Proč jsme nemocní? – část XVI.
Další část stejnojmenné knihy PhDr. Petra Novotného pokračuje v tématu obávaných onkologických nemocí…
Dobrý pozorovatel zjistí, že kamkoli se exportoval takzvaně rychlý a agresivní způsob života, zjevily se nové a těžké nemoci, a zjevila se také rakovina. Kdekoli se v uzurpátorské praxi uskutečnilo heslo: Rozděl a panuj!, ohlašuje se také rakovinná buňka s obdobně dobyvatelskými ambicemi. Ne všichni mohou však být vítěznými a triumfujícími, poražených je vždy nezměrně více.
Australan Ian Gawler onemocněl v roce l975 rakovinou kostí, přišel o dolní končetinu, a když v roce l976 už málem umíral, nemoci se nejen vzepřel, ale v mnohém jí naopak vyšel vstříc. Vyléčil sám sebe a napsal o své originální zkušenosti knihu (8), z níž se vyplatí uvést aspoň několik argumentů. Gawler totiž doporučuje, aby se nemocný přestal považovat za oběť rakoviny a uvěřil, že se může vyléčit, když odstraní z života stres, vypudí z psychiky přepětí, přestane se podřizovat druhým a měřit se s druhými, přestane dělat jen to, co se od něj ve všedním životě čeká. Hlavní sebeléčící metodou se stala pro Gawlera meditace, což je odstraňování rozporů z mysli a navozování pocitů jednoty. Gawler to činil obdobně rozmanitými způsoby, o nichž je psáno shora v kapitole Jednota znamená zdraví.
Americký chirurg Dr. Bernard S. Siegel založil už v roce l978 terapeutickou skupinu Výjimeční pacienti s rakovinou, v níž se pacienti učili uvědomovat si svoje sebeléčící schopnosti. Pocit selhání a viny je jedním se základních pocitů, které nás životem provázejí, napsal dr.Siegel k základní příčině vzniku rakoviny (9). Své pacienty vedu k tomu, aby změnili otázku: „Proč zrovna já?“ na „Tak tedy já!“ Siegel rozděluje nemocné rakovinou do tří skupin. První skupina, kde je l5 – 20 % pacientů, podle jeho zkušeností v podstatě vítá rakovinu jako záminku, aby mohli umřít a vymanit se tak ze svých problémů. Druhá skupina nemocných obsahuje asi 60 – 70 % pacientů, kteří však dělají jen to, co od nich lékař očekává a sami o vyléčení aktivně neusilují, jen se v podstatě nabízejí k léčbě. Třetí skupina l5. – 20. % pacientů je výjimečná tím, že se nestylizují do role obětí rakoviny, odmítají totiž být touto obětí. Do této třetí skupiny patří i takzvaní neposlušní pacienti se „špatným“ vztahem k lékaři, kteří se často bouří a zpěčují se léčbě, ti avšak podle Siegelových záznamů žili nejdéle.
Výjimeční pacienti se chtějí stát vlastními lékaři a od lékaře očekávají jen roli učitele, napsal Siegel a k příčině vzniku rakoviny ještě dodává:. Jednou z nejobvyklejších předzvěstí rakoviny je traumatická ztráta nebo pocit životní prázdnoty. Dokážeme-li ze své ztráty lidsky povyrůst, zabráníme růstu kdesi uvnitř. Ženy, jimž zemřely děti nebo prodělaly nešťastné milostné vztahy, jsou náchylné ke gynekologickým chorobám a rakovině prsu.
Rázný způsob sebelikvidace prostřednictvím rakoviny zadal také k četným domněnkám, že rakovina je následkem brzdění přirozené či nutné agresivity venku, což se projeví přesměrováním agresivní síly dovnitř, což vede zhusta až k sebedestrukci. Čím silnější je potlačovaná agresivita, tím rychleji sebelikvidační proces probíhá.
Už ve druhém století našeho letopočtu si proslulý řecký lékař Galén povšiml, že takzvané osoby melancholické jsou více náchylnější k rakovině než osoby optimistické. Četní Galénovi následovníci pozorovali i v dalších stoletích, že rakovina se objevuje po tragické či krizové životní události, nebo v důsledku dlouhodobého stresu nebo depresí. Už počátkem 20. století se objevili lékaři s názory, že rakovina je důsledkem dlouhodobého potlačování význačných psychických impulzů, tedy následkem neprožívání těchto impulzů. Rakovinou onemocněli tedy také lidé úspěšní, kteří sami sebe příliš „drželi na uzdě“, a pro svoje okolí se právě proto často stali vzorem hodným následování. Například žačka C. G. Junga, Edita Evenasová, napsala už v roce 1926 publikaci s názvem: Psychologický výzkum rakoviny, v níž prosazovala názor, že riziko rakoviny je vyšší u těch osob, jejichž životní hodnoty jsou orientovány spíše na jiné osoby, anebo na věci. Nežijí tedy uvnitř sebe, ale hledají smysl života u bližních, anebo psychickou stabilitu ve věcech. Když jsou však tito lidé o dominantní vnější vztahy či vazby připraveni, jsou stresováni a prožívají deprese z vnitřní prázdnoty. Rakovina je pak vyzve, aby svoje povrchní postoje změnili a začali zaplňovat prázdnotu v hlubině vlastního nitra.
