Z dubnové Meduňky: Trauma a jeho zpracování

Z aktuální dubnové Meduňky vybíráme tentokrát ukázku z článku naší spolupracovnice, astropsycholožky a terapeutky Marie Plochové Hlávkové o traumatu, příčinách jeho vzniku, jeho projevech a možnostech jeho zpracování. Autorka vychází ze své dlouholeté terapeutické praxe a v článku využívá své bohaté zkušenosti s touto problematikou… Dubnová Meduňka je skvělá, plná důležitých a přínosných článků, stále si ji můžete zakoupit na stáncích PNS, v obchodech nebo číst na emedunka.cz v elektronické verzi…

Ukázka z článku:
Když jsem před časem řekla nějakému klientovi při vyprávění jeho bolestného dětského příběhu, že zažil trauma, většinou se bránil. Tvrdil, že to žádné trauma nebylo, protože trauma přece znamená, že byl někdo znásilňovaný, bitý nebo se přinejmenším ocitl na pokraji smrti. V dnešní době se však již situace mění a veřejně se začíná hovořit o tom, že trauma může být výsledkem nejen těch velkých násilných událostí, ale může vznikat i za mnohem méně nápadných okolností. Říká se tomu vývojové trauma. Najdeme ho třeba i v rodině, která se navenek může jevit jako plně funkční.
Veškerá citová nevyživenost dítěte, nechtěnost ze strany rodičů, jemné psychické násilí, zážitek alkoholismu rodičů, rozvodové komplikace rodičů, separace od rodičů, narušený vztah s rodičem i další zdánlivě nenápadné zážitky mohou mít vliv na vznik traumatu.

Je zajímavé, že když si v běžném životě začnu s někým jen tak náhodně povídat, po chvíli se téměř vždy nechtěně dostaneme k tomu, jaké stresové zážitky kdysi zažil on nebo jeho dítě, a už se přímým vrtem ocitáme v oblasti traumatu. Nedávno jedna blogerka přišla s výzvou, aby jí lidé posílali vtipné hlášky, které slyšeli kvůli svému rodičovství, a byla nečekaně zavalena několika tisíci traumatických zážitků z minulosti svých sledovatelů. Ukázalo se, že mnoho lidí má zkušenost s domácím násilím, psychickým terorem, zneužíváním, šikanou doma i ve škole. Na to reagovala i oficiální mediální scéna, která překvapeně komentovala, jak mnoho nezdravého se v rodinách odehrává a kolik těchto traumatických zážitků mezi lidmi existuje.
Mne to ovšem nepřekvapuje, setkávám se s těmito traumatickými příběhy dennodenně již od počátku své terapeutické praxe. S klienty se ve skutečnosti prodíráme houštinou jejich starých traumat neustále, jen jsem se naučila tomu pro jistotu neříkat trauma, protože tohoto slova se klienti trochu bojí. Medializace tématu trauma v posledních měsících ve mně však vzbuzuje naději, že již bude možné pojmenovávat traumatické zážitky pravým jménem a že tato problematika vejde do širšího povědomí. Doufám, že po tomto mediálním průlomu již bude možné říci člověku, který zažil citovou nevyživenost nebo dokonce nechtěnost, že si v sobě zřejmě nese trauma, a on se nebude cukat.
V posledních letech vzniklo mnoho vynikajících knih nebo filmů, které se této problematice věnují. Například film Moudrost traumatu vycházející z praxe Gabora Matého, knihy od Bessel van der Kolka, Petera Levina, Davida Berceliho, Ursuly Wirtz atd. Všichni tito autoři s traumatem různým způsobem pracují. Trauma je v jejich kontextu definováno jako situace zahlcení, kdy se člověk dostane do bezmoci a přemoženosti. Děje se mu něco, co se mu nelíbí, ale on se nemůže bránit a ani utéct. V případě vývojového traumatu je pak tato situace bezmoci a zahlcenosti dlouhodobá a prolíná se celým rodinným fungováním, třeba i velmi skrytě.
            Nervový systém každého člověka je jinak citlivý, na stejnou situaci zareaguje tedy každý člověk odlišně a i traumatická stopa může být různá. Když však konkrétní člověk vnímá stresový zážitek tak, že je zahlcený, že nemá ze situace úniku a nemůže ani bojovat, dojde ke ztuhnutí, zmrznutí. A pokud nezažije ani následně po pominutí stresového zážitku podporu, aby napětí z nervového systému vypustil, třeba v podobě pláče nebo třesu, vytvoří se v něm traumatický otisk. V jeho nervovém systému zůstane zamrzlost, ztuhlost, zkrátka napětí, které si dotyčný nese do dalšího života a třeba to ani neví. Toto vnitřní napětí, traumatický otisk, pak může mít mnoho negativních projevů na psychice i na těle, a to často až po mnoha letech.

