Únor – první měsíc jara?

Autorkou tohto článku je Judita Katona Peschlová, lektorka ženských kruhů a tajného staroslovanského cvičení pro ženy.

Zapomenutý svátek předjaří, Svátek světel
Málokdo z nás – obyvatel střední Evropy, považuje únor za jarní měsíc. Naši předkové však vůbec nepochybovali o tom, že únor je víc předjarní než zimní měsíc. Dosvědčuje to ostatně mnoho lidových zvyků, starých rituálů a faktů vztahujících se k božstvům uctívaným právě v souvislosti s tímto obdobím roku.

Únor tvoří jakýsi most mezi zimou a jarem, tmou a světlem, chladem a teplem. Začíná nádherným, i když trochu opomíjeným svátkem Hromnic, jinak označovaným za Svátek světel, v keltském pojetí je to svátek Imbolc. Tento měsíc přechodu, změny, bodu obratu a nových počátků měl a dodnes má zvláštní mytologický význam.
Hromniční blesk provázený hlasem hromu, záblesk světla z nebe slovanských bohů a bohyň proniká v podobě paprsku světla shora dolů a spouští bouřlivý proces obnovy. O Hromnicích, kterým dali jméno již staří Slované podle Perunova hromu, a církev jim tento název kupodivu nechala, vstupuje do země procitnuvší energie slunce, často symbolizována právě prvním jarním bleskem. Akumuluje se pod jejím povrchem a v plné síle z ní vyraší v podobě nové vegetace, nového života.

Slovanský „kočičí měsíc“ lásky
Na rozdíl od latinského pojmenování druhého měsíce roku, februario, které se užívalo ve starém Římě a znamenalo „čištění“, má české slovo únor kořeny v dění v přírodě. Led se v tomto měsíci obvykle „nořil“, lámal a pukal. V některých krajích se objevuje až od 18. století označení „měsíc oblevy“.
Jinde jej zase naši předkové pojmenovávali „kočičí měsíc“, protože v této sezoně roku se pářili kocouři a kočky.
Únor byl u slovanských kmenů překvapivě také jedním z měsíců lásky! Koncem druhé třetiny měsíce se dokonce obřadně slavil svátek „ptačích manželství“. To je zvyk, který se jakousi oklikou dostal do oblastí obydlených Slovany ze starého Říma. Na území dnešní Itálie je v únoru tepleji než v severnějších částech Evropy. Ptáci se tam proto začínají pářit již v jeho druhé polovině. Šlo o oslavu lásky spíš v její fyzické podobě. Není proto divu, že se církev snažila potlačit v jejích očích tak nestoudné rituály, jakými bylo tělesné spojení osob opačných pohlaví na „ptačí dobu“, tedy více méně jednorázově. Účelem těchto obřadů nebylo to samé, jako u podobných oslav začátkem května nebo o letním slunovratu, kdy šlo o zabezpečení úrody. V únoru se tímto milostným aktem mělo zajistit klíčení a začátek růstu toho, co dřímalo hluboko v zemi. Možná tento zvyk navazuje na víru, že o Hromnicích se bílá panenská bohyně coby mladá nevěsta spojuje se stejně mladým slunečním bohem, který se zrodil o zimním slunovratu. 
Ke vztahu žen a mužů se vztahoval rovněž staroslovanský zvyk, týkající se právě Hromnic. Byl projevem důležitosti ženského principu pro princip mužský. Aby si muži uchovali po celý následující rok svou sílu, za první jarní bouřky, přicházející za pomoci hlavního slovanského boha Peruna o Hromnicích, zvedali do výšky nejbližší ženu, kterou v té chvíli mohli popadnout. Byl to symbol uctění ženy jako „nosného“ pilíře, který poskytuje muži příležitost k růstu a k nabývání skutečné mužné síly.
Slované se však navzdory této poctě ženám obraceli o Hromnicích spíš na mužské než ženské bohy. V první řadě na již zmíněného Peruna a také na boha skotu, lovu, lesů, zemědělství, podsvětí, bohatství, magie, věštění a básnictví Velesa. Jeho božské kompetence jsou takřka totožné nejen s kompetencemi keltské bohyně Brigid, nýbrž také s oblastí působení římského Fauna nebo jinak Luperka, boha lesů, lovu, dobytka a ochránce stád před vlky. Součástí Luperkalií, svátků konaných na jeho počest, byl stejný zvyk, který známe z našich Velikonoc. Faunovi kněží mrskali speciálními důtkami zástupy účastníků veselých oslav. Účelem hromadného švihání bylo zabezpečit lidem zdraví a štěstí po dobu celého roku.
Podle dochovaných záznamů z 16. století se únoru říkalo též „dřevěný měsíc“. Právě v čase únorové ubývající Luny káceli Slované stromy. Dřevo mělo lepší kvalitu a bylo mnohem odolnější proti různým vnějším i jiným vlivům.
Slovanský únor spadal do období, k němuž patřila slovanská runa GejLet, „Tvrdá doba“. Ta trvala čtyřicet dní, a to od poslední třetiny ledna do začátku března. Pro Slovany to byla část roku, která se vyznačovala vánicemi, mrazy, tedy „tvrdostí“, pevností, ale též odolností, ztuhlostí, zpomalením všeho, zejména však dění v přírodě. Pod runou GejLet probíhalo přibližně šest týdnů „Tvrdé doby“ zasvěcených rozjímání, ztišení, zastavení se a přípravě na další roční plodné období.
V některých původně slovanských oblastech připravovaly hospodyně dlouhé domácí těstoviny, které však neposypávaly mákem jako na Tři krále, nýbrž je smíchaly s praženými vejci jako symbolem budoucího života. Jinde zas mládenci za zpěvu starších žen vyskakovali co nejvýše, aby len a konopí klíčící v zemi vyrostlo co nejvíc. Den po Hromnicích, na sv. Blažeje, chodili žáci z domu do domu a vybírali pro svého učitele slaninu, uzené a klobásy.
Obvykle chladný a k tomu i vlhký únor byl ve slovanském lidovém léčitelství považován za velice zrádný a obávaný. Snad proto Slované označovali Hromnice za vynikající den pro léčení, které bývalo součástí obřadů konaných v jejich podvečer. 

