Proč jsme nemocní? – část VIII.

Je tady další pasáž ze stejnojmenné knihy klinického psychologa PhDr. Petra Novotného. Autor v této publikaci i ve svých dalších knihách zkoumá vazby a souvislosti mezi psychikou a sociálním chováním člověka a vznikem různých nemocí…

Sedavý způsob života dnes představuje úplně něco jiného než před třemi dekádami roků. Fyzická a potažmo také duševní nehybnost se v podmínkách prudkého technického pohybu a rozvoje stala faktickou podmínkou k průniku do jiných dimenzí reality, z nichž jednu tvoří právě nereálnost. Neexistující a tudíž nefunkční jevy jsou přijímány se stejnou vážností, jakoby šlo o realitu. Fakt, že tyto jevy v realitě neexistují, prokazuje jejich proměnlivost a zvyšující se rychlost proměňování.  Důkaz o tom, že jsou nefunkční, je právě jejich zdánlivý prudký pohyb ve vnějšku, který však navozuje faktickou nehybnost uvnitř našich niter.  Tím, že se stáváme součástí (obsluhou) eletronických médií, tím vlastně vytváříme v těsné blízkosti reality naprosto imaginární svět, který  se sice promítá v naší mysli, ale přesto nemá šanci ji vyladit. V tomto imaginárním světě se  nedá žít ani umřít, a my v něm snad právě proto tvrdošíjně setrváváme, když jinde neumíme, nesmíme či nechceme,  a přitom pro tento svět nejsme fyzicky ani psychicky disponováni,  vždyť jsme ještě před dvaceti tisíci lety žili v jeskyních pod Medvědí skálou a lovili divokou zvěř.

V dnešním virtuálním světě je kamkoli stejně blízko a kamkoli stejně daleko.  Snadno může být nahrazen jiným virtuálním světem, například hráčskou vášní, závislostí na počítači a televizoru nebo duševní chorobou. Stáváme se elektronickým médiem,  hráčským stolem, efektem filmového thrilleru, supermanem, střílečkou z Vietnamu, herním automatem,  kolonou automobilů na dálnici, křeslem zírajícím na televizor, nemocniční postelí ověšenou přístroji, na níž ochable odpadáme. Děje se toho příliš hodně, ale nic ve skutečnosti, nic uvnitř. Tělo je málem zbytečné, protože psychika  je vyprázděná a nefunkční, veškerý reálný pohyb a vývoj ustal. Fyzický a zejména psychický pohyb téměř neexistuje, když totiž není kam, či nevíme kudy směřovat, když nejsou vytýčeny skutečné cíle. Náš lidský stroj se ještě nějakou dobu cizím prostřednictvím  přesouvá, až  se zanedlouho spontánně  zastaví, a podle schematu: jak vně, tak uvnitř, pak psychický svět ničí či znehybňuje ten vymknutý, ten fyzický.
Perfektní osobní  vzhled dostává stále častěji a důrazněji za úkol zalátat či zaplnit naše trhliny uvnitř. V jisté míře to tak bylo odjakživa a v jisté míře  to tak bude vždycky. Nikdy se však nepoužívaly tak drastické prostředky k vylepšování individuálního vzhledu tak, jako jsou užívány dnes. Není to jen důkaz o technické vyspělosti, ale také o nebývalé propasti, která se rozeklenula mezi vnější a vnitřní lidskou podobou. Maskuje-li ego vskutku velký psychický rozpor a potlačuje-li silné psychické potíže, neváhá  použít vskutku drastické prostředky.
Čím radikálněji se vylepšuje ve vnějšku (kosmetické operace obličeje, zvětšování a zmenšování prsů, hormonální léčba, odstraňování tukových vaků, transplantace vlasů, tetování, pearsing), tím hlouběji pociťovalo ego nespokojenost se svou vnitřní podobou.

