Proč jsme nemocní? – část X.

Tuto otázku klade v názvu své knihy klinický psycholog PhDr. Petr Novotný – a v celé knize na tuto otázku hledá odpovědi, zkoumá příčiny a objevuje souvislosti…

Proč nemocných stále  přibývá?

Nikdy  v minulosti  nebyli lidé tak často, tak hojně, všestranně a těžce  nemocní, jako jsou dnes. Nikdy předtím nebylo tolik špitálů, ošetřujícího personálu a takové davy pacientů. A to navzdory obrovským částkám vynakladaných na prevenci a terapii nemocí, a stále rostoucích vkladů do laboratorního a klinického výzkumu nemocí (viz příloha I.).
Ještě nikdy nepršely tak hojně a nepřetržitě  senzační zprávy o nových objevech lékařů a vědců, kteří nám prý už definitivně zabezpečí trvalé zdraví a dlouhověkost, a přesto nemocí i nemocných zprudka přibývá. Moderní a štědře dotovaná medicína přinesla  přesto aspoň jeden na první pohled význačný pozitivní a lehce prokazatelný efekt – dochází objektivně ke zvyšování průměrné i střední délky  lidského života. Lékařští skleptici však tento efekt hodnotí podstatně méně příznivěji než statistikové a potažmo politikové. Ve svých statistikách totiž prokazují, že onen zázrak s prodlužováním průměrné délky lidského života vzniká  statisticky, a to především snížením kojenecké a ranné dětské úmrtnosti, anebo opticky, a to zejména v důsledku  vynakládání neúměrně vysokých částek k zachování základních životních funkcí u osob dlouhodobě či dokonce trvale nemocných (viz příloha I.).
Průměrná délka života dlouhodobě či trvale nemocných  se tedy prodlužuje, avšak povětšinou už bez těch kvalit, které představují zdraví, aktivitu a radost ze života.  Pak se sice žije déle, jenže v LDN či v hospici, anebo v trvalé péči ošetřovatelek, lékařů či pečovatelů, což zdaleka nesvědčí o tom, že by nemocných či nemocí ubývalo.

Ještě nikdy neprodukovaly nadnárodní mamutí farmaceutické koncerny tolik milionů tun léčiv, a nebohatly na nich tak jako dnes.  Nikdy předtím ze státních rozpočtů neputovaly tak obrovské částky ve prospěch zdravotnictví, a ještě nikdy neplatili pojištěnci více  na konta zdravotních pokladem. Ještě nikdy nebyli nemocní pro léčící instituce a farmakoncerny tak obrovským byznysem, jakým jsou dnes.  Paradoxně ještě nikdy netoužili lidé po zdraví a dlouhověkosti tak silně jako dnes, protože mládí i zdraví se staly kulty, jimž je hodně obětováváno. Lidé chtějí žít dlouho a aktivně, aby užili materiální nadbytek, technickou vyspělost a mírovou atraktivnost vnějšího světa, poskytujícího navíc šalebnou iluzi, že si jednoho dne koupíme všechno včetně stotřicetileté dlouhověkosti a trvalého zdraví.  A přesto jsou lidé stále častěji a dlouhodoběji nemocní a invalidnější, a nemoci si vytvářejí stále rafinovanější příznaky, aby nejen lékaře a nemocné, ale i celé lidstvo ještě více ošálily.
Poprvé v historii  převzal stát téměř absolutní odpovědnost za nemocné a za jejich léčení, a stejně tak poprvé se naopak pacienti   odpovědnosti za svoje onemocnění (za svoje zdraví) masově zřekli. Nemoci jsou totiž přesným barometrem omylů naší bytosti. Nemoc je korunním důkazem svědčícím o tom, že se především  sami před sebou nedokážeme obhájit, a že zejména sami sebe dokážeme prostřednictvím nemoci přemoci nebo rovnou porazit.
Nemoc je pro nás také  zrcadlem, v němž  sami na sebe vyplazujeme jazyk a děláme grimasy v domnění, že nás nikdo nevidí. Bohužel jsme viděni právě tímto zrcadlem.
Nemoc projevuje nejpřesvědčivější téměř božské vlastnosti, ví o nás vše, nikdo z nás se před ní neschová, nikdo nemoci neuteče, každému se postaví, každého zkonfrontuje, usvědčí, odsoudí a zmučí, a bude-li třeba, tak i popraví.
Masové rozšíření smrtelně nebezpečných nemocí (např. rakovina, nemoci srdce a oběhového ústrojí) svědčí nepřímo o selhávání funkčnosti nejen jednotlivce, ale především celého sociálního organismu. Společnost je tím více nefunkční, čím více nefunkčních (nemocných) je v ní jednotlivců. Náklady na léčení jednoho  nemocného (nemocní tvoří menšinu populace) jsou mnohonásobně vyšší než náklady na výchovu a vzdělávání jednoho vzdělavatelného dítěte. Jenže děti a mládež tvoří  prozatím nejpočetnější skupinu (většinu populace). Tento nepříjemný paradox v budoucnu nepochybně povede k ještě ostřejším generačním střetům, než jaké se vyjevují právě dnes. Pojem starý člověk může za čas splynout s pojmem nemocným a nemohoucným, s pojmem nadbytečným, obtížným či vydržovaným.