Trauma v rodině  
Můžeme si vše demonstrovat třeba na situaci malého dítěte, které cítí od svých rodičů nebo od jednoho rodiče málo lásky a citového napojení, je přijímáno pouze podmíněně nebo zažívá dokonce nepřiměřenou kritiku a ponižování. Toto dítě se necítí být milované a nezažívá pocit bezpečí. Nemůže ovšem z té nevhodné situace odejít, nemůže s ní aktivně bojovat, a třeba ani nemá nikoho, komu by se mohlo z tohoto napětí vybrečet na rameni. Je nuceno přijmout vše jako „normu“, vyrůstá v této energii podmíněné lásky a ponižování a v jeho těle i duši se vytváří traumatická napěťová stopa. Výsledkem v dospělosti pak může být třeba jeho nízká sebehodnota, pochybnosti o tom, jestli je hodno lásky nebo problém se zdravým vymezováním. Jeho psychická nepohoda může vést třeba k depresivním nebo úzkostným stavům, může mít nutkavé mechanismy chování, závislosti, problémy ve vztazích atd. A samozřejmě vzhledem k úzkému vztahu těla a psychiky se nezpracované trauma může projevovat i jako zdravotní symptomy.
          Takováto vývojová traumata jsou bohužel všudypřítomná. Jedná se kupříkladu o emocionální nenapojení rodičů na dítě a neuspokojování jeho potřeby blízkosti a bezpečí, nedostatek podpory a zájmu rodičů nebo snaha o manipulaci s dítětem a jeho ovládání, nadměrně negativní hodnocení dítěte nebo přílišné nároky na něj, oddělení dítěte od rodičů v raném věku atd. Jde o spoustu zdánlivě jemných nuancí, kdy vztah mezi rodiči a dítětem nefunguje zdravě a dítě zažívá rodiče jako osoby, ke kterým nemůže mít důvěru a cítit se s nimi dobře.

Jak předcházet traumatu?
V tento moment se vznáší ve vzduchu otázka, jak mohou rodiče dosáhnout toho, aby jejich dítě nebylo traumatizované, protože trauma potenciálně vykukuje v mnoha běžných rodinných situacích. Odpověď je jednoduchá. Nemůžeme dosáhnout toho, aby naše děti nezažily žádné napětí. V životě vždy nějaké napětí nebo potenciálně traumatická situace nastane, to je normální. Jen je potřeba zajistit, aby dítě se svým stresovým zážitkem nezůstalo samo, aby mělo možnost v atmosféře bezpečí u blízkého člověka co nejdříve po těžkém prožitku uvolnit své emoce, vybrečet se nebo vyklepat stres z těla ven. Pokud však dítě nemá k rodičům důvěru a se svými prožitky se jim nesvěřuje, ocitne se samo se svým traumatem a napětí v něm zůstane. Takovýto neuvolněný stres se mu uloží jako traumatický otisk do nervového systému, odkud sám od sebe nezmizí. A tím je bohužel zaděláno na problém v budoucnosti, který ovlivňuje jak duševní, tak fyzickou stránku jeho života.
Zde se tedy ukazuje, jak zásadní pro prevenci vzniku traumatu v rodině je atmosféra důvěry, bezpečí a blízkosti. Dítě potřebuje mít možnost své emoce před rodiči volně pouštět ven bez jakéhokoliv posuzování nebo dokonce jejich blokování, naopak v atmosféře pochopení pro individuální prožitek dítěte. Výroky typu nebreč, nekřič nebo odvracení se od emocí dítěte jen ukazují na klima v rodině, které může být velkým líhništěm traumat. I proto se svými klienty vždy dopodrobna zkoumám, zdali mohli v původní rodině volně projevovat své emoce, zdali cítili u obou rodičů pochopení a chodili se jim svěřovat se svými prožitky. To považuji za zásadní indikátor, jestli je u těchto klientů potenciál pro vznik traumat nebo ne. Protože pokud dotyčný díky pozitivní podpoře rodičů mohl mnoho ze svých napětí okamžitě uvolňovat z těla ven, stresové zážitky v jeho nervovém systému nemusely napáchat takové škody.   

Jak se žije s traumatem
Když se podíváme na svět tímto pohledem, zjistíme, že skoro každý člověk je více či méně traumatizovaný. Osobně se domnívám, že stav vztahů v naší společnosti, který není úplně ideální a někdy vykazuje i destruktivní či totalitní tendence, je následkem kolujících nevědomých traumat v psychice jednotlivců. Naše nezpracovaná dětská traumata totiž nezmizí jen tak, často je dokonce i nezáměrně inscenujeme druhým lidem kolem sebe. Tak se vytváří nekončící koloběh traumatu, a to mnohdy i na kolektivní úrovni celých národů.
            Moje zkušenost je taková, že člověk, který má v sobě nezpracované trauma, si jej mnohdy nevědomým způsobem projektuje do přítomnosti. Často trpí psychicky nebo fyzicky, není mu v životě úplně dobře, cítí, že „to není ono“, ale třeba ani neví proč. Takových lidí mne vyhledává mnoho a vždy v hloubce neomylně najdeme nějaká nezpracovaná traumata…

Celý rozsáhlý článek si přečtete v dubnové Meduňce