Z prosincové Meduňky: Jsme uprostřed oka uragánu…

… říká v titulním rozhovoru prosinové Meduňky, která právě vyšla, oblíbená herečka Simona Babčáková. S redaktorkou Věrou Keilovou si pěkně popovídaly, a zdaleka ne pouze o Vánocích…
Novou Meduňku s krásným namodralým obrázkem na obálce zakoupíte na mnoha prodejních místech (PNS, obchody atd.) nebo je k dispozci také na emedunka.cz

Z rozhovoru:

Herečka, moderátorka a také lektorka Simona Babčáková se o „věci mezi nebem zemí“ zajímá po celý svůj život, a když se důležité informace znásobí životními zkušenostmi, stojí to pak za to. Povídaly jsme si spolu nejen o tom, ale také o Vánocích a energii zimního času, která je zcela jedinečná.

Budou pro vás letošní Vánoce vzhledem k současnému turbulentnímu dění v něčem jiné?

To uvidíme, až se budou dít. V rámci svého vývoje jsem se o zimním slunovratu, Vánocích a období kolem konce roku dozvěděla spoustu informací, které přinesly zásadní změnu v tom, jak k nim přistupuju a jak celý tento čas prožívám. Obecně máme Vánoce spojené se štědrovečerní večeří a s dárečky, ale zároveň také s tlakem, že nám všem musí být dobře a musíme být veselí a v pohodě. Jenže to moc nejde dohromady s tím, že jsou nejdelší noci a největší temnota v roce. Nárokujeme, aby všem bylo krásně, což je ale nereálné. Pak se ocitáme v křeči, vybublají konflikty a následně máme pocit viny, že jsme to nezvládli.
Vánoční čas je pro mě tedy doba, kdy jdu dovnitř do sebe samé a vědomě se kontaktuji se svými nejniternějšími a nejzranitelnějšími částmi. Proto na sebe musím být co nejlaskavější a nejohleduplnější a využívám k tomu i terapeutické podpory. Zaprvé v tom pak nejsem sama a druhá věc je, že mě přitom někdo drží za ruku. Přesně to jsme totiž potřebovali, když jsme byli malými dětmi a něčemu jsme nerozuměli a zraňovalo nás to.

Takže žádné vánoční přípravy ve smyslu úklidu, pečení cukroví, shánění dárků atd.?
Ne, to na nás nenárokuji. Je to křehký čas, a tak si to nebudu dělat horší. Vánoční dárky vnímám jako vzkaz „děkuju ti, že jsi v mém životě, obohacuje mě to“ a to se týká rodiny i přátel. Neusiluju o to, aby naše Vánoce byly „správně šťastné“, jak to je zavedené podle obecné představy a různých rodinných tradic. Stačí, když budeme spolu. Rituály jsou společná tvorba bramborového salátu, pečení řízků a zdobení stromečku, dárečky na mě skáčou většinou už v průběhu roku, takže jde jen o to je zabalit. Jdeme ten den na procházku, nebo si zahrajeme deskovku. K večeři se hezky oblékneme. Já pouštím koledy a děti se mi smějí, že jsem oldschool, což mi nevadí.

S jakou emocí jsou pro vás tedy Vánoce spojené především?
Nejvíc s pocitem vděčnosti. Za blízké, a vůbec za možnost prožívat. Velmi zaměřuju pozornost na vděk za to, co se třeba v mém životě jeví jako samozřejmost, a přitom to nemají všichni, například zdraví. Nebo děti. Takže pro mě je to hlavně o vděku, cítím dojetí a také boží lásku, a tak si průběžně během dne poplakávám.

Jak vnímáte energii zimního času od zimního slunovratu až po jarní rovnodennost?
Zima je pro mě velmi náročný čas. Jsem solární bytost závislá na Slunci. Jakmile svítí, jsem šťastná a naopak. Zima je pro mě tedy těžký čas. Nebaví mě vrstvy oblečení a cítím, že jsem fyzicky i psychicky stažená, jako je tomu v celé přírodě. Čím jsem starší, tím více chápu význam rčení „přežili jsme další zimu“, a to dnes máme teplé oblečení, zatopíme si, máme střechu nad hlavou i jídlo, takže ideální podmínky. I přesto je to náročné. Proto musím každou zimu vědomě pracovat na tom, abych ji nemusela jenom protrpět. Zároveň si ale říkám, že když už jsme v těch temnotách a hlubinách, pojďme odtud vytáhnout všechno, co chce být spatřeno. V létě je totiž zase čas na něco jiného. Proč bych v době, kdy mi je dobře a tělo i duše se radují, sestupovala ke zraněním, když si můžu užívat? Až se mě leden zeptá, co jsem dělala v červenci, tak mu ukážu fotky, jak mi bylo dobře a že jsem připravená zvládnout další sestup do podzemí. Zima je pro mě tedy nejsilnější terapeutický čas. Líbí se mi chápání cyklu podle Dragon dreamingu, což je filozofie inspirovaná aboridžinci.