Keltský měsíc „břicha“
U Keltů v různých oblastech Evropy spadal na začátek února jeden z osmi hlavních svátků v Kole roku. Jeho barvou byla stříbrná a bílá, barva čistoty a nevinnosti, čímž připomínal římské ponětí „februaria“ (februa = očista, očistná oběť). Souvisel s inspirací, bdělostí, prosperitou a zavržením starých, nefunkčních vazeb. Jeho název pochází z keltského slova „imbolg“, což znamená „v břiše“. Nezní to velice romanticky ve spojení s oslavou mladé, bílé bohyně předjaří, Imbolg však vychází ze dvou aspektů. Prvním byly právě březí ovce, které nosily ve svém bříšku nový život. Druhým, že únor byl již obdobím, kdy se začala rodit první jehňata a následně docházelo k laktaci ovcí. Lidé se poprvé po dlouhé zimě mohli napít čerstvého ovčího mléka, „naplnit si břich“, což pro ně bylo znakem přicházejícího plodného jara. S plodností má únor mnoho společného stejně jako jeho patronka, keltská bohyně Brigid. A byl tady ještě třetí faktor. V útrobách, čili „v břiše“ Matky Země, se začal „hýbat život“. Semínka rostlin, ačkoli to lidskému zraku ještě není viditelné, se začínají probouzet k novému životu a některé z nich zanedlouho prorazí na povrch i skrze příkrov sněhu.
Pro Imbolc, tak jako pro mnoho keltských svátků, byly typické ohně, později také hořící svíce. V tomto případě však nešlo o teplo, jako třeba o jarní rovnodennosti, nýbrž o světlo. Ohně měly rituálně přivolat víc světla, aby se dny mohly prodloužit.   
Brigid, keltská trojná bohyně předjaří, byla uctívána v únoru v jedné ze svých podob jako dívka neboli Panna. Naučila lidi dojit krávy a využívat ke svému prospěchu jejich mléko, které bylo pro ně po chladné zimě jedním z mála zdrojů potravy podobně jako u Slovanů. Probouzela zmrzlou zemi a rostlinstvo bílou holí, kolem níž se svíjel posvátný had. Bývala oděna do sněhobílého pláště zděděného po bohyni Danu, pramáti všech Keltů. Jednou z forem jejího jména je Bride, což v překladu znamená „nevěsta“, a pro její bílé odění se dodnes nevěsty oblékají do bílých šatů.
Aby církev smazala po Brigid všechny pohanské stopy, změnila ji v 5. století na svatou Brigitu, patronku farmářství a dobytka, ochranitelku domácností před ohněm a nehodami. Existují legendy, podle nichž se naklání nad každou dětskou kolébkou, neboť byla Kristovou chůvou. Měla také pomoci svaté rodině uniknout před Herodovými vojáky. Stejně jako bohyně Brigid nosí i sv. Brigita plášť, v tomto případě kouzelný. Poskytuje ochranu před nebezpečím těm, kteří se na ni obrátí s modlitbou o pomoc. Kříže sv. Brigity spletené z rákosu se o Hromnicích věší na dveře domů, stodol a stájí. Hospodyně, které ráno zažehují oheň a večer jej zhášejí, se u toho obracejí na sv. Brigitu.
Potlačit kult bohyně Brigid se však zcela nezdařilo, dodnes je nejoblíbenější a nejčastěji vzývanou keltskou bohyní.

