Z nové Meduňky: Krev – nejvzácnější tekutina

Nejnovější Meduňka – tedy březnové číslo – už dorazilo na stánky PNS a na další prodejní místa, kde si ho můžete zakoupit (nebo je též dostupné na emedunka.cz ), a my z něj vybíráme jako první ukázku část článku od naší dlouholeté spolupracovnice prof. Anny Strunecké, tento její článek „otevírá“ téma březnového čísla, které jsme nazvali KREV – POSEL ŽIVOTA. A že krev je opravdu nejen poslem, ale také symbolem a nutnou pormínkou života, se dozvíte z dalších článků našich autorů, kteří se na téma KRVE podívali z různých pohledů, ale v jednom se shodují: je to vzácná a nenahraditelná substance…

Ukázka z článku Nejvzácnější tekutina od prof. RNDr. Anny Strunecké, DrSc.:

Krev je životadárná a vysoce specializovaná tekutá tkáň, která představuje hlavní součást vnitřního prostředí organismu. Krev tvoří 8 % hmotnosti člověka. Nemůžeme úplně říct, že je to tekutina, protože její tekutá část – krevní plazma – tvoří asi 60 %, zatímco zbytek vytvářejí krevní elementy. Jsou to červené krvinky, bílé krvinky (leukocyty) a krevní destičky – trombocyty. Přes všechny úspěchy moderní medicíny a biochemie, kdy detailně známe molekulární složení plazmy a její funkce stejně jako detailní mechanismy vzniku a funkcí krevních elementů, současná věda neumí vytvořit náhradní tekutou tkáň, která by dokázala nahradit krev při její ztrátě. Každý dnešní člověk ví, že krev se nahrazuje transfuzí – přenosem krve od jiného dárce. Podmínky transfuze jsou zcela detailně zpracované, stejně jako podmínky dárcovství krve. Nejlepší dárci krve jsou již od roku 1964 odměňováni Janského medailí.

Jak se vyvíjela transfuze krve?
Pokusy s transfuzemi krve probíhaly dlouho, již od roku 1492.Historicky první dokumentovaný převod krve provedl lékař papeže Inocenta VIII. Pokus o omlazení papeže krví tří chlapců skončil však tragicky – všichni, včetně papeže, totiž zemřeli. Prováděly se pokusy s užitím krve od psů a beránka. Pro častá úmrtí byly pokusy s transfuzí krve v medicíně zakázány. Zlom a určitý pokrok nastal až počátkem 20. století.
Vídeňský lékař Karl Landsteiner v roce 1900 zjistil, že krevní sérum normálního člověka je často schopno shlukovat červené krvinky jiného zdravého jedince. Ve snaze tento jev vysvětlit odebral krev nejen sobě, ale také 21 kolegům, a přitom zjišťoval reakci každého vzorku krvinek na každý vzorek krevního séra. Poté v roce 1901 prezentoval výsledek svých pokusů v práci O projevech aglutinace normální lidské krve, kde potvrdil existenci tří krevních skupin. Zjistil totiž, že krevní skupina je určena antigeny na povrchu červených krvinek.

Kdo byl Jan Janský?
Pražský rodák Jan Janský, neurolog a psychiatr, objevil v roce 1907 čtyři základní krevní skupiny. Nezávisle na K. Landsteinerovi, který objevil skupiny A, B, 0, rozeznal Janský i skupinu AB. K revolučnímu objevu se Janský dostal úplnou náhodou při studiu vztahu mezi duševními poruchami a srážlivostí krve. Pracoval na psychiatrické klinice v pražských Kateřinkách a jednou se stalo, že si pacientka střepem z rozbitého okna podřezala žíly. Ztratila hodně krve a její manžel se nabídl dát jí svou. Transfuze dopadla dobře a pacientka přežila.
Jenže Janskému časem začala vrtat hlavou jiná příhoda, kdy matka dala krev zraněnému synovi, který ale zemřel. Proč se jeden přenos krve povedl a jiný ne? Neměla duševní choroba pacientky vliv na to, že transfuzi přijala dobře? Proto se rozhodl prozkoumat vztah mezi shlukováním krve a duševními poruchami. Posbíral na tři tisíce vzorků krve od osob duševně nemocných a zdravých, opakovaně je mísil a zaznamenával reakce. Po dlouhých pokusech došel k závěru, že vztah mezi duševní nemocí a aglutinací krve neexistuje.
Pro Janského to však rozhodně nebyla slepá ulička. Při svém výzkumu zjistil, že lidská krev se dá rozdělit do čtyř skupin. Jako první tedy objevil čtyři krevní skupiny. Práce K. Landsteinera Janský v té době neznal, avšak proti jeho zkoumání 21 vzorků krve jich měl Janský tolik, že mohl objevit i vzácnou skupinu, kterou dnes označujeme jako AB. Nicméně vývoj ve světové vědě se vyvíjel tak, že Nobelovu cenu za objev krevních skupin dostal v roce 1921 K. Landsteiner, zatímco Janský patří mezi zapomenuté české velikány.