To neznám, o co jde?
Fáze roku, ale v podstatě jakéhokoliv procesu, rozděluje následovně. Podzim je oslava a inventura, kdy si prohlížíme to, co nám přinesl poslední rok, a protože jsme za to vděční, tak to také oslavíme. Také si zvědomíme, co máme a můžeme se na to spolehnout, co nám ještě chybí a na čem je třeba pracovat. Pak přijde zima, což je období snění a kontemplace. Žádná velká aktivita, protože jakékoliv aktivity venku mě osobně stojí trojnásobek sil než jindy, a tak klidně sedím doma a dívám se z okna. A také se koukám na filmy, chodím na koncerty a na výstavy, což mi pomáhá jako psychohygiena a jako jeden ze zdrojů radosti ze života. Aktivně dělám to, co krmí moji duši, a to je pro mě kultura a setkávání se s přáteli. Také si více čtu, nebo si vybarvuji mandaly a v hlavě mám často vymeteno.
Zima je čas, kdy je míza stažená uvnitř, kde sílí a regeneruje, aby z toho na jaře vylezlo něco nového. Snění vygeneruje nové chutě i vůně, a tak si uvědomím, co bych chtěla a jaká by k tomu mohla vést cesta. Na jaře je čas plánování, kdy se nápady ze zimy snažíme přivést do reality a v létě pak přijde konání a poté na podzim opět zhodnocení, jak se nám to povedlo či nepovedlo. To je princip, ale určitě to není tak, že celou zimu nic nedělám – to by mi „matrix“ nedovolil.

Jaké mandaly malujete?
Já je nemaluju, ale vybarvuji ty předtištěné. Abych si naplnila potřebu výtvarné činnosti a neprocházela frustrací, že neumím malovat a ruka nedělá to, co vidím v hlavě, dělám to takhle, protože pak jsou mandaly krásné vždycky. Malování je kontemplativní činnost, v podstatě snění, kdy v nás mohou vyvstávat nové nápady, inspirace a myšlenky. Dokud je mysl stále něčím zaneprázdněná, nemají šanci. Také to zažívám např. u háčkování. Háčkuju pytlíčky a baví mě to. Ale nejčastěji čtu.

Lyžujete?
Ne, nebyla jsem v tom vychována a nemám vzpomínky typu zima-sport-radost. Dokážu jet na hory a jít tam na procházku, asi bych zvládla i běžky, abych si odškrtla zážitek, dokážu i bruslit, ale vyloženě mě to nevolá. Hlavní zimní aktivitou je pro mě kultura.

A pak máte v únoru narozeniny, což je už předzvěst jara…
Narodila jsem se do doby, kdy je zima už dlouhá, smutná a temná. Proto i můj náboj je spíše melancholický. Když se narodíte na konci února, je to samozřejmě jiné, než když spatříte světlo světa třeba uprostřed léta, kdy jsou všichni nejzářivější a nejveselejší.

O improvizaci a prdlení
Vaše aktivity jako lektorky, koučky a zároveň herečky a moderátorky se krásně prolínají a doplňují…
Všechno je to jedna disciplína, která má jenom různé projevy – herectví, moderace, one human show… teď jsem měla jednodenní kurz o komunikaci a lidé mi říkali, že to prožívali jako divadelní představení. Dostali přitom obrovské množství dat a informací, ale protože jsem performer, i na při přednáškách gestikuluji a vyprávím příběhy, tak že to je také trochu show.

Můžete říci více o improvizačních vystoupeních se skupinou Noa?
Naše skupina Noa je vytvořena z lidí, kteří dělají improvizaci již dlouho i v jiných seskupeních a jsou tím posedlí. Nikdo nemá nic připravené, včetně hudebníků, a prostě čekáme, co se bude dít. Koukám na možné kostýmy a čekám, kdo do mě vleze. A pak se to najednou rozjede, reagujeme na sebe a tvoříme příběh. Když se to podaří, je to čistá radost…

Celý rozhovor si přečtete v prosincové Meduňce.