Germánský měsíc žen
V těch částech Evropy, kde žily germánské kmeny, proslul únor jako „Sporkel“, „Spürkel“ nebo „Spirkel“ podle prastaré bohyně počasí a Země jménem Spurke. Tato její povětrnostní kompetence není až tak vzdálená od našich Hromnic a hlavně od boha Peruna, který po prvé sesílal na Zemi Slovanů hrom jako znamení, že se blíží čas bouřek, typických spíš pro jaro a léto než pro zimu.
V únoru vládly počasí podle přesvědčení germánských etnik nejenom bohyně, nýbrž i ženy z lidského pokolení. Tento názor mimochodem sdílely i některé slovanské kmeny, jejichž ženy dovedly jednoduchými fyzickými cvičeními měnit počasí nebo přivolávat déšť. Možná proto se později zrodila idea Panny Marie jako světice, jejíž obrazy na mnohých místech sloužily a dones slouží v rámci poutních průvodů jako zázračný prostředek na přivolání deště. Jeden z nejznámějších takových obrazů u nás se nachází ve vyšehradském chrámu sv. Petra a Pavla.
Z pradávných dob pochází germánské pojmenování února „ženský měsíc“. S únorem byla kdysi spojena větší práva a větší svoboda žen. Přicházelo pomalé probouzení jara, a tím i plodnosti, nového, počínajícího vzniku života v cyklu roku, což bylo doménou žen a bohyň. V křesťanství se snaha potlačit tyto tradice projevila velkou únorovou kumulací různých ženských světic. Můžeme zmínit alespoň jednu, opět svatou Bohorodičku. Očištění Panny Marie se stalo únorovým hromničním svátkem až v 5. století na základě rozhodnutí papeže Gelasia. Toho samého papeže, který zavedl rovněž svátek sv. Valentýna, protože se rozhodl vymýtit všechny starořímské svátky, slavnosti, rituály a bohy. Podobně jako u Slovanů se totiž i ve starém Římě zachovával zvyk slavit v tomto období lásku. Cílem papežova příkazu bylo překrýt dávné oslavy probouzející se mladé lásky.   
Únor byl u Germánů rovněž časem nevázanosti, oslav a rozpustilosti. Únorové Spurkálie si nijak nezadaly s římskými Luperkáliemi. Různé karnevalové zvyky se točily zejména kolem bohyň a ženského principu, a také kolem kmenových oslav a setkání.
Další z germánských názvů února, „měsíc duší“, souvisel zejména s dušemi předků. Jak u Slovanů, tak u Germánů se původně vzdávala úcta zemřelým vícekrát do roka, nejen na konci října. Na hroby předků se nosilo jídlo, především koláče, což byl důvod, proč se únor někdy nazýval i „koláčovým měsícem“. Leckde byly oslavy předků dosti bujaré. Kronikáři se ještě ve 12. století zmiňují o pokusech českých knížat vymýtit pohanské zvyky, bůžky a tradice, mezi nimi též rituály zasvěcené mrtvým předkům konané s maskami na obličeji. 
Pozůstatky únorového kultu mrtvých přežily místy dodnes. Ve Skandinávii se házejí do krbu či jiného otevřeného ohně koláče a pečivo. Pod ohništěm měli podle předkřesťanské víry přebývat duchové rodu. Několikrát do roka, včetně února, byli s láskou a pietou „nakrmeni“, a tak víc nakloněni těm, kdo jim tuto koláčovou oběť nabízeli. V německy mluvících zemích dodnes projevují lidé na Hromnice úctu předkům. Pálí se malé voskové svíce, které mají svítit na cestu duším předků, nikoli odvracet hromobití, jako je tomu v současnosti u nás.

