Pro inspiraci: Tanec s kostlivcem

Autorkou následujícího článku je naše spolupracovnice Věra Šimonová… Nechte se inspirovat!

Řekněte mi, že něco nedělám dobře, a já si zacpu uši. Vybídněte mě k zamyšlení, a já zavrtím hlavou. Pohrozte mi, co by se mohlo stát, a já uteču. Nařiďte mi, co mám udělat, a už se nikdy nevrátím zpátky. Anebo mi vyprávějte příběh – a já si sednu a budu poslouchat. Rozbalte přede mnou to prastaré zboží ze země tak vzdálené, že mě v ní nikdo nezná. Přeneste mě do času, kdy bylo i nebylo, který se mnou nemá nic společného. Nesnášejte mi fakta, argumenty a důkazy. Vyprávějte o lidech, které jsem nikdy nepotkala. Nebo snad ano?

Bylo, nebylo…
Nad blankytným mořem a pod rozeklanými bílými horami, na místě, kde by si každý z nás přál se probouzet a usínat, se knížecímu páru narodilo děvčátko. Za kmotru mu byla víla z nedalekého pohoří a Visně, jak se děťátko jmenovalo, přisoudila nevšední půvab a až přijde její čas, také nejušlechtilejšího a nejšvarnějšího muže.
Její matka se postarala, aby dívka na vílin slib nikdy nezapomněla. Opatřila dcerce dva ptáčky, aby ji od rána do večera doprovázeli svým zpěvem. Jeden trylkoval o její kráse, druhý o ženichovi, který musí být nejméně kníže, urozený, ztepilý a půvabný, aby se jí vyrovnal. 
Visnin otec daroval své jediné dcerce věnem vesnice i vinice, lodě i sklady plné zboží.  Spanilá a bohatá byla Visna –  a tak není divu, že jakmile přišel čas, zaklepal na bránu první nápadník. Pocházel odněkud z Benátska. Byl urostlý, statečný. Vyprávěl jí o svých vítězstvích v mnoha bitvách, o šrámech, které utržil, o síle, kterou musel vynaložit, aby vyhrál. Visna jej poslouchala, pak ale ohrnula ret a odešla. Kam? Vyčinit své kmotře víle, cože za hrubiána a rváče jí posílá. Víla jen pokrčila rameny a chlácholila svoji kmotřenku, ať vyčká, někdo zajímavější určitě dorazí k jejím dveřím. Dívka se uklidnila, a když se vrátila domů, zjistila, že nápadník je pryč – i s její služkou, kterou se rozhodl vzít za ženu, aby se domů nevracel s prázdnou.
Za nějaký měsíc či dva se objevil další ženich až odněkud z Lombardie – mládenec jemný a vzdělaný, znalý básnictví i umění malířského. Mluvil o kráse veršů, o odstínech barev i o řeči hudby. Ale i jemu se vedlo jako jeho předchůdci, i on si vysloužil od Visny odmítnutí a odvážel si domů jako svou ženu její služebnou. Na kmotřenčiny stížnosti, že než takového třasořitku, bude raději čekat, než jí kadeře stříbro ozdobí, se víla jen zamračila a slíbila, že do třetice určitě přijede ten pravý.
Uběhl rok, dva a ohlásil se třetí nápadník. Visna požádala služebnou, aby jí zapletla havraní kadeře do umného uzlu a ozdobila drahokamy. Když služka česala její černé vlasy, zarazila se. Visna se na ni obořila, proč otálí, a ustrašená dívka  odvětila: „Má paní, jen přemýšlím, jak stříbrné nitky schovat, aby vaše kadeře vypadaly jako černá  noc nad mořem.“ Visna se rozzlobila a nechala dívku vyhnat. Když přijel další ženich, vyprávěl ji o zemích, které navštívil, o životě místních lidí a jejich  zvycích, o roztodivných květinách a nevídaných zvířatech. Dívka ho chvíli poslouchala, ale potom jen zavrtěla hlavou a beze slova odešla. Spěchala do hor za vílou, volala ji, ale ta se před ní tentokrát neobjevila. Když se Visna vrátila, ženich zrovna odjížděl. Uháněl branou a před sebou v sedle držel služku, kterou ráno vyhnala. Visna se zamračila, ale pak jen pohodila hlavou.
Uběhl rok, druhý, třetí. Její ptáčci zpěváčci ztratili svůj kouzelný hlas, a tak nikdo Visně nezpíval o jejím půvabu a vznešenosti, nikdo nesliboval švarného ženicha.
Za pár let se na věčnost odebral  starý kníže a po něm kněžna. Visna osaměla, bohatá a mocná, spravující vesnice i městečka, dohlížející na dění v přístavech, na polích i vinicích. Večer sedávala  ve své komnatě a hleděla na cestu, která se mezi kopci vinula až k nedalekému moři. Ale neviděla nikoho, kdo by se po ní blížil k jejímu domu.
Jednoho večera, příliš unavená nekonečnými povinnostmi a dnem rozpáleným horkým sluncem, usedla a opřela hlavu o dřevěnou okenici. Tu se jí zdálo, že na prašné cestě vidí černou tečku, která se rychle přibližovala, až se změnila ve štíhlého muže v černém plášti sedícího na vraném koni. Nedočkavě mu vyběhla vstříc, avšak její radostný úsměv vystřídalo zděšení. Bílé kadeře lemovaly propadlé tváře neznámého návštěvníka, černé, pronikavé oči na ni hleděly bez špetky soucitu  – a když k ní natáhl ruku, znělo to, jako když skřípou staré dveře. „Běž pryč“, vykřikla Visna, „tebe tu nečekám.“
Tajemný cizinec se jen ušklíbl a odvětil: „Možná nečekáš, možná mě nechceš, ale já tebe ano. Pojď, zatančíme si.“  Popadl Visnu do náruče  a zatočil se s ní v kole – jednou, dvakrát, třikrát…

