Co o nás prozradí spánek a sny?

Autorkou tohoto článku je Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D., astropsycholožka a terapeutka.

Umíme se odevzdat?
Spánek, jakým způsobem spíme, zdali se nám zdají sny a jaké, o nás psychologicky prozrazuje více, než bychom si možná mysleli. Pokud se podíváme na spánek z terapeutického pohledu, jedná se o schopnost se úplně uvolnit a odevzdat, vzdát se svého ega a otevřít se nevědomí. Tímto zdravým propojením s hlubšími nevědomými vrstvami také člověk získává sílu a vyživuje se z původního zdroje zdraví. Zdravý spánek, kdy si lehneme a během několika minut usneme, ukazuje na to, že umíme opravdu být v přítomnosti a jsme v kontaktu se svým tělem. Otevření se nevědomí a opravdové uvolnění se projevuje také tím, že během spánku máme sny, které nám přinášejí poselství o dění v našem nevědomí a promlouvají k nám symbolickým způsobem. 
Zdaleka ne každý člověk je však schopen se opravdu uvolnit a odevzdat, lehnout si a spát. Mnoho lidí trápí problémy s usínáním a nespavost. Dle mých zkušeností bývá nejtypičtějším projevem situace, kdy se dotyčnému dlouho do noci honí v hlavě různé myšlenky a nemůže usnout, případně se probudí uprostřed noci nebo brzy ráno, a myšlenky pokračují. Nebo se jedná o velmi slabý spánek, kdy je člověk nastražený i v noci a při sebemenším zvuku se probouzí.
V těchto případech je třeba pátrat po příčině toho, že dotyčný moc přemýšlí, nedokáže se uvolnit a vzdát kontrolních mechanismů. Mnohdy bývá samozřejmě odpovědí aktuální stresová situace, nicméně pokud pomineme tyto akutní důvody a problém usínat a dobře tvrdě spát stále pokračuje, je třeba hledat hlubší příčiny, které bývají mnohdy ukryté v minulosti. Neustále se honící myšlenky jsou klasickým mechanismem našeho rozumu, který brání se odevzdat uvolnění, jde o přehnanou racionalizaci a formu kontroly, tendenci mít všechno stále pod dohledem. Kontrolní mechanismy mohou mít někdy ale i čistě fyzické projevy, kdy myšlenky nejsou obtěžující, ale dotyčný je neustále nastražený a nedokáže povolit tělo.

Lidé, kteří potřebují takto stále vše „držet“, mnohdy zažili v minulosti, v dětství, v prenatálním období nebo při vlastním porodu situace, kdy přestali důvěřovat svému okolí a získali dojem, že si musí všechno „pohlídat sami“, musí „vše zvládnout sami“, nikdo jim nepomůže a naopak, od okolí hrozí spíš nebezpečí než podpora. Získali dojem, že pokud se odevzdají a ztratí kontrolu, mohlo by to mít pro ně negativní následky. Jejich dětským způsobem přežití pak bylo vše řídit, hlídat, vše vymyslet, případně dělat věci, „tak, jak se mají dělat“ a hlídat, jestli něco náhodou „neudělali špatně“. Pod tím vším je ale skryté malé zoufalé dítě, které se nemůže uvolněně odevzdat do náruče svých rodičů, protože buď tito rodiče nejsou bezpeční, nebo se dítěti stal nějaký šok a stres, který v něm vytvořil „staženost“ a strach se povolit. Pokud tito lidé začnou pomalu terapeuticky rozmotávat tyto uzly a začnou se uvolňovat, většinou se pomalinku vylepšuje i jejich schopnost usínat a spát. 

Chrápání: vnitřní agresivita
Dalším problémem souvisejícím se spánkem bývá chrápání. Pokud výše uvedený problém s usínáním zařadíme do kategorie autoagresivních (sebedestruktivních) problémů, tak chrápání musíme zařadit do kategorie agresivních (destruktivních) problémů, neboť dotyčný chrápáním atakuje a omezuje své okolí, znemožňuje spánek druhým, případně od sebe při spánku druhé lidi odhání. Dotyčný chrápající zasahuje nezdravě do hranic druhých lidí, přestože si to neuvědomuje. Stejně nevědomá bývá jeho vnitřní agresivita, respektive potlačený vztek, což si většinou vůbec nepřipouští. Ovšem v okamžiku, kdy ztratí při spánku kontrolu, agresivita se z nevědomí uvolňuje v podobě hlasitých zvuků. I v těchto případech se samozřejmě nabízí pátrat, co se v minulosti dotyčnému stalo, proč se potřebuje ve spánku tak vymezovat a útočit na druhé. A mnohdy překvapivě dospějeme ke stejnému závěru, jako v případě nespavosti – opět za tím může být schovaný strach, pocit ohrožení, nedostatek důvěry v minulosti a v dětství, potlačený vztek atd. Chrápání i nespavost bývají dvě strany téže mince. Otázkou však je, zdali je dotyčný ochoten na tomto tématu pracovat. Mám totiž zkušenost, že chrápající lidé jsou méně schopni reflexe než lidé s nespavostí, a mají menší motivaci problém řešit. Mnohdy tvrdí, že žádný problém nemají, problém s jejich chrápáním má přece jen jejich okolí! Ovšem nic se nedá úplně generalizovat a znám případy několika sebereflexivních chrápajících lidí, kteří si své problémy přiznali a intenzivní terapeutickou prací na sobě zredukovali své chrápání úplně nebo částečně.

