Čtenářská sekce,  Meduňka

Proč jsme nemocní? – část VI.

Kniha PhDr. Petra Novotného se stejnojmenným názvem se zabývá souvislostmi mezi fyzickými chorobami a jejich psychickými a sociálními příčinami. Autor napsal na toto téma několik knih, zatím posledním titulem je kniha Kdo je šťastný, je i zdravý.

S alkoholem je to obdobné. Učiníme-li z něho drogu, která dostala nesplnitelný  úkol potlačovat, změkčovat nebo dokonce odstraňovat naše nejvážnější psychické problémy, pak se snadno můžeme stát její obětí, onemocnět a případně i zemřít  na cirhózu jater, na rakovinu prostaty, tlustého střeva atp., aniž by i ten nejskvělejší diagnostik vytušil, jaký skrývaný či potlačovaný problém jsme dvacet či třicet let zapíjeli. V úmrtním listě nebude o tomto problému ani slovo, naše oběť bude přičtena na vrub rakovině, cirhóze nebo infarktu. 
Jídlo a stejně tak i alkohol si s oblibou berou pod patronát některý  jiný a důmyslně ukrytý,  často také mocně potlačovaný, a pro ego případně kardinální psychický problém. Jídlo a stejně tak i alkohol tento problém ukotvují, stabilizují a zamlžují  a připojují k němu navíc i závislost.  Také v případě alkoholu je každodenně nastolováno ono palčivě pseudohamletovské: Pít nebo nepít?   Každodenní  zdrcující dilema odvádí pozornost od prvotního a skrytého psychického útlaku. Psychické problémy alkoholika však nikdy nemizí, pokud nepřestane pít také proto, aby se i těchto problémů zbavil. Zvýšeným abuzem psychické problémy spíše přibývají, a jsou-li potlačovány, pak ještě intenzivněji pronikají do hlubších struktur alkoholikovy psychiky. Alkoholik neonemocní a neumírá zdaleka jen na cirhózu jater, ale sklátí  jej také   nemoci, jež těsně souvisejí s problémy, které se pomocí alkoholu pokoušel potlačit, a o nichž bude v následujících kapitolách zevrubně pojednáno. 
Milovník skotské whisky, někdejší britský ministerský předseda Winston Churchill, vyjádřil pregnatně fakt, jak  nebezpečné je alkoholu  sloužit či trpět jeho následky, když  řekl, že jemu dal alkohol mnohem více než on sám dal alkoholu.  Winston Churchill zemřel v roce 1965 jako devadesátiletý, takže o své nadvládě nad whiskou, kterou si denně dopřával několik sklenic, zřejmě nelhal. 

Překvapivé výsledky přinášejí demografické výzkumy zaměřené na styl života například v Řecku a ve Francii, kde k životnímu způsobu patří spíše nadměrná konzumace jídla, tabáku i alkoholu, a kde se  přitom lidé přesto dožívají nadprůměrně vysokého věku. Mnohé výzkumy přičítají tento pozitivní fakt pití značného množství červeného vína, v němž jsou obsaženy  příznivě působící antioxydanty.  Jenže každodenní průměrné  vypití sedmičky až litru vína lze v případě Řeků i Francouzů interpretovat také jinak, že totiž následek může předcházet příčinu: Řekové a Francouzi nepijí červené  proto, aby se cítili dobře, ale zejména proto, že se cítí dobře.
A jak se stane úspěšným zabijákem onen permanentní stres, jemuž zubatá s kosou děkuje za neustávající příval odsouzených?  Stres  nikdy nepřicházel z venku, ať  tam  zuřily války, hladomory a morové rány, vždy se spokojil jen s tím, že drtil,  zkresloval či vytvářel zcela falešnou realitu  uvnitř lidského nitra. Permanentní stres nám vládne jen tehdy, když chybně posoudíme to, co se děje venku, je-li tedy náš niterný „přijímač“ chybně naladěn, nebo jsou-li některé části naší bytosti ve vzájemném rozporu. 
Snad každý druhý filozof jednoho dne prohlásil: Není až tak důležité, co se událo, důležitější je náš postoj k této události!  Vnější skutečnost je totiž vždy zcela přirozená a nezaujatá, a proto objektivně veskrze přijatelná i pro naší psychiku. Nikdy se totiž nestalo to, co se stát nemohlo, to jen my od vnějšího dění čekáme buď více nebo méně, než se objektivně stát může, a jsme pak stresováni, když námi očekávaný efekt nenastane, nebo když se naopak stane něco nepříjemného, co jsme nepřepokládali. Permanentní stres nás ovládá,  nejsme-li například s to po delší čas objektivně  postřehnout objektivní kvalitu vnější reality. Jenže kdo to umí?

Máme jen malou šanci hodnotit vnějšek objektivněji, pokud jej poměřujeme jen podle své malosti či velikosti. Pak se ovšem stáváme chybným, nebo někdy i defektním zrcadlem vnějšku, pak jsme častěji a déle stresováni, čímž netrpí jen naše ego, ale zejména ostatní komponenty naší bytosti. Jsme-li uvnitř své bytosti aspoň harmonizováni, zdá se nám svět harmonický, jsme-li však jako bytost rozladěni, pak také ve vnějšku vidíme vše rozladěně, nefunkční a nepřijatelné. Stačí se proto uvnitř dobře naladit k harmonizaci a kooperaci, zcelit se pochopením souvislostí, a vnějšek je naráz příznivější a přátelštější, ať už se v něm děje málem cokoli.
Naše psychika stres nepodněcuje, zato v ní mocně působí jeho následky.
Následky stresu každá psychika přirozeně (vehementně) potlačuje, kompenzuje, kanalizuje a odreagovává, k tomu je uzpůsobena. Čím rozpínavější je naše ego, tím více bývá stresováno, a tím méně je psychika schopna tento stres likvidovat. Žijeme-li v silném permanentním stresu, začínají se ve  fyzické rovině zjevovat například efekty nedostatečné kompenzace, kanalizace a odreagování stresu. Ordinace lékařů jsou přecpány lidmi s nejrozličnějšími chorobami, v  jejichž pozadí bychom při trošce zájmu vystopovali dlouho či silně působící stres (např. srdeční, jaterní a nádorové choroby).
Stres však podivuhodně snadno mizí, když začneme potlačovat rozpínavost  ega. Spokojí-li se ego s málem, pak toto málo získá valem bez stresu. Krátkodobý  silný stres  však někdy působí spíše jako halucinogenní droga. Někdy až paradoxně jednoduše vhodí dočasné záchranné kolo těm, kteří nevědí, jak jinak by se  domohli silných prožitků, které jsou možné jen tehdy, zbavíme-li se aspoň na chvíli svého  ega. Jenže jak, se jej lze zbavit, rozpíná-li se tak, že utlačuje většinu naší psychiky? 

Koupit Meduňku