Titulový rozhovor lednového čísla Meduňky: S Rosťou Václavkem o dechu a kvalitě života
Milí čtenáři, vítejte u prvního čísla roku 2023 = u lednové Meduňky, jejíž hlavní téma zní ZMĚNA JAKO SOUČÁST ŽIVOTA. Pravda, ještě nám zbývá pár hodin roku 2022, ale Meduňka je tady už „v předstihu“ – a tak se můžete začíst do prvního čísla, které má v letopočtu jako poslední číslo trojku. Trojka je – jak známo – číslo pohádkové a magické, a tak vám přejeme, ať vám přinese štěstí! A z nového lednového čísla pro začátek vybíráme úryvek z titulního rozhovoru, který vedla redaktorka Věra Keilová s pozoruhodným mužem, který se jmenuje Rosťa Václavek. Jeho příběh je dobrou zprávou a obsahuje v sobě velkou naději…Pokud vás tento úryvek zaujme, celý rozhovor najdete v lednové Meduňce, která je k dostání na mnoha místech – na stáncích PNS, v obchodech a pro ty, kdo dávají přednost elektronikcé formě, také na adrese emedunka.cz
Ukázka z rozhovoru:
Jeho příběh je fascinující, protože je důkazem toho, jak mocná je epigenetika. Na tom, jak se sebou zacházíme a jak se o sebe staráme, opravdu záleží ze všeho nejvíc. Geny ukazují jen možnosti, ale nad nimi je ještě něco víc. RNDr. Mgr. Rostislav Václavek si to ověřil sám na sobě a následně založil projekt a holistický přístup k sobě – 5 PILÍŘŮ ZDRAVÍ, kde se propojuje funkční dýchání, otužování, práce s myslí, fyzické zdraví prostřednictvím práce s fasciemi a vyváženost v příjmu jídla. Oslovuje tisíce lidí, kteří se sebou samými začínají pracovat jemně, funkčně, a hlavně v souvislostech.
Před rokem jsi byl hostem Duše K., kde jsi vylíčil svůj příběh s těžkou genetickou chorobou, který má však úplně jinou dohru, než jakou by podle všeho měl mít…
Ano. V naší rodině se objevila hypokalemická familiární svalová periodická obrna, což je onemocnění, které patří mezi 2 % nemocí daných skutečně geneticky, a projevuje se dysfunkcí svalových buněk příčně pruhovaného svalstva v důsledku poruchy sodíko-draslíkové pumpy. U mě to propuklo ve třinácti letech. Tehdy jsem hrál závodně fotbal a jednou mi na tréninku přestaly fungovat nárty. Byly úplně mrtvé. Cesta domů, která mi jinak trvala pár minut, mi pak zabrala víc než dvě hodiny. Když to mamka viděla, plakala, protože věděla, že je to tady a že se tato genetická porucha projevila i u mě. Taťkovi se tím v podstatě zhroutil svět, protože si přál, aby ze mě byl fotbalista a řecko-římský zápasník jako byl můj úspěšný starší bratranec, šestnáctinásobný mistr ČR.
Postupně jsem do hypokalemické obrny v důsledku nedostatku draslíku upadal víc a víc. Musel jsem začít užívat draslík v tabletách a dostalo se to až na dávku 120 tablet denně, k nimž bych byl už odsouzený po celý život. Podotýkám, že normálního člověka by mohlo zabít již osm tablet, protože by se mu kvůli hyperkalemii zastavilo srdíčko.
Jak se tím změnil tvůj život a co bylo dál?
Do té doby jsem hodně sportoval, ale pak spousta věcí skončila. Místo toho jsem začal docházet na různá vyšetření a kontroly svalového tonu, učil jsem se, jak s paralýzou pracovat, absolvoval jsem řadu odběrů vzorků krve i orgánů, a přitom jsem poznal řadu doktorů a léčitelů. Když se zjistilo, že jde o chronickou neléčitelnou chorobu, na kterou není žádný lék a není žádná možnost, jak to zlepšit, nezbylo nic jiného, než abych se začal starat sám.
Zpočátku jsem ale verdiktům lékařů o tom, že jde o nevyléčitelnou nemoc, uvěřil se vším všudy. V určitém smyslu slova chronická a neléčitelná opravdu je, protože genová mutace je v těle pořád, jenom se s ní dá žít úplně jinak, než mi bylo sděleno. Nicméně až do svých osmatřiceti let jsem sám sebe vnímal jako oběť, než se stalo něco, co můj život otočilo o 180 stupňů. Tehdy jsem přišel na to, jak je důležité začít se k sobě chovat jinak a nespoléhat se jen na vnější atributy, lidi, léky a různé přípravky. Převzal jsem zodpovědnost sám za sebe a opravdu se o sebe začal zajímat. Není to tedy o tom, že by něco navždy zmizelo mávnutím kouzelného proutku. Pokud se o sebe nebudu starat, začnu bezhlavě jíst, kouřit, pít alkohol, stresovat se a žít ve strachu atd., hypokalemie se zase objeví. Proto ji vnímám jako svoji učitelku a ukazatel toho, jak se k sobě chovám. Vím, že existují určité spouštěče, ale když jim nedám šanci, je mi dobře a paralýza se objevit nemusí. Chování je tedy epigen, protože je nad geny. Právě proto, že mám genetické onemocnění, začal jsem se zabývat epigenetikou.