O čem vypovídají sny?
Dalším tématem souvisejícím se spánkem jsou sny. Už to, jestli se nám sny zdají nebo ne, vypovídá mnohé o tom, zdali jsme v kontaktu se svým nevědomím nebo nikoliv, jestli jsme propojeni se svou hlubší podstatou nebo ne. Lidé, jimž se sny nezdají vůbec, bývají sami od sebe dosti odstřiženi a je samozřejmě třeba pátrat, co je příčinou. Již jsem se setkala s tím, že příčinou byla skutečnost, že dotyčný člověk musel vstávat velmi brzy do práce a byl tak unavený, že se mu sny ani nestihly zdát. Pokud si stejný člověk ve dnech volna přispal, sny se mu zdát začaly. Pokud ovšem vyloučíme tento reálný vnější důvod, a sny se danému člověku stejně nezdají, je potřeba pátrat, co se v jeho životě stalo, že se musel sám od sebe tak výrazně odstřihnout. Důvodů může být celá řada, vzpomínám si třeba na jednu klientku, která si po několika měsících terapie uvědomila, že  po smrti své matky v jejích dvanácti letech nebyl nikdo, s nímž by mohla sdílet své pocity, tak si je prostě „zakázala“, aby to přežila. Od té doby fungovala jako robot a robotům se samozřejmě sny nezdají. Pomocí terapeutické práce na sobě se zase začala ke svým pocitům přibližovat a po čase na ni vykoukly i sny.
Samostatnou kategorií je práce se sny. Analýzou a rozbory snů klientů se zabývám dlouhodobě a velmi často od samotného začátku mojí terapeutické praxe. Je to tak rozsáhlé téma, že by vydalo na knihu, nicméně zmíním zde nejdůležitější aspekty práce se sny. Především chci zdůraznit, že sny, ať vypadají jakkoliv banálně, divně, směšně nebo děsivě, vždy ukazují SYMBOLICKÝM způsobem na to, co se odehrává v našem nevědomí, v naší duši. Nemůžeme je brát doslova, ale je třeba zkoumat, co daný symbol a obraz znamená pro nás samotného, co nám chce sdělit, na co nás chce upozornit. Velmi často se třeba setkávám s tím, že lidé mají ve snu nějakou destruktivní scénu, například výjev z druhé světové války nebo scénu připomínající thriller, a pak nad ní ráno mávnou rukou a řeknou, „to se mi dnes zase zdála blbost, to je tím, že jsem se večer dívala  v televizi na tu detektivku“. Bohužel jim nedochází, že večerní detektivka v televizi nezpůsobila jejich sen, ale jejich nevědomí pouze použilo pro svoje účely destruktivní obrazy z televize, protože chtělo snícího upozornit na to, že i on má v sobě něco nezpracovaného destruktivního. Je pak samozřejmě škoda, když s těmito poselstvími nepracujeme a ani nemáme zájem pochopit, co nám chtějí sdělit.

Přitom práce se sny je neuvěřitelně nápomocná terapeutická metoda a mnohdy se stane, že když při terapii v rozhovoru s klientem naťukneme nějaké hluboké téma, hned se vše ještě více odkryje ve snech. Sny chtějí klientovi někdy až zázračně pomoci, aby se v uvědoměních posunul dál. Takovým příkladem je jedna moje klientka, s níž jsme na poslední hodině otevřely téma jejího nerovnocenného vztahu s manželem, kdy manžel může v jejich vztahu cokoliv, ale ona nesmí udělat téměř nic, neboť jakékoliv její chování je podle manžela „špatné“. Po této hodině se klientce zdál sen, v němž vystupovala malá vzlykající holčička – ona sama jako dítě. Holčička zoufale plakala, procházela místnostmi, něco hledala, až narazila na místnost, kde seděl na židli její manžel. Vrhla se mu k nohám, chytila ho za kolena a stále vzlykala. Manžel se choval zcela nezúčastněně a žádný kontakt s dítětem nevytvářel. Tento sen krásně symbolicky ukázal hlubší podhoubí vztahu klientky s manželem. Klientka byla v dětství silně nenasycená mateřskou láskou (malé vzlykající dítě) a doufala, že jí manžel tento deficit doplní. V touze po lásce se na něj nezdravě upnula a snášela i poníženou podřadnou polohu (klečení u kolen manžela, objímání kolen), přestože manžel pro vztah nic nedělal (nezúčastněnost manžela).
Díky tomuto snu si klientka mohla poprvé uvědomit, na jakých nezdravých základech je její vztah s manželem postavený, že je na manželovi závislá jako malé dítě a v touze po jeho lásce (ve skutečnosti po lásce matky) snese jakékoliv nezdravé patologické chování z jeho strany. Také si připustila, že ji manžel emocionálně vůbec nesytí a o vztah se ve skutečnosti nestará. Tato uvědomění klientce úplně otevřely oči, začala se ve vztahu k manželovi chovat více svobodně, přestala mu tolerovat jeho nevztahové chování a začala se vymezovat proti jeho nepřiměřené kritice. Vystoupila z podřadné role malého žadonícího dítěte.
Na závěr bych chtěla zdůraznit, že způsoby našeho spánku i sny můžou mít různou podobu, ovšem vždy je dobré naslouchat tomu, co nám chtějí říci. Můžeme se tak posunout dál na naší cestě sami k sobě, což je ten největší dar.