Staronové rituály
Budete-li chtít, i vy se můžete vracet ke starým zvykům, abyste byli více v kontaktu nejen se svými předky, nýbrž i s historií své země a s jejími vlastními tradicemi. Například si můžete stanovit nové cíle a za každý z nich postavit do kruhu pro Hromnice typické bílé svíce a sledovat jejich plamen. Snažte se u toho vidět v malých hořících zdrojích světla a tepla obrazy vašich splněných přání.
Nenajdete-li v čase Svátku Světel venku již žádný led, do něhož mentálně vložíte vše negativní, čeho byste se chtěli zbavit, nalijte do igelitového sáčku vodu a představte si, že do něj zároveň vkládáte vše to, od čeho se toužíte oprostit. Poté dejte sáček s vodou do mrazáku. V hromniční večer nechte venku led rozmrznout a odneste jej co nejdále od svého obydlí. Vodu vylijte na zem. Vsákne do půdy a odnese s sebou to, co už ve svém životě nechcete mít, abyste mohli druhý den po Hromnicích začít nanovo s čistým, bílým štítem.
Podpořte svůj vlastní růst a růst čehokoli, co si přejete, aby se vzmáhalo ve vašem životě, zasazením semínek do květináče. Soustřeďte se u toho na svůj záměr, který by se měl podle vašeho přání naplnit, rozvinout, „vyrůst“. Pečujte o semínka i jejich výhonky stejně jako budete pečovat o své vize a plány. Vzkvétající rostliny ještě víc posílí předjarní a jarní energii světla, ohně a slunce a budou se podílet na splnění vašich snů.
Postavte misku se sladkým mlékem s nadrobeným čerstvým chlebem na kuchyňskou linku pro „hospodáříčky“. Tak říkávali Slované malým polobožským bytostem, které střežily dům. Co je však důležitější, zabezpečovaly hojnost, zdraví, prostě dostatek všeho. Milují čerstvé mléko, takže pokud jim každý den nabídnete v malé nádobce trochu mléka, budou pečovat o rozkvět a blahobyt vašeho domova i všech jeho obyvatel.
Podílejte se i vy na vzkříšení našich zvyklostí a užijte si naplno očistný svátek Hromnic, třeba podle vzoru našich předků uklizením celého vašeho obydlí po zimě. A nezapomeňte také na důkladnou očistu sebe sama, která je také velmi důležitá.