Proč jsme nemocní? – část II.

Z knihy PhDr. Petra Novotného Proč jsme nemocní? přinášíme druhou část předmluvy (pokračování textu uveřejněného minulý týden), ve které autor vysvětluje základní principy a souvislosti mezi příčinami chorob a našimi psychickými a sociálními tendencemi a zvyky. Autor je klinický psycholog, který se zkoumáním příčin chorob a psychosomatických souvislostí zabývá už řadu let a o svých poznatcích napsal několik pozoruhodných knih, nejnovějším titulem je jeho kniha Kdo je zdravý, je i šťastný.

Vnějšek samozřejmě obsahuje podněty, které čas od času dobře poslouží jako prostředníci ke zjevení příznaků nemoci (například viry, bakterie, alergeny, záření či nebezpečné prvky), jenže tyto vnější nebezpečné podněty jsou povětšinou spolehlivě pacifikovány naším imunitním systémem. Až v případě, že je imunitní systém selektivně oslaben, narušen, poškozen či zničen, mohou vnější prostředky efektivně zaútočit na lidský organismus a posléze vskutku vyvolají příznaky konkrétní nemoci.  Jenže náš imunitní systém je šéfován zas jen z postů vyšších pater psychiky, které rozhodují o způsobu korekce, k níž by mělo dojít právě prostřednictvím nemoci. 
Dítě stresované školními neúspěchy nebo rodinnými rozpory, onemocní nesmírně snadno chřipkou či angínou. Rychle nastupující nemoc vyvede dítě se stejnou rychlostí z problematické situace. Ze dne na den opustí školu a její problémy, a doma se mu dostane   větší péče. Zdravotní potíže obvykle během týdne mizí, efekty předchozího stresu pak odeznívají, imunitní systém je opět plně funkční a dítě se vrací s obnovenými silami do školy. Nemoc splnila svůj úkol, vymanila dítě z prostředí a situací, v nichž docházelo k psychickému strádání.  Avšak pouze povrchní pozorovatel může říci, že dítě onemocnělo proto, že se nakazilo od svých spolužáků. Faktem je, že se od svých spolužáků nakazilo, jenže prvotní příčina onemocnění není nákaza, nýbrž stres, který oslabil dětskou imunitu. Nákaza se stala pouhým prostředkem, jenž vedl spolehlivě k cíli. Vyčlenil dítě ze stresujícího prostředí a poskytl mu čas k obnově sil.
Nemoc vždy zjevuje (odzrcadluje) závažnější nesrovnalosti mezi rozličnými patry naší psychiky, k nimž povětšinou zavdávají podnět subjektivně nepříznivé situace ve vnějšku. Nesrovnalosti vznikají povětšinou v důsledku neadekvátních emočních či myšlenkových postojů, které napřed subjektivně tvrdošijně zformujeme a posléze s nimi  narážíme do objektivní  reality. Samozřejmě, že realita je tu od toho, aby byla hodnocena a v důsledku objektivního zhodnocení využita, jenže někteří z nás toto hodnocení provádějí často či  důsledně nepřesně a ledabyle, nebo dokonce veskrze chybně. Nemoc je pak tlačí ke korekci objektivně chybných stanovisek, k objektivnějšímu posouzení či využití reality, a ten kdo se brání změně a přijetí objektivnějších postojů, je nemocný častěji, vážněji a permanentně (chronicky), anebo dokonce na svoji nemoc umírá.  Nemůžeme totiž hodnotit vnější svět podstatně jinak, než jaký vskutku je, anebo se v něm pohybovat proti proudu. Řečeno jazykem kybernetiků: stáváme se s tímto vnějším světem nekompatibilní, a tudíž nefunkční, nemáme s ním spojení na takové úrovni, abychom s ním dokázali spolehlivě rezonovat, kooperovat a využívat jej.  A vyšší patra naší psychiky okamžitě spolehlivě přesně signalizují, že děláme chybu, a tím pádem se stáváme nemocnými. Konkrétní chyba představuje konkrétní nemoc, a naštěstí také srozumitelnou příležitost ke konkrétnímu způsobu uzdravování a uzdravení.
