PhDr. Petr Novotný: Proč jsme nemocní?

V nové čtenářské sekci tohoto webu budeme (s laskavým svolením autora) každý týden zveřejňovat pasáže z knihy našeho spolupracovníka PhDr. Petra Novotného Proč jsme nemocní. Kniha vyšla v roce 2003 v libereckém nakladatelství Dialog, ale dvacet let od jejího vydání neubralo nic na její zajímavosti a aktuálnosti – naopak se řada informací a naznačených souvislostí časem potvrdila a ověřila. Autor v knize srozumitelně vysvětluje psychosomatické a sociální souvislosti vzniku různých chorob a poukazuje také na možné způsoby řešení pomocí korekcí našeho chování. Pro představu nabízíme část úvodní kapitoly.
PhDr. Petr Novotný absolvoval studium klinické psychologie a psychofyziologie na FF UK v Praze. Praxi započal v ústavu pro děti a mládež s poruchami chování a se specifickými zdravotními potížemi. Desítky let se věnuje těžce nemocným a psychicky strádajícím. O emočních a sociálních zdrojích nemocí napsal například Filozofii nemocí, Příliš chytré nemoci a Nemoc hodných lidí – rakovina. S plzeňským onkologem prof. MUDr. Milošem Peškem, CSc. napsal knihu Od diagnózy rakoviny k uzdravení a Zachraň svůj život. Nedávno vyšla jeho  publikace nazvaná Kdo  je šťastný, je i zdravý.

Heslo pro vstup do čtenářské sekce najdete každý měsíc v časopise Meduňka.

PhDr. Petr Novotný: PROČ JSME NEMOCNÍ
© dr. Petr Novotný

Kratičká předmluva
Skutečnost je taková, že sami sebe známe často povrchněji než svoje bližní. Sebe sama si pak tím pádem více než ostatní idealizujeme, a jsme – li  vskutku prakticky vedeni, pak také sebe máme  rádi nejvíce. Potom se nám povětšinou vůbec nelíbí, když nás někdo přímočaře kritizuje nebo když na nás vypozoruje jakési deformace, jichž si z nějakého důvodu nemůžeme a ani nechceme být vědomi.
Celá tato kniha je ožehavá v tom, že nabádá čtenáře, aby si přiznal jakési chyby, které mu objektivně škodí a jež případně za nějaký čas nutně navozují příznaky nemoci. Lékaři – autoři publikací o takzvané psychosomatické medicíně, vypozorovali ve vzácné shodě stejný fakt, že totiž jejich čtenáři v převážné míře souhlasí s tím, že konkrétní psychické selhávání odzrcadlovává vcelku přesně konkrétní příznaky nemocí – avšak jen v případě jejich kamarádů, příbuzných, kolegů, konkurentů či  nepřátel. Ve vlastním případě často polemiku nepřipouštějí a tvrdí, že oni psychicky neselhávají, nedopouštějí se omylů, nepotlačují žádné strachy   ani úzkost, a ani nežijí pod tlakem žádných  negativních emocí, a jejich nemoc nemůže být tudíž  výsledkem negativních psychických pnutí…
K tomu je třeba jen dodat, že nejsme dobrovolně slepí, protože jsme silní, ale proto, že se cítíme slabí a máme strach z dalších následků své slabosti. Uvidět a přiznat si vlastní slabost je však prvním význačným krokem každého nemocného k uzdravení.

