Návštěva u bílé čarodějky…

...tak nazvala titulní rozhovor nového, červnového čísla Meduňky, jeho autorka Věra Keilová. A kdo je ona „bílá čarodějka“? Dětská filmová hvězda Míša Kudláčková, která se ovšem nevěnuje filmu, ale má neméně zajímavé pole působnosti i tak trochu netradiční životní styl – jak se svěřila redaktorce Věře a jak se z tohoto rozhovoru dozvíte, pokud si Meduňku přečtete… (K dostání je na v PNS stáncích a v dobrých obchodech, také máme verzi elektronickou emedunka.cz)

Ukázka z rozhovoru…

Míšu jsem v jejím novém domově navštívila na jaře, kdy usilovně pracovala na zahrádce, a tak ji právě bolela záda. I zahradě se totiž věnuje s elánem sobě vlastním, a kromě pěstění květin a bylin se také pustila do chovu slepic. Vždycky když Míšu vidím, nepřestávám se divit, kde se v napohled tak křehkém stvoření (váží 41 kg) bere tolik síly, energie a odvahy.

Jak ses ocitla v domečku mimo Prahu?
Před dvěma lety jsem byla dost vyděšená z covidu a rozhodla jsem se odejít z Prahy. Proto jsem si kousek za hlavním městem pronajala pozemek a pořídila si tenhle domeček. Je velký 42 m2 a to mi stačí, takže jsem se sem už přestěhovala úplně. Nerada bych to někdy dělala, ale kdyby to jinak nešlo, domeček se zase dá naložit jeřábem na obrovské auto, odvézt a posadit jinam.
Samozřejmě bylo potřeba domeček napojit na sítě, částečně dodělat zateplení, a ještě jsem si k němu sama postavila terasu. Když o tom tak přemýšlím, tak si říkám, že se mi vlastně splnilo velké přání. Přestože se pořád cítím jako Pražáčka, už dlouho jsem chtěla bydlet blízko města někde v přírodě. Odsud je to do Prahy jen 14 km a jsem tu spokojená. Jsou tu báječní lidi i starosta a moc se mi tu líbí.

A jak jsi přišla ke slepičkám?
Nic jsem o tom nevěděla, ale přišlo mi to fajn, a tak jsem se do toho pustila. A představ si, že se mi v líhni vylíhla dvě kuřátka, což považuju za obrovský úspěch.
Nejdříve jsem měla dvě nosnice a půjčila jsem si kohouta, aby je obšťastnil. Vše proběhlo, holky snášely vajíčka, ale ani jedna nezasedla. A teprve pak jsem se dozvěděla, že ne každá nosnice je kvočna! Protože se ale nikdy nevzdávám, zakoupila jsem domácí líheň a dala do ní dvě vejce od těch obšťastněných nosnic. Sice jsem tomu dávala šanci tak dvě promile, ale celý měsíc jsem vejce poctivě opečovávala a vlhčila a pak se najednou opravdu vylíhla kuřátka! A letos tyhle mladé slepičky už snášejí další vajíčka. K tomu se samozřejmě starám o záhonky, kde pěstuju běžnou zeleninu a byliny, a tak jsem ve svém živlu.

Jak svůj nový životní styl kloubíš se svojí prací?
Jde to bez problémů. Klienti za mnou jezdí na karetní výklady stejně jako předtím, nebo se spojíme kamerou přes skype. Úplně naslepo totiž vykládám nerada a vždycky chci klienta vidět. Kromě toho píšu horoskopy a další články na svůj web popelky.cz, což je dámský magazín fungující už od roku 2011. Dodnes jsem také napsala tři knížky: Jak se modlí čarodějky, Jak vychovávat dítě podle znamení a Jak vychovávat muže podle znamení. Dál také běží moje škola tarotu a také runová škola, ale protože to jsou videolekce na dálku, jede to prakticky samo a jde to skvěle!
Natočila jsem hodinová videa, celkem to je čtrnáct lekcí, a díky výuce online mám teď třeba jednu žákyňku i na Filipínách. Internet je prostě skvělá věc. Ve své škole ale hodně dbám např. na etický kodex a po jejím absolvování dostanou všichni absolventi certifikát.

Kdo tohle všechno učil tebe?
Astrologii jsem se před lety učila u Antonína Baudyše staršího, do tarotu mě zasvěcovala Ariana a do run jeden druid. Nicméně runy se člověk nejde učit jen tak, protože ty si samy hledají toho, s kým chtějí komunikovat. Prostě si tě najdou samy a pak už jsi jejich. Tarot si můžeš vyložit třeba každý večer na to, co tě zajímá a co potřebuješ vědět, ale runové písmo, magie a runové rituály či amulety, to je něco jiného. Při práci s runami se hovoří přímo s bohy, a tak je třeba být přitom uctivý. Práci s runami se na rozdíl od karet učí rádi i muži. Asi je to pozůstatek, protože druidové byli muži. Teprve pak, když je vybíjeli Římané, předali vědomosti tak zvanému společenství dvanácti panen. U žen by totiž tehdy toto učení nikdo nehledal.
Runy vyučuju asi čtyři roky a tarot už patnáct let. Často si také povídám s andělíčky, a právě od nich jednou přišel impulz v podobě otázky, zda bych to nechtěla učit. Říkám přitom, že tarot se může naučit každý. Je to něco jako řidičák, ale nikdo už nezaručí, jaký budeš řidič. Karty jsou vlastně něco podobného, jako když si vezmeš dalekohled nebo kukátko.