S ohledem na tento fakt by se dalo říci, že objektivní hodnocení a využívání vnější reality, tedy  modelování pozitivních emočních a myšlenkových postojů (harmonizace  naší bytosti) vůči této realitě, je možná základní náplní našeho života.  Přirozená a důsledná regulace  stavů zdraví a nemoci, pocitů harmonie a disharmonie, lásky a nenávisti, úspěchů a neúspěchů, pocitů životního štěstí a životní nenaplněnosti, je toho důkazem. Kdo nehledá a nenalézá soulad  s ostatními, se světem harmonizující  se a vyvíjející se většiny, a také  soulad se stále vyššími patry souladu, což pokračuje až k navození souladu s přírodou a s kosmem, ten se v podstatě sám postavil proti mocné přesile. A nemá vůbec žádnou šanci na tomto smutně dobytém a stagnujícím postě setrvat. Svět se pro něho promění slzavé a bolavé údolí, jeho činnost je eliminována a v některých případech je z tohoto světa dokonce předčasně vyšachován.

Psychika jako garant a nástroj
Naše psychika je pak v tomto smyslu garantem a nástrojem určeným ke splnění tohoto korekčního, nebo naopak  transformačního úkolu, a my jsme pak nuceni jej akceptovat, ať chceme nebo nechceme. Tuto svoji povinnost si povětšinou neuvědomujeme, ani si ji nevytyčujeme na základě racionálních přání či egoistické ctižádosti. Je totiž zakotvena v nevědomém plánu směřování naší bytosti. Nejde však zdaleka jen o plán ontogeneze (vývoj jednotlivce), ale  také o plán fylogeneze (vývoj druhu), zejména se  však jedná  o plán směřující k integraci celku (veškerenstva), v němž každý z nás hraje úlohu zrnka písku v rozlehlé poušti. Nejde však o úkol bezvýznamný, jak by se při letmém pohledu mohlo zdát.  Obecnou náplní lidského života  může  tedy být přechod k vyšší kvalitě, než byla ta kvalita, s níž jsme se narodili, k vyšší kvalitě,  kterou jsme zdaleka neměli od mládí k dispozici. K naplnění tohoto cíle poslouží každému z nás dostatečně  cesta jeho života. Na  základní náplň svého života nemusíme případně ani myslet (ona totiž myslí na nás), jedná se totiž o jakousi automaticky uskutečňovanou povinnost, o niterné nutkání k cestě. Jsme v tomto smyslu  usměrňováni například příjemnými i nepříjemnými náhodami, svým vrozeným nadáním a inteligencí, úspěchem či neúspěchem, jsme postrkováni individuálně příjemným či nepříjemným osudem, svým zdravím, nemocemi a rekonvalescencemi.  Samozřejmě, že  můžeme  integrační povinnost usměrnit vlastním rozhodnutím a vybrat si například to, co se nám hodí, a odmítnout to, co nám škodí. Máme možnost volby, jsme tedy odsouzeni ke svobodě (pojem J. P. Sartra), ale jen v hranicích, které umožňují vývoj celku.  Máme tím více svobody, čím více jsme například schopni lásky, ta nás totiž spolehlivě a tvořivým způsobem harmonizuje, což dokazuje fakt, že svobodomyslní a láskyplní lidé jsou nejzdravější a žijí nejdéle.