Krevní skupiny
V České populaci je nejčastější krevní skupina A (45 % populace) dále skupina 0 (30–35 %), B (15–20 %) a AB (5–7 %). V Evropě je to A (40 %), 0 (40 %), B (10 %) a AB (10 %). Nejvíce A mají Eskymáci a Laponci. Nejvíce B mají Korejci. Nejvíce 0 mají Španělé a Indiáni – ti dokonce až 100 %.
Krve je na celém světě nedostatek a každé dvě sekundy nějaký člověk potřebuje krev. Půl litru krve přitom dokáže zachránit až tři lidské životy. Při náhlé krevní ztrátě 1,5–2 litrů krve dochází k rozvoji šokového stavu. I proto byl vyhlášen Světový den dárců krve, který připadá na 14. června.

Jak rychle se krev obnovuje?
Krev se ustavičně obnovuje. Obnovují se tady všechny její komponenty, pouze s jinou rychlostí. Lidské tělo obnoví odebranou krevní plazmu do 72 hodin po jejím odběru, tedy během 2–3 dnů. Také krevní destičky se obnoví do 48 hodin, zatímco erytrocytům to trvá déle. Jejich počet se upraví přibližně do měsíce.
Většina krvetvorby probíhá u dospělců v kostní dřeni ve stehenní kosti a také v žebrech a hrudní kosti. Krvetvorba však může v případě nezbytnosti pokračovat také v játrech, brzlíku a slezině.
Vznik a vývoj erytrocytů se nazývá erytropoéza. Je to velmi náročný a zdlouhavý děj odehrávající se v červené kostní dřeni. Mateřskou buňkou je kmenová pluripotentní buňka, která se následně dělí. Vytvoří základ pro další předchůdce červených krvinek a z těch pak vznikají nezralé erytrocyty – retikulocyty. Ty ještě mají jádro, zatímco červené krvinky erytrocyty již jádro nemají. Životnost erytrocytu v krvi je okolo 120 dní. Zanikají ve slezině. Množství erytrocytů je 4–5 x 10¹² na litr krve.
Trombocyty neboli krevní destičky jsou bezjaderné formované krevní elementy, které mají nezastupitelnou úlohu při zástavě krvácení (hemostáze). Představují nejmenší krevní elementy, mají tvar disků o průměru 2–4 μm (mikrometru), tloušťce 0,5–1 μm a objemu 4–8  femtolitru (10^-15 l) Trombocyty vznikají z megakaryocytů v kostní dřeni. Megakaryocyty jsou velké buňky s polyploidním jádrem. Při dozrání vysouvají své výběžky do kostní dřeně. Při přestupu přes stěnu kapilár dochází k nejmasivnějšímu odštěpování fragmentů, které se uvolňují do krve. Trombocyty tak nejsou skutečnými buňkami, ale pouze fragmenty cytoplazmy megakaryocytů. Z jednoho megakaryocytu vznikne až 5000 krevních destiček. Jejich množství je 150–300 x 10⁹/l krve.
Leukocyty jsou důležitou součástí obranného (imunitního) systému organismu. Na obraně proti infekci se podílí jednak přímou likvidací např. bakterií, a jednak tvorbou protilátek. Jejich množství je 4–9 x 10⁹/l krve.

Krevní skupiny a dědičnost
Obecně platí, že mají-li oba rodiče stejnou krevní skupinu, je vysoce pravděpodobné, že takovou bude mít i jejich potomek
Rodiče A X A – Dítě – A nebo 0
Rodiče A X B – Dítě – A, B, AB nebo 0
Rodiče B X B – Dítě – B nebo 0
Rodiče A X 0 – Dítě – A nebo 0
Rodiče B X 0 – Dítě – B nebo 0
Rodiče AB X AB – Dítě – A, B nebo AB
Rodiče AB X A – Dítě – A, B nebo AB
Rodiče AB X B – Dítě – A, B nebo AB

Pupečníková krev
Pupečníková krev je krev, která po porodu zůstává v cévách placenty a pupečníku. Je velmi bohatá na kmenové buňky. Její výjimečnost spočívá zejména v tom, že obsahuje i takové kmenové buňky, které se během života již netvoří. Přesto je po většině porodů likvidována jako biologický odpad. Odebírá se po narození dítěte a přestřihnutí pupečníku, proto je odběr bezbolestný a nepředstavuje žádné riziko ani pro matku, ani pro novorozence. Zárodečné buňky z pupečníkové krve jsou výjimečné v tom, že se dokážou včlenit do jakéhokoliv orgánu či tkáně a zajistit jeho náhradu. Jde o mladé buňky (krev patří původem plodu, ne matce), nejsou tedy ještě zatížené životním stylem a dalšími vlivy okolního prostředí.
V roce 2021 byl 15. listopad vyhlášen Světovým dnem pupečníkové krve, každoroční akcí, jejímž cílem je zvýšit povědomí o přínosech transplantace této krve. Na celém světě již bylo provedeno více než 40 tisíc těchto transplantací. Dnes se kmenové buňky pupečníkové krve mohou využít k léčbě více než 80 život ohrožujících chorob, včetně srpkovité anémie, lymfomu a leukémie. Česká republika se jako osmý stát na světě zapojila do budování vlastní Banky pupečníkové krve. Došlo k tomu už v roce 1994. Po dalších deset let pak byla naše tuzemská banka jedinou ve východní Evropě.
Zatímco dospělému člověku koluje v žilách 4–5 litrů krve, novorozenec prý má v těle asi jen jeden šálek krve.

Celý článek i další důležité a zajímavé materiály na téma KREV i na další témata najdete v březnové Meduňce, která právě vyšla…