O dětech a filmování

Pocházíš ze tří dětí, sama jsi vychovala čtyři dcery a nyní máš už i několik vnoučat. Jak vnímáš současné děti? Jsou podle tebe v něčem jiné?
Navzdory tomu, co se říká, si myslím, že děti jsou pořád stejné, i když je pravda, že my jsme trávily více času aktivitami, které nebyly internetové a mobilové. Třeba jsme jako holky více navlékaly korálky, ale moje čtyřletá vnučka Johanka, která je tu se mnou hodně často, je navléká taky.
Na svoje dětství si nestěžuju, protože se mi líbilo, ale pravda je, že dnes mají děti mnohem větší přehled a také přístup k informacím. Neříkám, že by se jejich hlavinky měly přehltit, ale to už je na jejich rodičích. Rodičům by však mělo záležet na tom, aby z nich vychovávali slušné a inteligentní lidi s kvalitním morálním kreditem. Hlavně je důležité, aby si vždy dokázali udělat vlastní názor a jenom slepě nevěřili tomu, co jim kdo říká.

Spíš může být problém, že děti dnes více než svým rodičům věří internetu, ale pověz nám ještě něco o sobě. Jaké byly konkrétní okolnosti tvého narození 21. srpna 1968?
Narodila jsem se o několik dní dřív, protože moje maminka v důsledku té události, kdy k nám vtrhly ruské tanky, prodělala šok, a to vyvolalo porod. Když pak Rusové porodnici v Praze u Apolináře zapálili, máma musela jít i se mnou z porodního sálu hned do krytu. Já si z toho ale samozřejmě nic nepamatuju. I když kdo ví… měla jsem jako dítě hodně neuróz a strašný strach ze smrti.

Cítíš strach ze smrti i dneska? Jak ji vnímáš?
Strach ze smrti mám pořád, prostě celý život. Nemám ji zpracovanou, nerada o smrti mluvím a nerada se na ni dívám, takže ty poslední dva roky pro mě byly fakt zážitek. Určitě věřím tomu, že člověk žije řadu životů a že duše je nesmrtelná, ale co já vím jestli budu spokojená s tím, jak to pak bude… Tenhle svůj život mám ráda a líbí se mi.

A jak vzpomínáš na léta, kdy jsi byla dětskou filmovou hvězdou?
Na první konkurz do televize mě maminka vzala v šesti letech, protože mě chtěla přivést na jiné myšlenky. Nechtěla jsem totiž jíst a maminku jsem nutila, aby připravila večeři i pro neexistující bratry. Také jsem občas tvrdila, že tatínek někdy září zeleně a jindy zase červeně. Výsledkem bylo, že mě máma vzala na oční a k psychiatrovi, který ale řekl, že mám jen bujnou fantazii. Také mě poslala do ozdravovny, kde jsem přibrala přesně osm a půl deka.
Moje maminka bývala dříve hodně pragmatická, ale postupně se to změnilo. Mám z toho velkou radost, takže už dávno se radí i s mými kartami atd. Pak jsou ale lidé, kteří budou pořád tvrdit to samé a nepřipustí žádnou změnu názoru, i když z okolností je už dávno zřejmé, že je něco opravdu jinak. Nejsou schopni přiznat sobě ani druhým ‚hele, asi jsem se trochu spletl.‘
Na druhé straně po člověku, který je teprve na prvním schodu, nemůžeš hned chtít, aby byl na desátém. Musí tam dojít sám. Na tom prvním schodu mu jenom můžeš vysvětlit, že je dobré jít určitým směrem nahoru, ale určitě ho tam nemůžeš tlačit.

Jako malá jsi hrála ve filmech Veronika, prostě Nika, Poslední propadne peklu, Skleněný dům a pak v seriálu My všichni školu povinní. Pamatuješ si ještě něco z natáčení?
Pro roli drzé Barci si mě vybral režisér Ludvík Ráža. Původně měla být představitelka Barči vysoká, ale kvůli mně scénář přepsali.
A jestli si ještě něco pamatuji? Vím, že jednou jsme natáčeli v noci v libereckém obchodním domě Ještěd. Kolem jedné na mě ale přišla taková únava, že jsem si musela jít poplakat do oddělení klobouků. A pak se před dalším natáčením muselo čekat, až mi ty oteklé oči zase splasknou…