Proč jsme nemocní? – část V.

Další část knihy PhDr. Petra Novotného o příčinách chorob a psychosomatických souvislostech.

Korunní viníky svých případně už závažných nemocí a předčasných smrtí  povětšinou, a to vcelku pochopitelně, i když nečastěji nesprávně, hledáme  a také nacházíme ve vnějšku. Jen málokterý předčasně umírající si před svým skonem zformuluje nějaké věrohodně znějící  stanovisko, například : Umírám, protože toho všeho mám po krk!  Umírám, protože jsem přestal umět žít! Umírám, protože lépe  a rychleji už prchat nedovedu! Umírám, protože jsem se stal  svým největším nepřítelem! Umírám, protože mě zradili, ponížili a opustili moji nejbližší! Umírám, když už neumím vzdorovat tvrdě dotírajícímu světu! Umírám, protože cítím, že jsem právě u konce své cesty!
Jen vzácně najdeme těžce nemocného člověka, jenž si naplno uvědomí, že umírá hlavně proto, že už nechce žít, anebo těžce nemocného, který pochopil, že svůj život zachrání jen znovunaladěním celé své bytosti.

Abychom měli vůbec šanci pod  vlivem  vnějších, civilizačních a objektivně negativních životních podmínek onemocnět a pak dokonce  v jejich důsledku zemřít, musí být  shora jmenované nepříznivé podmínky nejprve  přeneseny z trojrozměrnosti do našeho nitra a zde převedeny do podoby  vážných rozporů psychických, anebo se naše vážné rozpory psychické ukotví v konkrétních souvislostech vnějšího světa, a odtud pak vzejde naše strádání. 
Tento téměř nesrozumitelný fakt lze snadno vysvětlit na příkladech dvou známých neuróz. Takzvaná klaustrofobie se sice   vyjevuje  jako strach z uzavřených prostor, ale ve skutečnosti je často vázána na úzkosti a strachy v oblasti močení, kálení a zvracení, takže se pak lidé trpící klaustrofobií vyhýbají například divadlům a podzemním dopravním prostředkům, aniž by případně po celý život měli příležitost rozluštit skutečné (méně efektní) psychické pozadí své klaustrofobie. 
Podobně je tomu u zdánlivě nesmyslné agorafobie (strach z volných prostranství), která  ve skutečnosti maskovaně vyjadřuje neuvědomovaný strach ze srdeční příhody nebo mdloby, která by v polích či v hlubokých lesích mohla být pro osamoceného nebezpečná.
Vzpomínám si také na některé experimenty s hypnoterapií, při nichž byly pacientům nepříjemně vyhlížející neurotické tiky v obličeji, převáděny prostřednictvím hypnotických a posthypnotických sugescí do míst, kde nebyly vidět – například na cukání prstů u dolních končetin. Pacient sice zůstal neurotikem, ale jeho neurotické problémy přestaly být obtížné a stresující. Rozkolísaná psychika, jenž neví, proč je rozkolísána, si obecně (nejčastěji) vybere  srozumitelnější či sociálně přijatelnější vnější  záminky a odzrcadlí  v nich svoje rozkolísání, přijme je jako zrcadlo  svého rozkolísání, nebo je dokonce označí za příčinu svého rozkolísání. Následek je pak vydáván za příčinu a jen málokdy se přijde na to, že jde o omyl. Nemoc se pak přiřkne jevu,  který nemocný objektivně nedokáže jakkoli ovlivnit.