A co dál?
A co bylo dál, když skončil tento divoký tanec? Inu, to už záleží na vypravěči. 
Jeden vám bude tvrdit, že Visna klesla mrtvá k zemi a že vlastně dostala, co si zasloužila. Že příliš dlouho naslouchala pochlebujícímu trylkování dvou opeřenců, příliš dlouho se opírala o štědrou náruč rodičů a místo na zemi, kde žily její pragmatické služky, se toulala po říši neskutečna se svou kmotrou vílou. A třeba bude mít i kousíček pravdy, ten mravokárný vypravěč se vztyčeným prstem. Zabarvil příběh svým přesvědčením – stejně jako malíř překrývá bílé plátno svými oblíbenými barevnými tóny. Zvolil černou a šedou a my najednou máme pocit, že hledíme do mrazivé a prázdné nicoty bez záblesku naděje.
Pak začne vyprávět druhý a řekne vám, že ranní paprsky pohladily spící Visnu na tváři. A když se zvedla, uviděla v dálce blankytné moře a na cestě nějakého tuláka. Nejel na koni, zvolna, po svých se blížil po prašné cestě k jejímu domu. Visna vyšla na dvůr, aby ho uvítala…
A taky vám prozradí, že námluvy a svatbu vždycky doprovází setkání s kostlivcem, který tiše postává někde za rohem či u dveří, nahlíží dovnitř a čeká. Dobrovolně ho ale zpravidla dovnitř nikdo nepozve. Jeho pronikavý pohled a nesmlouvavost se jaksi nehodí do romantického času prvních schůzek, svatebního veselí a líbánek. Visna, její rodiče, kmotra a nějaká část nás samých věří, že se bez jeho přítomnosti v milostném životě obejdeme. Že když ztroskotá jeden vztah, druhý, třetí, nesou vinu ti druzí – protože jsou příliš hrubí, příliš zjemnělí, málo naslouchající, nudní, příliš bázliví. To málo a příliš nebere konce a kostlivec se jen tiše směje.
Kostlivec není kmotřička víla, která nás konejší nadějí dalších možností. Naopak – svými hubenými prsty ukazuje na neurotický vzorec, který odráží pouta k rodičům či vazbu na nedostižný vnitřní ideál, které zabraňují dát závazný slib druhému. Konflikty, které brání  partnerství a svatbě, pocházejí často z rodinného dědictví či z vnějšího světa – z dominujícího kulturního přesvědčení, že vztah je jako měkká peřina či bezpečný přístav, do kterého jednou zaplujeme, který nás bude jemně kolébat a my v něm budeme prožívat nekončící období klidu a chráněného štěstí. Tak dlouho těmto zvěstem nasloucháme, až se jako písně prozpěvované Visninými ptáčky stanou naší vnitřní součástí. Uspávají nás a ubezpečují, že nemusíme nic měnit na svých zvycích, požadavcích a představách a že je to tak v pořádku.
Ale jednou nastane chvíle, kdy vnější podpora zmizí, vnitřní ego-trylky umlknou, cesta do říše fantazie se uzavře a kmotřička víla odmítne naslouchat našim stížnostem. Může to být po dalším z bolestných rozchodů, který uvnitř nás zanechal bolestný zářez, po období samoty a pochybností či ve chvíli, kdy partnerský vztah začne připomínat cestu pouští. Pak se znovu objeví, ten nezvaný černý cizinec, zaklepe na rameno a pustí se s námi do tance – kostlivý tanečník, který ohlašuje konec — smrt našich fantazií, iluzí, posedlostí, představ a očekávání.
Tančí s námi čardáš a po nějaké době nás pustí a odejde. Něco si odnese a něco ze sebe nám zanechá – možná pronikavější pohled, trochu více trpělivosti a pokory a také jistotu, že začátkům nového předchází konec starého. Že partnerství nemůže vzniknout, rozkvést a vydat své plody, pokud každý z obou zúčastněných chce zachovat svůj dosavadní status quo, pokud trvá na svých představách, odmítá opustit důvěrně známé prostředí a učinit krok do neznáma. Kostlivec si na svůj tanec počká, má času dost. Pranic mu nevadí, když zahlédne v černých kadeřích stříbrné nitky. Naopak, počítá s tím, že právě v tuhle dobu budeme mít dost odvahy, že necouvneme, a zatočíme se s ním v kole.
A pak, co bude pak? Inu, coby, usměje se vypravěč. Pustí nás. A  my vyhlédneme z okna, abychom viděli, co nového přichází k našim dveřím.