O co půjde?              
V této knize jde zejména o to, aby se čtenář dozvěděl, proč on sám, nebo jeho blízcí  onemocněli právě v jistém okamžiku svého života konkrétní  nemocí a nikoli jinou.  Vyplatí se získat informace o příčinách nemocí, i když jsme zdrávi a máme ještě pocit, že jsme málem nesmrtelní.  Vždyť se také cítíme lépe s plnou peněženkou, i když nic koupit nechceme.  Zákonitosti nemocí navíc vyplývají nejen z obecných zákonitostí zdraví a zákonitostí života, ale i z tak vzdálených (blízkých) zákonitostí, k nimž i hvězdářským dalekohledem sotva dohlédneme.  Vědět o těchto zákonitostech, znamená být včas varován. Někdy se však stane, že se dozvíme, proč se nemoc vyjevila, ale už je pozdě, abychom se uzdravili zcela, případně abychom se uzdravili byť jen z části. Vědět, neznamená získat automaticky novou příležitost, když jsme předtím několik příležitostí propásli. Vědět, proč jsme nemocní, proč trpíme a proč umíráme, a zůstat přitom aktivní, je však vždycky účelnější, než když myslíme, že nemoc, utrpení a smrt jsou na nás spáchané křivdy. Obecně totiž platí, že více nemocní jsou pasivní konzumenti reality a méně nemocní jsou její aktivní tvůrci, což prokázaly také vědecké výzkumy. 
Nemoci se lze vyhnout také v případě, když víme, proč a za jakých podmínek a jakou nemocí  bychom mohli onemocnět, když totiž myslíme, prociťujeme a chováme se určitým způsobem. Nemoc se rovněž nepředznamenává až zjevenými příznaky na těle, ale už předchozím konkrétním napětím v psychice, jenž se vyjevilo při zcela konkrétních situacích. Porozumíme-li tomuto napětí, pak je také jakási šance před dotírající nemocí uniknout. Jestliže jsme už nemocní a dodatečně se dozvíme, proč jsme onemocněli, můžeme se rychleji a s menším rizikem sami, především však za pomoci lékařů uzdravit.
Někdy však nastane situace, že už víme, proč jsme onemocněli, a víme také, jak bychom se mohli vyléčit, a když se o to, byť i s pomocí lékařů pokusíme, tak to nezafunguje. Někdy totiž nejsme schopni ovlivnit svoje hlubinné nitro (vyšší patra své psychiky), které nemoc zobrazuje a které si případně její obraz zase vezme zpět. Naše hlubinné nitro je s to ovlivnit nás, podat nám zprávu v podobě nemoci, jenže my na tom můžeme být tak, že paradoxně nedokážeme navázat kontakt sami se sebou, když jsme se totiž vzdálili sami od sebe příliš daleko.
Nemoc se však zdaleka nevyjevuje jen proto, abychom její zjevení přijali, pochopili a akceptovali, není pouze nám určeným poselstvím, ale je také vyjádřením kvality vnějšku, v němž žijeme a který se také zobrazuje či zrcadlí v nás. Nemoc bychom mohli také nazvat reakcí  na předchozí nesoulad, předchozí rozpor, předchozí ustrnutí vývoje, předchozí snahu vymanit se z celku, nebo za následek dlouhodobé snahy zamlčet, co zamlčet nelze, nespokojenosti se svou vnitřní podobou, se svým směřováním a s neodvratitelnostmi  vlastního života.
Nemoc, ale ani žádný jiný jev, se nemůže nevyjevit, když totiž odzrcadlovává obecně fungující zákonitosti (také energetické), které jsou vždy spolehlivě funkční a platí nejen v našem těle, ale stejně v celém vesmíru. Hodí-li dítě na chodník hrst písku, vznikne bezchybný a dokonalý obraz pohozeného písku, jenž odzrcadlil tucty různých zákonitostí, mezi nimiž náhoda ani nahodilost nemá místo. Zjeví-li se na končetině bolestivý otok ruky, pak je zřejmé, že se takto právě odzrcadlovávají desítky podobných zákonitostí či zákonitých souvislostí. Myslet si, že otok vznikl náhodou, je přinejmenším krátkozrakost. 
Lidská psychika odjakživa šéfovala lidskému tělu. Skrze tělo sdělují vyšší patra naší psychiky někdy zašifrovaně, jindy zcela zřetelně svoje stanoviska nižším patrům naší psychiky o tom, zda je s celou naší bytostí vše v pořádku, zda reagují adekvátně. Někdy vyjevují spokojenost (v zážitcích souladu, dobré nálady a zdraví), jindy naopak nespokojenost (například v projevech depresí či příznaků konkrétních nemocí) s úrovní našeho jednání, myšlení a prociťování.
Typ lidské psychiky ladí málem vždy s typem fyzickým, takže příznaky  konkrétní nemoci se u některých osob nikdy zjevit nemohou, zatímco jiný člověk  je právě ke konkrétním  nemocem jednoznačně psychicky,  fyzicky, či geneticky disponován.
Například rakovinou může onemocnět jen ten člověk, jehož psychika i tělo jsou naladěny k vyvolání příznaků, ke zjevení obrazu této nemoci (rakovina bývá nazývána nemocí hodných lidí, což jsou především ti, co potlačují svoje pocity a potřeby,  neřeší svoje problémy a konflikty, a takzvaně se obětovávají pro druhé), zatímco jiný člověk žijící ve stejných podmínkách a dodržující tutéž životosprávu, rakovinou nikdy neonemocní, když totiž naladění jeho psychiky a tělesné dispozice nejsou  s to zjevit příznaky této zhoubné nemoci.