Z lednové Meduňky: Život není zadarmo

Milí čtenáři, tento týden se „narodila“ lednová Meduňka, první číslo s letopočtem 2021. Je to číslo plné naděje – však jsme také NADĚJI V SRDCI I V ŽIVOTĚ vybrali jako hlavní téma. Kromě článků v tématu, ve kterých naše autorky a autoři uvažují o důležitosti a potřebnosti naděje v lidském životě, si samozřejmě v nové Meduňce přečtete i řadu dalších článků na různá témata. Titulní rozhovor s příznačným názvem Život není zadarmo vedla redaktorka V. Keilová se známou filozofkou prof. Annou Hogenovou. Paní profesorka je moudrá, vzdělaná a zkušená žena, která je stále ve styku s mladými lidmi, učí na několika fakultách, a číst její názory a přemýšlet nad nimi je velmi inspirativní. Nabízíme ukázku z rozsáhlého rozhovoru s totuo neobyčejně zajímavou ženou a věříme, že si ho přečtete celý – v novém čísle MEDUŇKY. Meduňku si můžete předplatit (viz náš e-shop) nebo se podívejte na emedunka.cz

Ukázka z rozhovoru s prof. A. Hogenovou:
Život není zadarmo
Na rozhovor pro lednové vydání Meduňky jsme se s prof. PhDr. Annou Hogenovou, CSc. sešly koncem října, v době vrcholící epidemie, v jejím bytě. Známá filozofka a fenomenoložka mi na uvítanou bez okolků podala ruku a pak pro nás uvařila „turecké kafe“ – pro sebe ten den stejně jako každý jiný již čtvrté. V jejím nadhledu jsem vnímala moudrost, která je něčím zcela jiným než tzv. mnohovědění. Je spojená s neobyčejnou silou ducha, jež však tkví v naprosté obyčejnosti.

Přestože jste seniorka, nemáte strach z koronaviru?
Ne, nemám. Mám ale strach o děti i o vnoučata, to ano. Mám dvě dcery – jedna pracuje jako lékařka v nemocnici v Motole a druhá dcera je psychoterapeutka a působí v sociálních službách. Občas jí radím něco, co se jí asi nelíbí, ale i o tom je úděl dětí a rodičů.
Strachy tedy do mého života patří a patří tam i smrt. Nečekaně mě zblízka navštívila už dvakrát, když mi před pár lety zemřel manžel na rakovinu a poté na stejnou diagnózu zemřel i můj syn. Nikdy jsem nevěřila, že k tomu dojde, a stále jsem si myslela, že se stane zázrak. Pak ale přišla chvíle, když jsem si musela připustit tzv. ontologickou nouzi, čili uvědomění si smrti a strachu z ní. Z této konfrontace však není vyjmutý vůbec nikdo na světě a umět s tím žít je něco, co patří do péče o duši.

Současná epidemiologická situace je pro nás v tomto ohledu také velkou výzvou…
Z filozofie víme, že život není zadarmo, a víme to i z vlastní zkušenosti. Strach je ve filozofii velké téma. Člověk je vždy vystaven ontologické nouzi, která je spojená s tzv. deinos, o kterém píše už Platón v 10. knize Ústavy ve 4. st. př. n. l. Deinos je strach z něčeho hrůzného a neznámého, kde všechno zachází.
V moderní době jsme se naučili žít tak, že máme strach pouze z ontické, tj. hmotné nouze, kterou si ale umíme představit, a také ji umíme řešit, protože je spojená se jsoucny (hmotnými věcmi) kolem nás. Jsou to ty případy, kdy máme třeba strach, že nám někdo ukradne kolo, nebo že nebudeme mít na činži, ale ontologická nouze je spojená s deinos – s tím, co je děsivé a nelze to nijak předvídat. A protože se tomu nedá zabránit jakýmkoliv plánem, může nás to zaskočit kdykoliv.
Měli bychom se naučit žít s tím odmalička, ale protože to je spojeno se smrtí, která je dnes tabu, nikdy nás to nikdo neučil. Jakmile si však hrůzný strach z neznámého nepřipustíme, nemůžeme prožívat skutečnost radost, ani žasnout nad maličkostmi. Také o tom psal německý filozof Martin Heidegger, který rozlišoval strach (Die Angst) plynoucí z toho, co známe, a strach z toho, co si neumíme představit (die Furcht). A tam patří i smrt. Strach ze smrti lidi přivádí k malomyslnosti, kdy se pak nebrání ani zlu.

Uvědomování si strachu z nemoci a ze smrti nám tedy nyní z filozofického a duchovního hlediska velmi pomáhá?
Ano, protože je připomínkou „člověče, v celém kosmu jsi jen nepatrností! Naslouchej tomu, co přichází, a nedej na to, co ti podsouvá tzv. jistoty, protože žádná jistota ve skutečnosti neexistuje, ale začni myslet a žít z vlastního základu“. S nejistotou musí člověk počítat jako s jedinou jistotou a musí umět podívat se jí zpříma do očí. Představuje to veliké riziko, ale život je pak autentický a má smysl. Jinak jsou to jen útěky do různých závislostí – třeba se svíjet v rytmu a pít, do úmoru sportovat, stále se přehlušovat prací apod. V tu chvíli to je třeba fajn, ale pak přijde okamžik, kdy za to musíme zaplatit.
O naší civilizaci si někdy myslím, že jsme tak trošku – promiňte mi to – rozmazlení frackové. Hlavně mladí lidé si pořád chtějí jenom užívat, což není nic jiného než útěk od skutečného života. „Užívání“ je snad nejčastější slovo v jejich slovníku a musím říct, že to nesnáším.

Naplněný život

Vlastně to je projev určitého zoufalství, protože člověk neví, co se životem…
Přesně tak. Pro některé mladé lidi je největší problém, když se začnou nudit, a je to tak právě proto, že neznají ontologickou nouzi. Nemohou se tak věnovat tomu, co je z hlediska filozofie nejdůležitější, a to je péče o duši…