Proč jsme nemocní? – část XI.
Je tady už 11. část stejnojmenné inspirativní knihy PhDr. Petra Novotného o souvislostech mezi psychikou, sociálním chováním a vznikem onkologických i dalších nemocí…
Neurózy a psychopatie, kterými je osobnostně zabarvena přinejmenším 10. % část populace, prokazují nejpřesvědčivěji a nejprůkazněji fakt, jak snadno a rychle se transformuje psychické utrpení ve fyzické, a fyzické utrpení v psychické. Zde pak lze pochopit obecný mechanismus, jímž se z nenápadných osobnostních psychických zvláštností, zabarvení a akcentací, které jsou zprvu téměř v normě a spíše ukazují na svéráznou či akcentovanou bytost, (někdy se mluví o naturelu, charakteru či o povahových libůstkách) mohou časem vyjevit nepříjemné či dokonce závažné nemoci ve fyzické rovině.
Například neurotik – konkrétně neurastenik (neuróza je psychická porucha), je-li dlouhodobě pod vlivem nadměrné dráždivosti, vzrušivosti a následné vyčerpanosti a slabosti, onemocní za určitý čas v oblasti vegetativního systému (například žaludečními vředy), o čemž dnes už jen málokdo pochybuje. Psychická zátěž neurastenika se za čas přesune takzvaně do těla a vyjeví se v podobě této nepříjemné, bolestivé a obtížně léčitelné nemoci případně ještě před dosažením středního věku. Žaludeční vředy se však zjevují také u vysokoškolských studentů, a zde byly dříve přičítány jen špatnému stravování a takzvanému studentskému způsobu života. Studuje-li neurastenik vysokou školu a odnese-li si ze studia žaludeční vředy, pak lze ze zorného úhlu neurastenické zátěže téměř vyspekulovat, co bylo jejich příčinou – nadměrná psychická dráždivost, vzrušivost a následná vyčerpanost.
Trvale odlišné psychické naladění bytosti, které se nachází mimo obvyklou normu, může také začas překvapivě přivodit zjevení závažných nemocí například u psychopatů. A přitom psychopatie není v žádném případě chorobným procesem, ale jde o trvale odlišný psychický stav, o abnormální skladbu, strukturu a architektoniku osobnosti. Tvůrce moderní lidské typologie Kretschmer označil psychopaty za lidi, o které v míru pečujeme, zatímco v době války o nás psychopati rozhodují.
Psychopatů je v populaci několik procent, takže je všichni známe ze svého okolí, aniž bychom je označovali za psychopaty (agresivní, hysteričtí, paranoidní, hyperaktivní). Jsou to lidé, kteří popouští čas od času uzdu svým bouřlivým emocím, a není proto divu, když začne po nějakém čase trpět hypertenzí (vysokým krevním tlakem), což je nebezpečná nemoc ohrožující život už ve středním věku stejně důsledně jako rakovina. Kolik osob s hypertenzí zemřelo ještě před dosažením penze? Za posledních třicet let statisíce. Jenže hypertenze přibývá značně už okolo třicátého roku života a někdy ještě dříve. Stálo by proto za to zjistit, kolik hypertoniků je současně psychopatickými osobnostmi. Hypertoniky se stáváme také proto, že se chováme psychopaticky, i když případně nejsme narozenými psychopaty, ale jednáme jako oni, i když jen pod vlivem náročných životních okolností.
Vyplatí se vědět, že všechny osoby s neurotickými či psychopatickými tendencemi nebo osoby výrazně osobnostně zabarvené, jejichž chování a jednání se významně odlišuje od průměru, jsou charakterizovány především odlišným emočním potenciálem, který nabízejí či vnucují ostatním při kooperaci. Například konflikty vedené dlouhodobě či se značnou intenzitou s jinými lidmi, jak bylo shora sdostatek řečeno, absence pozitivních emočních kontaktů, neochota ke smysluplné kooperaci, neschopnost této kooperace, chybné interpersonální a sociální návyky, nadměrný egocentrismus a náhlé rozbíjení dosud dobře fungujících pozitivních vztahů, to vše mohou být psychické impulzy nastolující po jistém čase onemocnění ve fyzické rovině. Procesy jsou to nenápadné i zřetelné, pomalé i rychlé, vždy však stejně nebezpečné.
Nejsme zdaleka jen izolované lidské bytosti, nejsme zdaleka jen sociální organismus, jsme především součást přírody a vesmíru, kde o všem podstatném rozhoduje a všechny jevy usměrňuje týž sjednocující princip, což jsou fakta, za jejichž zkoumání dostalo už několik kvantových fyziků Nobelovy ceny. Snadno proto onemocníme, když se pokoušíme z vlivu těchto odvěkých principů, z této odvěké jednoty, vymanit. Kdo se chce během života stát především izolovanou bytostí, toho obvykle také nemoc spolehlivě izoluje. Kdo však chce především kooperovat, souznít s ostatními a podílet na pozitivním směřování celku, ten je vyladěn spolehlivě efekty svého zdraví.
Nemoc zobrazuje spolehlivě rovněž výsledek nedorozumění či efekty soubojů mezi naší hlubinou psychikou a egem. Ego existenci hlubinné psychiky nejrůznějšími argumenty popírá, aby tím ještě více zvýšilo svoji cenu. Jenže my jsme tak často a tak hodně nemocní, protože právě naše ego často a hodně selhává, protože právě naše ego je poráženo naší vlastní hlubinou psychikou.
Žili jsme už kdysi v takzvaném století rozumu (Descartes, 1596 – 1650) nebo v takzvaném století páry. Dnes žijeme ve století popírání existence hlubinné psychiky naším egem, které bylo po tisíce let považováno za sluhu této hlubinné psychiky. Tento sebevědomý sluha však dnes tvrdí, že pán není doma a neví ani, zda se ještě vrátí. Zjevování příznaků nemocí však vyjevuje fakt, že sluha (ego) nemá šanci nahradit pána při usměrňování a zacílování celé naší bytosti, a četné jeho přehmaty na této cestě jdou na vrub našeho vratkého zdraví.
Skutečnost, že v současnosti nemocí i nemocných přibývá, lze s mimořádnými obtížemi vysvětlit pregnantně a současně srozumitelně, protože by bylo třeba citovat tucty knih a analyzovat množství rozmanitých a povětšinou protikladných okolností. V hlavě průměrného čtenáře by mohl nastat chaos. V chaosu protikladných argumentů se ovšem snadno ztratí skutečná příčina konkrétní nemoci, protože v chaosu lze snadno vydávat příčiny za následek a následky za příčiny. Srozumitelnější sdělení, proč vlastně jsme nemocní, bude jednodušší, vystačíme-li jen se třemi okruhy nejvýznačnějších argumentů:
