Z prosincové Meduňky: Josef Formánek: Bůh je pro mě úplně všechno

Prosincové číslo Meduňky právě vyšlo a dnes z něj pro vás poprvé vybíráme ukázku z článku – jako první přichází na řadu titulový rozhovor, ve kterém si redaktorka Věra Keilová povídala se spisovatelem Josefem Formánkem. Rozhovor je krásnou ukázkou, jak se žije člověku, který se dokázal přes složité životní zkušenosti propracovat až k postoji radosti a harmonie se sebou samým, svými blízkými i s celým světem…
Prosincové číslo Meduňky zakoupíte ve stáncích PNS, v obchodech nebo na emedunka.cz

Z rozhovoru V. Keilové s Josefem Formánkem:

Najít jeho dům na konci světa, resp. v malé vesničce v Českém středohoří, který je zde jako jediný obývaný celoročně, nebylo úplně snadné, ale setkat jsme se zkrátka měli, a tak se to podařilo. Kdysi to bývala hájovna u lesa a spisovatel ji řadu let využíval jako chalupu. Teď je to místo, které žije nejen smíchem jeho dvou malých dětí (Ninušky a Pepíčka) a manželky Jany, ale poté, co překonal démona alkoholu, také hlubokou vděčností úplně za vše.
Povídali jsem si v jeho pracovně plné nejrůznějších předmětů z cest do exotických zemí, sošek Buddhy, ale i křesťanských symbolů. „Není ti zima? Nevadí ti doutník“, položil mi pak první otázky sám. „Nevadí mi nic a je mi fajn,“ odpovídám. V místnosti je s námi ale ještě někdo… Bílá hrdlička Vločka, kterou vidím až teď, co na sebe upozornila šustěním křídel…Zapínám diktafon a začínám se ptát…Je to ale celé úplně jiné než jindy – ve vzduchu je totiž kromě vůně doutníku cítit posvátnost (nejde to nazvat jinak). Je to přijetí a ocenění obyčejného tady a teď. 

Blíží se Vánoce… jak je vnímáš a jak na ně vzpomínáš z dob svého dětství?
Když jsem byl dítě, byly to slavnostní dny ve jménu setkávání rodin. Žárovičky na stromečku, smějící se obličeje – každé dítě miluje Vánoce. I dnes mám rád tradice a dodržuju je, protože to patří kulisám, v nichž jsme se narodili. Máme se ženou radost, že děti mají radost, zvoním zvonečkem, jako že tu už byl Ježíšek a děti jsou natěšené, vždyť to znáš… Pak jezdíme za příbuznými, za mámou, za bráchou, za kamarády, jíme dobroty, ale že by to bylo něco úplně výjimečného v mém životě, to zase ne. Je to hezký čas, ale hezké jsou pro mě nakonec úplně všechny dny. Stejně jako se těším na Vánoce, těším se na jaro, až pokvetou kytky, i na léto, až ucítím teplo slunce na kůži, a na podzim se zase těším do sauny a ledové vody a běhání ve sněhu. Když jsem byl kdysi v tropech, záviděl jsem jim, jak tam mají stále teplo, jenom přijde období dešťů, ale dnes už ne! Krásné je právě to, že v našem pásmu se to pořád mění a příroda nám neustále něco oznamuje.
Když chodím běhat, hlava mi funguje jako časosběr a uvědomuju si, jaké to bylo, když jsem tudy běžel včera nebo před půl rokem. Vrství se to, ale nádherné je to pořád. 

Chodíš jako křesťan v tento čas do kostela?
Obyčejně zajdu do kostela tak jednou za týden nebo za dva týdny, o Vánocích častěji. Mám to rád a beru to jako něco posvátného, i když posvátnými se pro mě staly všechny dny.
Když jdu do kostela, vnímám to tak, že jdu na návštěvu k Bohu. Proto se ten den vykoupu a vezmu si bílou košili. Vždy totiž záleží na tom, jakou čemu přisoudíme důležitost. Mám rád katolické kostely, protože jejich stavitelé jim také dali důležitost. A pak tam už jenom jsem, odhlučněný od okolního světa a je mi krásně, protože Ho cítím. A obrazy s Ježíšem a s zářícím srdcem uprostřed hrudi mě doslova fascinují. Často se mi v kostele také zvláštně zamlží brýle. Nevidím periferii, ale jinak se mi zrak zostří a zažívám výjimečný, sváteční pocit. A líbí se mi, když si po mši svaté lidé vzájemně popřejí „pokoj vám“ a podají si ruce, třeba i stará paní s mladým klukem. Cítím v tom vroucnost. A když pak vycházím ven, děkuji za ten pokoj, který do mě vstoupil. I s návštěvou kostela je to tedy stejné jako se vším ostatním – můžete si to sami zlepšit anebo zkazit. Cítím Ho ale i tady na chalupě, nebo když běhám v lese, jenom to jsou jiné kulisy.

Souhlasíš s tím, že skutečné božství vychází z lidských srdcí? Jak vnímáš kázání?
Stejně jako jsou dobří a špatní kuchaři nebo spisovatelé, jsou i různí faráři. Záleží na tom, co farář vypráví a jak moc to z něj cítíte, když řekne třeba „milovaní“.  Někdy mu to nevěříte, ale jindy se vás to dotkne, protože to je tak vroucí, že člověku naskakuje husí kůže.
Ať už jsem v jakémkoliv společenství, nechci nikam vnášet disharmonii, ale naopak vytvářet harmonii. Chci být chápavý a přátelský úplně ke všemu a ke všem, protože jakmile bych odsoudil jednoho člověka, pošpinil bych celé dílo Stvořitele a na to nemám právo. A když je člověk naštvaný sám na sebe, také vlastně popírá Tvůrce – my máme být, jací jsme! Takhle to je správně. Kdybychom měli být jiní, tak už dávno jsme, ale mít se rád je ta nejtěžší disciplína…