Obecně  nemáme šanci se z  ontogenetické, fylogenetické a globální transformace vymanit, či se jinak lstivě vysmeknout. Pokud se o to přesto pokusíme, pak jsme  vyššími patry vlastní  psychiky takzvaně  usměrňováni mnohdy subjektivně nevysvětlitelnou nespokojeností a  strádáním, a případně také zjevením příznaku konkrétní nemoci.  Každá  nemoc vyjevuje a spolehlivě odzrcadluje pochybení či selhávání nižších pater naší psychiky, a to  přímo v našem těle, tedy v rovině fyzické. Vážné konflikty, k nimž docházelo v psychice, klesají takzvaně do těla (pojem T. Dethlefsena a R. Dalhka). Specifické konflikty, které se odehrávaly či stále ještě odehrávají v naší psychice, se pak vyjevují ve zcela specifických a nezaměnitelných příznacích onemocnění. 
Neurotik je usměrňován například fobiemi, úzkostí, vyčerpaností a bolestmi hlavy, posléze žaludečními vředy, a ještě později případně nemocemi srdce a oběhového ústrojí. Jeho hlubinná psychika nebude zjevovat ve fyzické rovině rakovinu, protože neuróza nemá šanci vyjevit ve fyzické rovině takový symbol provinění (ve smyslu rovnice: konkrétní onemocnění = konkrétní vina). Symbol v podobě zjevení příznaku rakoviny přísluší pak ke zcela jiné kategorii psychického selhávání a potlačených psychických traumat.
Rakovina bývá dnes už často označována za nemoc hodných lidí, což jsou povětšinou ti, kteří potlačují svoje základní potřeby, aby se takzvaně obětovali pro druhé (je mnohdy snazší  se takzvaně obětovat pro jiné než jít povinně vlastní cestou), nebo se obětovávají pro něco, co zdaleka nesouvisí s nutným směřování, harmonizací a rozvojem jejich bytosti.  Z hlediska vývoje celku je však závažným proviněním zanedbávat sebe sama a svoje primární potřeby (například lásku, harmonizaci, budování vlastního ega, erotiku, početí a mateřství, tvořivost nebo psychický růst) ve jménu zájmu jiných nebo v zájmu čehosi jiného. Příroda po nás chce, aby si každý z nás splnil svoje úkoly sám a lstivě se nevykrucoval například tvrzením, že sám sebe obětuje a potlačí svoje bytostné zájmy, aby aspoň ti druzí (nejbližší) žili šťastně.
Každému  specifickému psychickému selhávání odpovídá  zcela přesně jistá psychická korekce promítnutá ve fyzické rovině v příznaku specifické nemoci. Kdo má být oběšen, nemůže se utopit ani omylem. Kdo má trpět diabetem, nevyklouzne z cukrovkářských omezení jednoduše tím, že si začne píchat inzulín. Má-li se vyléčit aspoň tak, aby mohl žít plnohodnotně a nezemřel na trombózu po amputaci dolních končetin, anebo neoslepl v důsledku rozpadu očního pozadí, musí včas přijít na to, co mu chtějí vyšší patra psychiky říct, proč jej usměrňují právě diabetem, a co tedy musí změnit ve své psychice, aby unikl aspoň nejhoršímu, aby ho psychika zbavila nebezpečných  potíží těla a  zjevený symbol nemoci stáhla přinejmenším z části nazpět.
Účelem vzniku této publikace bylo právě  hledání, vyjevování a opozorňování na souvislosti mezi jednotlivými příznaky konkrétních nemocí a jejich přiřazování ke konkrétním chybám, k nimž došlo v  psychické oblasti při význačnějším omezování samostatného rozvoje a přirozeného směřování lidské bytosti.  Základní teze tohoto, po staletích znovu vzkříšeného diagnostického přístupu, byly v mnohém převzaty  z děl  autorů uvedených v seznamu literatury. Autor neměl ani ten nejmenší záměr vstupovat  do léčebných procesů vedených lékaři, ale spíše zpovzdálí přispět jejich práci tím, že poskytne  informace nemocným, léčeným, vyléčeným ale i zdravým lidem, aby si uvědomili onu tak nesmlouvavou závislost fyzického na psychickém a také psychického na fyzickém. Nemoc nám totiž jednoznačně velí zastavit se a pohlédnout nazpátky, abychom zazřeli, kde, kdy  a jak význačně jsme  pochybili ve svých psychických hnutích a postojích.  Nemoc a její průběh, klasická či alternativní  léčba,  nám nabízejí  příležitost, navíc s dostatkem času, abychom si svoje konkrétní chyby, přehmaty, omyly či lhostejnost přiznali a mohli je uvážlivě a bez přílišného utrpení, bez přílišných škod a zbytečných ztrát napravit a udržet si co nejdéle nádherný efekt tělesné a psychické rovnováhy, totiž svoje zdraví.

