Kniha z naší edice: Rozhovory bez zábran…

Kniha neobyčejných rozhovorů Markéty Vostré, nazvaná Poly­_dštění MUŽŮ, vyšla v loňském roce v našem vydavatelství a obsahuje sedm rozsáhlých „rozhovorů bez zábran” s neobyčejnými muži různých profesí. Markéta se nebojí položit svým respondetům velmi přímé otázky a oni se nebojí upřímných odpovědí.  Díky tomu vznikla kniha, která rozhodně stojí za pozornost a za přečtení, a to i opakované. V únorovém čísle Meduňky jsme přinesli ukázku z rozhovoru s filmových režisérem Igorem Chaunem, tentokrát jsme vybrali muže z jiného oboru, ovšem neméně zajímavého. Je jím muzikolog, knihovník, publicista, vykladač a učitel Tarotu, estetik, řimsolog Julius Hůlek. Markéta si s ním povídala o jeho duchovně inspirativním dětství i o studiích v době “zlatých šedesátých”, zájmu o estetiku a poezii, o jeho cestě k tarotu, ale také o alkoholovém období, z něhož se dokázal díky léčení dostat. A samozřejmě také o řimsologii…
Knihu si můžete objednat na obchod@mojemedunka.cz nebo na čísle 774 716 338. Přejeme vám příjemný zážitek z četby. www.mojemedunka.cz

Ocitli jsme se u řimsologie, tedy u něčeho, co k vám bytostně patří. Co je řimsologie? Spolek, společenství? Jde o něco na způsob Járy Cimrmana?
Do jisté míry, rozuměno i řečeno velmi zjednodušeně, tu jistá spřízněnost je. Jestli má řimsologie k něčemu, co je známé, blízko, pak je to takzvaná recese, pochopitelně ne ta ekonomická. Jára Cimrman, respektive cimrmanologie, to celé je kompletně mystifikace. Kdežto řimsologie staví na naprosto – jak se říká – objektivní, hmatatelné skutečnosti, holé pravdě. Jára Cimrman přes veškerou snahu cimrmanologů anebo právě díky jí a jim zůstává fiktivní osobností, kdežto řimsologie má svého doktora Řimsu, který je sice – podotýkám – jen literární postavou v dnes už poměrně známém Krvavém románu Josefa Váchala, za ní se však skrývá skutečný MUDr. Jan Šimsa, svého času známý pražský lékař, který měl své sanatorium v Praze Krči a proslul na poli protialkoholního hnutí. Byl jedním z prvních průkopníků psychoanalýzy u nás. Řimsologům se podařilo tuto dvojdomost rozšifrovat jedinečným způsobem a s natolik dalekosáhlými důsledky, že s využitím Váchalovy zkomoleniny jeho jména – ze Šimsy se stal Řimsa – bylo rozpoznáno něco, co bylo nazváno řimsologií. Začal se odvíjet svébytný příběh Protialkoholní společnosti doktora Řimsy jako reálně existujícího důsledku řimsologie, kterou chápeme především jako kvalitativně specifický způsob uvažování, ne-li dokonce přímo jako vědu.

Vědu zabývající se … čím vším se řimsologie zabývá?
Čím chcete.

Tak to je poměrně široké vymezení …
Řimsologie je něčím, co má chrakter kategorie přímo filozofické. Jsem ctitelem Carla Gustava Junga a fascinuje mě jeho pojem synchronicita. Ten je naprosto bezprecedentní, je něčím, co je evidentní, zároveň tajemné a nevysvětlitelné, ale hlavně to prokazatelně funguje. Celý svůj život prožívám s vědomím synchronicity, to jak se věci skládají, seběhnou, krásně propojí a jde se dál. A takhle vznikla, respektive byla rozpoznána a funguje – a zdaleka nejen pro mne – i řimsologie.

Kdy to bylo?
Roku 1972, tedy na počátku takzvané normalizace. Tak jak byla mimo jiné i pro moji generaci krásná léta šedesátá, tak léta sedmdesátá rozhodně krásná nebyla … no, nebyla tak strašidelná, jako třeba léta padesátá, ale ani žádná idyla to nebyla, zejména pro ty, kteří tenkrát právě studovali. A těmi jsme byli i my, několik studentů různých oborů, fakult i vysokých škol, kteří jsme byli, mimo jiné anebo chcete-li hlavně přes hospodu, u rozpoznání a prvních kroků řimsologie. Vzpomínky na tu dobu a vlastně celou dosavadní existenci řimsologie si nedovedu představit bez svých blízkých druhů, jimž jsou kunsthistorik Jiří Kaše a překladatel, publicista a astrolog Vítězslav Čížek.

Uvědomoval jste si ten zlom, kdy už jste v alkoholu plaval, nebo se až skoro topil?
Já tak plaval odjakživa, respektive někdy od puberty. Neopíjel jsem se, abych se někde potácel, to ne. Ono to bylo spíše takové popíjení. Na gymplu se chodilo do hospod, i když to nebylo až takové, ale když dvakrát za týden vypijete po třech pivech, to už jistý alkoholismus je, to se nedá nic dělat. Nepiji od roku 2008, kdy jsem se z vlastní vůle začal poctivě ústavně léčit.

Kdy se rozsvítilo „vstupte“ nad dveřmi s nápisem Tarot?
Teď se dostáváme k důležitým životním uzlům, neboli milníkům či obyčejným patníkům lemujícím cestu mým životem. To jsem ještě vesele pil, avšak ono to vlastně už zas tak veselé nebylo. Bylo to v roce 2005, někdy v červnu, v blízkosti slunovratu. Měli jsme jarní řimsologické jamboree, ta svým zaměřením bývají literárně-poetická. V hospodě U Špačků v Kobylisích jsme tehdy zůstali hluboko do noci, spíše nebo téměř až do rána, pamatuji se, že jsem odcházel za světla. Řimsologické akce totiž bývají zásadně v hospodě, je to od začátku zavedená tradice trvající do dneška.

A pijete na těchto setkáních?
Ne, dvanáct let nepiji, tedy ani tam. Ostatní pijí, ale jsou také už určitého věku, málokdy se tam někdo opije. Slavný první kongres řimsologický v prosinci roku 1972 se odehrával za bujarého opileckého veselí, ale teď už je to podstatně jiné. Pokud jde o mne samotného, když přede mě postavíte všechny možné alkoholické nápoje, víno, pivo, tvrdý alkohol, všechno, co jsem měl rád, mě se to na pohled líbí, já si k tomu rád přivoním, dokonce mám na to chuť, ale zároveň mi nevadí, že zůstává jen u vjemu zrakového, není v tom to svůdné bažení, v češtině vhodnější výraz nemáme, odborně se užívá anglického ekvivalentu craving. Já už to zkrátka nemusím mít, říkám to naprosto upřímně. A to považuji za zázrak. Napadá mě svůdná paralela s mým střízlivým pojetím spirituality, bez vypjatého esoterična…