Už dnes se v určité dopolední hodiny zaplňují obchodní domy a dopravní prostředky starými, nemocnými a málo mobilními lidmi. Mladší lidé se musí často přemáhat, aby nedali najevo, jak jim je nepříjemné, že se jim staří či přestárlí lidé doslova pletou pod nohama, protože se už účelně neorientují a neprojevují ani  průměrnou akceschopnost při placení, ukládání nákupu a vyklizení prostoru před pokladnou. 
Každodenní „dopravní špička“ starých, nemocných a nemobilních předznamenává i méně vnímavému pozorovateli budoucí realitu, která může jednoho dne vyvrcholit negativním postojem zdravé (mocnější) populace vůči nemocné (bezmocné) menšině.  Už dnes  instruují marketinkové firmy, které organizují bezplatnou prezentaci či ochutnávky  potravin v super a hypermarketech, svoje mladé agenty, aby neposkytovali bezplatné vzorky zboží starým či invalidním.  Jednak tím vyjadřují svůj aktuální obchodní postoj k neperspektivnímu odběrateli, který si už nezvykne na nový produkt, jednak tím předznamenávají strategii diskriminace všech neperspektivních, která se časem může stát ještě obecnější, a tudíž nebezpečnější. 

Jak se budeme proti příští očekávané diskriminaci ze strany mladých a zdravých bránit? Vždyť všichni jednoho dne zestárneme a budeme jistým způsobem tarasit cesty mladším a pohyblivějším. Moudré a úctyhodné stáří, kterého byl vždycky nedostatek, nebude rozhodně nijak vykompenzováno vyšším množstvím starých nemocných a starých bezmocných. Soucit a trpělivost se starými bude zřejmě v budoucnu chybět víc než dnes, protože  jej bude třeba vynakládat nebývalé množství. Kdo jej však vynaloží? Postačí profesionálové?
S faktem, že zestárneme bychom měli už od svého středního věku začít počítat. Vyjeví se totiž větší potřeba svoje nejcennější vlastnictví, tedy zdraví, více chránit než je chráněno dnes, abychom v důsledku  svých případných zdravotních handicapů neodpadli až na samé dno sociálního koše a neztratili poslední zbytky nezávislosti. 
Od středního věku? Právě v tomto údobí se totiž vážnější nemoci často opatrně, ale i důrazně zjevují, a nejsou-li vskutku odstraněny jejich příčiny, stávají se dlouhodobými nebo dokonce chronickými a tedy nebezpečnými.  Mnozí z nás se bojí stáří, tento strach je odůvodněný v tom případě, že vkročíme do stáří společně s vážnou nemocí, díky níž budeme odkázáni na jiné. Stáří nemocného  se pak stává utrpením a permanentní přípravou na bolestivé umírání. Jenže smyslem stáří má být vychutnávání efektu završené dostavby vlastního života (sklízení  plodů), a k tomu je potřeba přiměřeně dobrá fyzická i psychická kondice. 

Mnoho dlouhodobě či chronicky nemocných jednotlivců představuje nemocnou společnost, nemocný sociální organismus a labilní stát, jehož prosperita není valná. Počty nemocných se valem zvyšují, ale nikdo kvůli tomu nebije na poplach, protože statistik si zvykne na nepříznivá čísla, a za normální se pak považuje   to, čeho je už dlouho nejvíce. Na ulici samozřejmě nevyhodnotíme  realitu zvyšování počtu vážně nemocných objektivně, protože  vážně nemocní zde většinou absentují, takže dav valící se živým bulvárem velkoměsta působí na první pohled vcelku zdravě, energicky,   mladistvě a někdy dokonce optimisticky, pokud se v něm nachází část turistů, mládež, anebo ti, co mají právě dojem, že dobyli svět. Dav není sice reprezentativním vzorkem, ale přece lze něco vyčíst, když se totiž skládá z jednotlivců. Případné tělesné nemoci, které si členové tohoto na první pohled zdravého davu přenášejí možná ve svých břišních dutinách nebo v hrudnících, nejsou vidět. Bystřejší či zaujatý pozorovatel však postřehne specifiky v chování a jednání některých chodců, které signalizují jejich odlišný psychický stav a tímpádem jejich  odlišnost od průměru. Normalita je funkcí většiny, říkají statistikové. Lidé vydělující se svým chováním (svou psychickou odlišností) z většiny, mohou za čas tyto odlišnosti vyjevit také ve fyzické rovině.
Poučený pozorovatel dokáže nalézt v davu například takového jedince, který v blízké době pravděpodobně onemocní (ve fyzické rovině) v důsledku svého neúnosně negativního psychického naladění. Třeba postřehne  chodce, jehož obličej prozrazuje  zatíženost depresí, anebo příliš silnými emocemi (neurotika), anebo osobu s rozjařeným psychopatickým zabarvením (psychopata). To jsou lidé, jimž jejich neurovnaný psychický stav může přivodit  už záhy zdravotní potíže ve fyzické rovině, protože spolehlivě platí, že na tom nejsme  špatně psychicky, protože jsme nemocní, ale jsme nemocní, protože jsme na tom  špatně psychicky.