Příčiny a následky
Pro někoho bude zprvu značně obtížné přijmout výklad příčin nemocí uvedených v této knize, což je vcelku pochopitelné, protože málem v celém dvacátém století byly povětšinou  příčiny nemocí zaměňovány za následky a následky za příčiny,  prvotní za druhotné a druhotné za prvotní, význačné za bezvýznamné a bezvýznamné za význačné atd. Není divu, když totiž vědecký a technický rozvoj vylákal většinu lidí z psychického světa, kde byli kdysi tak spokojeně doma, málem nenávratně do světa vnějšího. Stalo se to hlavně proto, že se ten dosud nebezpečný, proměnlivý a nespolehlivý vnějšek dal náhle a  docela snadno dobýt, spoutat a komerčně využít.  Mnozí z nás dospěli vcelku zákonitě k přesvědčení, že náš současný komerčně vyšperkovaný vnějšek je jediná jsoucnost, a že výhradně jeho dobyvatel je licencovaným tvůrcem všech význačných hodnot – ideálů, morálky či estetiky, a že se stal právě proto tak rychle nezávislým pánem přírody, a tudíž se už brzy stane pánem nad svým zdravím.  A přitom je nad všechny pochybnosti jisté, že člověk není zdaleka tvůrcem všech hodnot, že například takzvaně morální konání (cestu k dobru prostřednictvím dobra) vypozoroval zejména ve vnějšku, kde se osvědčovala například spořádaným, funkčním, ohleduplným a zacíleným vývojem bytostí, které  usilovaly o vývoj a prospěch celku, a to ještě dávno před rozmachem člověka.  Člověk po čase objevil  tendence k obdobně morálnímu konání také uvnitř svého nitra a označil je za lidskost.  Verbalizoval je a převedl  do morálních principů. Někdy tyto principy přeformulovával  podle toho, jak se mu to hodilo. Jenže neproměnlitelný princip a neproměnlitelná funkce morálního konání je současně  také jedním z  odvěkých principů nejen našeho nitra, ale i nitra jiných bytostí a samozřejmě také celého kosmu. Tento princip nikdy nedokážeme zdeformovat například v důsledku tlaku vnějších podmínek. Často se o to pokoušíme a někdy se nám dokonce zdá, že s úspěchem. Jenže když útočíme proti sobě, proti vrozeným niterním principům či vnějším zákonitostem, pak nemáme valné vyhlídky na vítězství, o čemž už byl přesvědčen také jeden z největších filozofů všech dob  Immanuel Kant (1724 – 1804), když označil mravní zákon za kategorický imperativ, jenž je ve své podstatě přírodním jevem (věcí o sobě). Náš případný odpor podřídit se vrozenému kategorickému imperativu, například když odmítáme spořádaně, funkčně, ohleduplně mířit k cíli, jenž sleduje náš rozvoj a potažmo vývoj a prospěch celku, vede záhy k nepříjemným efektům ve fyzické rovině. Může se stát, že vyšší patra psychiky zablokují tělo konkrétním způsobem, a nesmlouvavě požadují konkrétní  korektivní reakci. Nezbývá nám nic jiného než abychom začali myslet, prociťovat a jednat  přirozeně, například mravně.