Dr. Caroline Bodellová – Thomasová z Hopkinsovy univerzity (USA) zaznamenávala od roku l946 osobní údaje o l337 studentech medicíny od okamžiku promoci, aby nalezla duševní dispozice nejvážnějších nemocí a sebevražd. Po mnohaletém sledování s překvapením zjistila, že osobnostní charakteristiky nemocných rakovinou jsou totožné s osobnostními charakteristikami sebevrahů. Nemocní rakovinou nedokáží, podle hodnocení Bodellové – Thomasové, dostatečně ventilovat svoje emoce a svoji přirozenou agresivitu, a tyto silné energie dlouhodobě vehementně potlačují. Při vyhodnocování kresebných testů od týchž sledovaných osob navíc odvodila spolehlivý předpoklad, kterou část jejich těla v budoucnu rakovina napadne, což je pozoruhodný efekt, který popisovali i mnozí jiní autoři, když předpokládali, že naše hlubinná psychika v sobě nese dlouhodobý plán, jak asi v budoucnu vystraší a usměrní naše ego, jenž se mylně domnívá, že vládne nad naším osudem.
Shora citovaný Dr. Siegel rovněž vymodeloval osobnostní charakteristiky pacienta onemocnělého rakovinou, přičemž rakovinu překvapivě zobecnil na nemoc takzvaně hodných lidí, což je v rozporu se široce zažitým mravně – religiozním postojem, že totiž každý dostane od osudu jen to, co mu patří.
Naší hlubinné psychice jsou zřejmě úplně lhostejné psané i nepsané mravní či trestní kodexy, když totiž reguluje především naši cestu k dosažení psychické harmonie (jednoty), o níž se tyto kodexy nezmiňují.
Sieglův, na rakovinu zemřelý pacient, je vskutku prototypem ve svém okolí pozitivně hodnoceného člověka: V dětství trpěl odtažitostí rodičů, v dospělosti se stává silným extravertem, má problémy s navazováním vztahů, cítí se osamělý a jeho pocity nedostačivosti zesilují, považuje se za neohrabaného, hloupého, slabého a neschopného, i přes konkrétní úspěchy. Skrývá svoji autenticitu i city, pro svého partnera hodně obětuje, a když o něj však přijde, ztrácí téměř vše. Rozdává se, protože potřeby svých nejbližších klade nad svoje vlastní, je vyčerpaný a uštvaný, jiní jej považují za hodného, jenže on dává hodně proto, aby sám více dostal – včetně lásky. Rakovinou onemocněl přibližně dva roky poté, co přišel o svou největší psychickou oporu…
Stejný autor však vypozoroval, že rakovinou onemocní také ti, kteří vskrytu nenávidí například svoji práci, svoje povinnosti, svoje partnery, bližní i sebe sama, a svou nenávist schovávají do vlastního nitra: potlačují tyto negativní city.
Také Dr. Siegel kladl pacientům nemocným rakovinou 4 otázky:
l. Chcete se dožít sta let? (zkoušel tím motivaci a vůli k životu)
2. Co se vám přihodilo rok nebo dva předtím, než jste onemocněli? (podle předpokladu, že rakovina se zjevuje jako nesmlouvavý následek životní krize)
3. Co pro vás nemoc znamená? (pro někoho přípravu na smrt, pro jiného mobilizaci a boj, zjevení víry v zázrak)
4. Proč jste nemoc potřeboval? (podle teze, že vskutku nebezpečná nemoc „dopřeje“ každému pacientovi zcela zásadní prožitek, který navozuje proměnu chování, hodnot a vztahů například od důsledné aktivity až po úplnou rezignaci)
Rakovina je tedy nemocí také těch osob, které potlačují silné a dlouhodobě exponované emoce, a přitom je v podstatě jedno, zda motivy potlačování emocí vzcházejí z vlastních popudů či z podnětů jiných osob, zda jsou pozitivní či negativní. Takže také rakovina může být následkem jisté konkrétní psychické chyby (viny), přičemž se zpočátku za tuto vinu nemusí zaplatit rovnou smrtí, nýbrž jen procesem náročného, systematického a dlouhodobého uzdravování.
