase pouze ten, kdo cvičí břišní a hluboké svaly trupu. Budu se zmiňovat převážně o svalech, ale svaly nejsou izolované. Upínají se pomocí šlach na kosti, mají vliv na postavení a činnost kloubů, spolu s nimi se hýbou i fascie a jiné měkké tkáně. Je logické, že se deformují a poškozují také současně.
Fascie, česky povázky, jsou silné vazivové blány obalující jednotlivé svaly. Všichni víme, jak vypadají, pokud jsme alespoň jednou v životě v ruce drželi kus masa a chtěli ho očistit před vařením. Fascie nejsou jen obal, ale velice důležitý orgán přenášející signály propriocepce, což je vnímání signálů z těla, polohy hlavy a končetin, vnímání kontaktu se zemí, rovnováhy apod. Slovo propriocepce znamená „vnímání sebe sama“. Je to vjem tvrdosti nebo pružnosti povrchu, po kterém jdu, polohy těla vůči zemi, polohy končetin, napětí svalů, postavení kloubů apod.
Právě dobrá propriocepce nám dává jistotu při pohybu. Její narušení vede k pohybovým problémům starších lidí, jejich nejistotě při pohybu, k nestabilitě a riziku pádu. Jako vše ostatní se musí trénovat a udržovat – čím jiným než právě pohybem. Malé děti, když začínají chodit, se musí naučit vnímat své tělo, vyladit souhru mezi povelem k pohybu vycházejícím z mozku a jeho provedením. Stejně jako se to děti musí naučit, dospělí to musí udržovat, co nejdéle a co nejvíce.
Když se nehýbeme dostatečně často, náročně a pestře, naše schopnosti zanikají. Pak najednou zjistíme, že nejsme schopni udělat nějaký pohyb nebo podat výkon, jehož provedení jsme považovali za samozřejmost. Například kotrmelec, hvězdu, skákání přes švihadlo, přeskočení překážky, chycení míče… všechno to, co jsme jako děti dělali automaticky, bez námahy a přemýšlení. Horší je, když náš zastaví schody, příliš nízký gauč nebo sedadlo v autě, nedokážeme vylézt na žebřík, něco zvednout, jít po kluzkém povrchu, nebo dokonce si jen tak lehnout na zem a vstát…Pravidelné trénování lehu na zem a vstávání považuji snad za nejdůležitější cvik pro seniory. Tím, že to trénujete, si tu schopnost udržujete. Dokázat vstát může být otázkou života a smrti – jestli si zavoláte sami pomoc, nebo vás najdou až po několika dnech či týdnech. 

Když necvičíme…
Lidé, kteří necvičí, mají typický postoj těla. Hlava je předsunutá dopředu, krční páteř je prohnutá příliš dozadu, hrudní páteř bývá naopak zakulacená, lopatky odstávají, ramena jsou schoulená dopředu a prsní svaly zkrácené. Břicho je povolené, bederní páteř je prohnutá dopředu, pánev stočená dopředu, hýžďové svaly ochablé. Vyjde z toho silueta S (při pohledu na postavu zprava), hyperlordóza (prohnutí dopředu) u krční a bederní páteře, hyperkyfóza (prohnutí dozadu) hrudní páteře. Tento postoj vzniká proto, že při nepoužívání se různé svaly chovají různě…
Zaujala vás tato ukázka? Celý článek najdete v prosincové Meduňce nebo na emedunka.cz