Také slunce dostává za úkol   vylepšit ego násilnicky aspoň ve vnějšku, a to přesto, že bývá varováno spáleninami kůže a opary. Už jsme se slunce naučili bát, ale přesto se na něm i nadále opékáme, když chceme  být  s minimálními zásluhami  hezčí než jsme ve skutečnosti, a od ostatních tak být snadněji a  lépe přijímáni než si zasloužíme, protože také barva kůže nás příznivěji či nepříznivěji představuje světu. Bojíme se slunce a svůj strach důsledně potlačujeme a bagatelizujeme, jenže on nezmizí, jen se transformuje do větší  niterné hloubky, zde získá na brizanci a posléze s námi započne komunikovat po vlastní linii například melanomem, jenž se zjevuje jako důkaz  naší skutečné vnitřní  a důsledně ukrývané podoby, která však už zdaleka není kompatibilní s vyjevovaným vzhledem. Té vnitřní podoby, která měla být ve vnějšku důkladně přemalována vyplaveným pigmentem.
Melanom prokazuje, že jsme  se při předchozích  drastických opalovacích a i jiných drsných kamuflážních aktivitách až příliš zhurta, nedbale a prvoplánovitě  vylepšovali ve vnějšku, aniž bychom pro odstranění velkých a nebezpečných psychických rozporů, díky nimž  bychom se mohli ve vnějšku  znelíbit a případně ztratit sympatie nejbližších, vskutku hnuli prstem.
Melanom  demonstruje na kůži hrůzným způsobem nejen nadbytek slunce, ale především  úlisnou licoměrnost ega (lstivé zakrývání psychických rozporů) a ukazuje jeho skutečnou vnitřní podobu, což ovšem zdaleka neznamená, že všichni, co se opalují, chtějí něco začmárat hnědým pigmentem.
Melanom však  není jediným svědkem o existenci  niterních, vesměs  silně potlačených emočních konfliktů, není jediným důkazem o lstivých dezinformacích, jež nás mají lépe nabízet a prodávat ve vnějšku. Používáme totiž celou i řadu jiných postojů a strategií  k vylepšování sebe sama ve vnějšku bez  skutečného vylepšování uvnitř. Kůže je  jako stvořená k předvedení snah o dosažení vývoje a vývojových cílů bez cesty.
Mnozí se k tomuto účelu nechávají tetovat a vylepšují se efektními symboly či krásnými obrázky, když už nejsou spokojeni s tím, čím se se stali, se  svou skutečnou vnitřní (psychickou) podobou. Opálených, tetovaných, silikonovaných, pearsingovaných a i jinak na kůži vylepšených masově přibývá, protože masově přibývá snah o vytváření, představování a oceňování kvalit  zejména ve vnějšku, a nikoli také uvnitř, jak bývalo  zvykem, jak je to nezbytné k navození  psychické stability. Více předstírané krásy vně, méně nezbytné (ladicí a harmonizující) krásy uvnitř, to je rozpor, který s černým humorem komentuje  právě melanom, ale i mnohé jiné nemoci, z nichž některé jsou stejně nebezpečné.
A ruku v ruce se sluncem také  počasí  dostává stále častěji  za úkol, aby posloužilo egu k navození harmonie  bez nutných cest a bez zásluh. Média ovládající nejpočetnější vrstvy  posluchačů málem nutí meteorology, aby  předpovídali lepší počasí než lze nabídnout, protože slunce, azurová obloha a subtropické teploty  začaly symbolizovat  idealizovaně harmonický stav, který dostal za úkol otiskovat se okamžitě v  psychice. I počasí se proměnilo ve zboží, samozřejmě  jen to nejkrásnější. Krásné počasí nebo aspoň jeho předpověď dostává za úkol  harmonizovat a stabilizovat psychiku, jenže nepříznivé počasí naopak s málem brutální rychlostí navozuje psychický nesoulad, špatnou náladu, podrážděnost a zvýšenou agresivitu, depresi nebo dokonce duševní choroby (viz kapitola o depresi) a nutkání k sebevraždám, zejména na konci zimy.