Jak to vypadalo konkrétně?
Úplně ve všech sférách jsem se dostal na dno – po stránce zdravotní, psychické i vztahové. Byl to stav absolutní fyzické a mentální dysfunkce. Pořád jsem byl naštvaný a za všechno mohli ostatní. A protože jsem byl nastavený výkonnostně, říkal jsem si, že to musím ubojovat, a tak jsem např. boxoval, abych redukoval svoji obezitu. Velké množství draselné soli bylo totiž nutné zajídat rohlíky a piškoty, aby to trávicí trakt vůbec zvládl, a tak jsem dost kynul. V těle jsem navíc měl plno zánětů, vztahy s mnoha lidmi byly téměř na bodě mrazu atd.
Tehdy jsem pracoval v ostravské Sportovní fotbalové akademii a na jednom večírku jsem se setkal s trenérem brankářů Baníku Ostrava, který mi začal vyprávět o otužování, o Wimu Hofovi a o tom, jak se chodí nořit do ledu. Studenou vodu jsem nenáviděl a k chladu jsem měl úplně ambivalentní vztah. Jenomže on vypadal dobře, vyrovnaně, zdravě fyzicky i mentálně a působil klidně. A tak jsem se sám sebe zeptal, co ještě můžu ztratit? Asi nic… Proto jsem se rozhodl, že to také zkusím a vydal jsem se na ponor do Satinského vodopádu. Bylo to v únoru a stalo se přitom něco neskutečného, i když takto to nikomu nedoporučuji. Nicméně to pro mě bylo poznání světa, o kterém jsem do té doby neměl ani zdání. Došlo k tak silné transformaci, že jsem tam tehdy řval! Mysl úplně odešla. Prostě ztichla a nastalo znovuzrození na mnoha úrovních.
Propojení studené vody a odchodu mysli odstartovalo změnu toho, co se doposud jevilo jako neřešitelné, nevysvětlitelné, neuchopitelné a nezměnitelné. Objevily se možnosti, které mysl do té doby vůbec nepřipouštěla. U běžného, zdravého člověka takové prozření a otevření se většinou nastává až těsně před smrtí, kdy už všechno odevzdá. Dříve tak důležité věci mu jsou najednou jedno a sám sebe přijme takového, jaký skutečně je. Do té doby má však pořád potřebu něco dokazovat sobě i druhým. Když u mě došlo k uvolnění stavidel, pochopil jsem, že tady žádným pánem nejsem a nikdy ani nebudu. Nastalo přijetí, a právě tím se něco mohlo změnit. A čím jsem se tenkrát živil? Rok po absolutoriu přírodních věd jsem se věnoval regionálnímu rozvoji, ale pak jsem se začal živit vyučováním obchodní angličtiny (Business English), působil jsem jako překladatel, lektor a pedagog.
Takže jsi začal s otužováním?
Byl to první krok. Práce s chladem mě dostala do úplně odlišného stavu bytí, protože když jsem poprvé vstoupil do přírodní studené vody, přišel jsem na to, že nejsem svojí myslí. Byla to pro mě brána poznání přítomného okamžiku bez meditace a dlouhého učení se tomu, jak být v přítomnosti. Studená voda je nemilosrdná, ale spravedlivá a ke všem stejná. Když do ní vlezete, najednou víte, že nevíte vůbec nic. Mysl i ego odejdou a tím odejde i boj, výkon a touha po nějakém cíli. Stáváte se součástí bytí a přírody jenom díky propojení s vodou a dechem.
Dýchání podle metody Wima Hofa je pro vstup do studené vody dobrou přípravou, protože způsobuje vyplavení stresových hormonů, které tělo na chvíli zaštítí. Provádět tato dechová cvičení často za běžných okolností je ale kontraproduktivní a může to být spíš na škodu. Na vše jsem však přicházel postupně a jako základ změny jsem vnímal práci s dechem. A protože mě dech začal zajímat do hloubky, objevil jsem ještě další mechanismy díky získání mezinárodních certifikací technik Buteyko a Oxygen Advantage, které se zabývají tzv. funkčním redukovaným dýcháním. Redukované dýchání je takové, kdy člověk nadechuje méně vzduchu, dýchá pomaleji, a hlavně dýchá nosem a bráničně. Opakem je předýchávání neboli hyperventilace, která zastavuje distribuci kyslíku (O2) do buněk. Překvapuje vás to?