Jak se však tento sebešidící proces odehraje?
V praxi jej uskutečňuje mnohý z nás, aniž by to tušil. Například konzumace nadměrného množství jídla (a z toho pramenící četné konkrétní nemoci) odzrcadlovává především nadměrnou potřebu silných psychických prožitků – potřebu nadměrného předzásobení a zadržování, potřebu více brát než dávat,  kompenzaci jiných druhů ukojení (uspokojení) například lásky, erotiky, uspokojené ctižádosti nebo uznání vnějšku. Jídlo  se hodí k tomuje k takovému účelu docela dobře, protože jeho konzumace  aspoň na chvíli zbavuje  psychického přepětí a navozuje kratičkou psychickou ukojenost.
Psychické přepětí existovalo už dříve samo o sobě, ale potřebovalo se po jistém čase někde konkrétně ukotvit podobně jako v případě, když máme vztek na sebe a hledáme pak někoho, na kom bychom tento vztek mohli vybít. Jídlo se   stává také vcelku příjemnou záminkou k odvrácení tlaku  psychického strádání. Ten se pak ukotvuje a prohlubuje, protože není poznán ani řešen. A  je pak úplně jedno, jsme-li žrouti hory jídel (bulimici), anebo naopak jídlo zcela odmítáme, jako ti, co trpí mentální anorexií. Z  jídla se v obou případech stala pouhá  záminka, která si vytkla vcelku snadno srozumitelný a splnitelný úkol, který však ještě více rozvrací či drtí psychiku v pohodlně nastoleném pseudoproblému: Jíst nebo nejíst? 

Nadbytek či nedostatek jídla nám však škodí podstatně méně než ony psychické rozpory, které jsou kvůli malicherným  rozporům jíst nebo nejíst  dále maskovány  a potlačovány. O  nelítostné a velice nebezpečné bitvy mezi jednotlivými komponenty naší psychiky není  pak nouze, takže předčasně a překvapivě často umírají ruku v ruce mentální anorektici, žrouti i dlouholetí experimentátoři s přísnými, případně vegetariánskými dietami a také vegani.
Vytrvalý odpor k masu, či ke všem živočišným komponentům potravy, může někdy představovat jen uměle vybudovaný psychický blok (zástupný problém), který však přesto, že jde o pseudoproblém, nebude moci být  zdolán, nemluvě už o skutečném a neřešeném problému, který je za jídlovým pseudoproblémem dobře zamaskován, a  který případně vegana, vegetariána, mentální anorektičku i bulimistického žrouta za nějaký čas stejně spolehlivě zlikviduje.
Každý  fanatismus či radikalismus je škodlivý, protože maskuje a potlačuje  nějakou opravdu zapeklitou příčinu, která jej vyvolala. Zapřisáhlý antikomunista i zapřisáhlý komunista vykazují naprosto stejné osobnostní znaky, protože v jejich případech není podstatný komunismus, diagnosticky cenná je pouze  zapřisáhlost, která vyjadřuje v obou případech stejnou zuřivou nespokojenost se sebou.
Obdobně zapřisáhlý žrout, alkoholik, kuřák a feťák,  jsou zapřisáhlí především úplně jinde, například dlouho už marně touží například po lásce, po sebeuplanění, po sebezcelení. Kdyby se tato jejich psychická lačnost ukojila, snadno nebo aspoň snadněji by odhodili konkrétní závislostní i toxické berličky.
Pokud psychičná lačnost nepomine, všechny dietní a odvykací tortury přinášejí povětšinou jen marné sebetrýznění a nesmírné sebepotlačování. Také zapřisáhlý vegetarián vystavuje sám sebe nekončící zkoušce pevnosti trvalým potlačováním a trvalými korekcemi, takže rovněž vede parmanentní útok proti vlastní psychice. Jakkoli zapřisáhlý  a specializovaný fanatik svým fanatickým odříkáním, závislostí či jednosměrností maskuje svou skutečnou a nade vším dominující „specializací“ například neschopnost žít naplno a ze dne na den, od příležitosti k příležitosti, tady a teď, sám se sebou v souladu, v souladu s bližními, bez sebepotlačování, sebetrestání a sebeomezování.
Jenže  naše bytost potřebuje harmonii bez potlačování, celistvost bez vydělování, pozitivní emoce bez utrpení, soulad bez přerušování – tedy harmonický vývoj.  A tak se stane, že ve shodě  onemocní a případně předčasně umírají i ti, co žili takzvaně zapřisáhle zdravě i zapřisáhle nezdravě. Ti,  co jídlu přenechají  jen obvyklý prostor bez psychických soubojů (zapřisáhlostí), pravděpodobně ani díky  nadměrné konzumaci jídla neonemocní. Vejdi, neuškoď a udělej místo pro další, říkají milovníci dobrého pití i jídla, kteří se svým kulinářským prožitkům oddávají  bez sebetrýznění a pochybností.

/pokračování/