Proč jsme nemocní?- XVII.

Klinický psycholog PhDr. Petr Novotný se ve své praxi věnuje zejména onkologickým pacientům, s nimiž hledá příčiny jejich nemoci a vede je ke korekcím psychiky i sociálního chování, a podobné souvislosti hledá a rozebírá i ve své stejnojmenné knize, z níž vybíráme další část…

Experimenty s laboratorními krysami, které byly vystaveny silnému stresu, prokázaly, že stresovaná zvířata umírala na rakovinu 13krát častěji než krysy nestresované. I stres je však pouhým následkem chybného hodnocení vnější skutečnosti, a i když jej navozují jiní, ego se proviňuje tím, že chybné hodnocení přijímá.
Léčíme se  povětšinou poznáváním a napravováním svých předchozích chyb či omylů. Když poznáme, o jakou chybu (vinu)se jednalo, pak je žádoucí dobrovolné  odřeknutí  se  této chyby, což vyžaduje například důsledné přepólování citů, zásadní proměny životních postojů a hodnot – k čemuž onemocnění, jeho závážný či bolestivý průběh, blízkost smrti a nepříjemná terapie přímo vybízejí a napomáhají.
Každá vážná nemoc a její léčba obrátí život postiženého doslova naruby, v čemž lze obecně spatřovat první výrazně pozitivní  efekt, který už jen sám o sobě může vést k napravení předchozích chyb (vin), a díky kterému se rovněž navozují četné další   příležitosti k vyléčení.
Smrtí zaplatí po čase zřejmě jen ten pacient, který není schopen  v podstatě bezvýznamné oběti: zřeknout se dalšího deformování či deptání své vlastní psychiky. Možná i ten nemocný, který příčinu vlastní rakoviny vidí a nalezá jen ve vnějšku například v předchozí spotřebě cigaret a alkoholu, v přejídání, ve zhoršování klimatických podmínek a životního prostředí.  Umírají především ti, kteří si přejí zůstat slepí, aby si navenek udrželi nevinnost, nebo mučednictví, či aureolu bezmocné oběti.
Statistiky samozřejmě nelžou, když prokazují pevnou vazbu  například mezi výskytem rakoviny plic a kouřením, a mezi rakovinou zažívacího traktu a nevhodnou skladbou jídelníčku. Tyto a i jiné  důsledně shromážděné statistiky by však mohly být uznány za  směrodatné při určování příčiny onemocnění jen tehdy, pokud by je doprovázely také statistiky analyzující psychologický profil rakovinou nemocného kuřáka či žrouta, protože jak kouření, alkoholismus a drogová závislost,  tak i přejídání jsou jen velice málo propustným tlakovým ventilem, jímž se naprosto specifická skupina osob dlouhodobě pokouší odreagovat například od stresu, depresí, strachu, agresivity, psychosomatických potíží, úzkosti, pocitů provinění a bezvýchodnosti, nebo od poruch sebehodnocení či od vědomí vlastní vnitřní prázdnoty.  Dlužno ještě dodat, že například ze závislosti vyléčený kuřák nebo toxikoman není zdaleka jen člověkem, který přestal kouřit a fetovat, ještě než jej k tomu vyzvaly příznaky nemoci, ale především jde o osobnost, která odstranila jistou negativní charakteristiku ze své psychiky, a která tímpádem už nalezla východisko ze své závislosti a v podstatě přestala úlevný ventil potřebovat. 

Silně neurotický kuřák v podstatě nemůže přestat kouřit (nebo namísto kouření nezačne s jinou škodlivou závislostí), pokud ze svého života neodstraní například konflikty vedoucí k projevům (kuřácké) neurózy.  Jsou však lidé, kteří nepřestali kouřit, ani když se dozvěděli o rakovině svých plic, což se většině z nás jeví jako zcela nesrozumitelné.  V těchto případech lze  hledat vysvětlení v citátu skvělého postřehu českého filozofa Jana Patočky: „V tomto předběhu se vztahujeme ke smrti jako k poslední možnosti, možnosti radikální nemožnosti být. Tato nemožnost zastiňuje, ale také umožňuje celý náš život, dává mu možnost být celkem.“
Umíráme dobrovolně nejen  proto, že nás k tomu vyzvala naše v úzkých se ocitnuvší racionalita (bezradné ego se ocitá v koncích), ale zejména na základě  impulzů z vyšších pater naší psychiky. Život v trojrozměrnosti nemusí být pro vyšší patra naší psychiky nejvyšší hodnotou, což denně prokazují bleskurychlé odchody ze života mnohých osob, které zdaleka nemusely  zemřít, kdyby vskutku zemřít nechtěly. 
Problém bez těsnějších souvislostí intrepretovaných statistik (sčítání jablek s hruškami) se týká rovněž evidence a hodnocení úspěšnosti nezbytných  terapeutických zákroků, díky nimž  rakovina objektivně ustupuje a nemocní se přechodně, dlouhodobě či definitivně vyléčí. Statistické sledování úspěšnosti chemoterapie,  neukleární medicíny, radikálních chirurgických zásahů při léčbě rakoviny, ale i statistiky alternativní medicíny ve stejné oblasti, samozřejmě nejsou poměřovány se statistickým šetřením a hodnocením dalších podstatných intervenujících proměnných, mezi které beze sporu patří základní proměny psychického profilu nemocného v průběhu nemoci, v průběhu terapie a rekonvalescence. Například chemoterapie není jen strašlivým zásahem do fyziologie lidského organismu, ale je druhotně také mocným úderem do psychiky, v níž jsou překvapivě rychle přepólovávány pacientovy emoce, hodnoty, základní pilíře motivace a vzahů, tedy všechny ony atributy tlačící nás od našeho narození k harmonii (jednotě), jimž jsme však tak důsledně uhýbali, až jsme vlastně stvořili předpoklady pro zjevení příznaků některé konkrétní nemoci. 
Několikatýdenní chemoterapie zapůsobí mocně nejen ve fyziologii pacienta, ale vnese i do  jeho psychiky tak mocné změny a údery, které by se za normální situace nenastaly ani za desítky let života. Nobelovu cenu by proto jistě  získal ten lékař, který by přesně odlišil  efekty chemoterapie ve fyziologii a efekty chemoterapie v psychice u týchž nemocných,  a určil by přesně  podíl těchto efektů  na definitivním vyléčení.  Otevřená zůstává ještě další možnost statistického ověřování a hodnocení placeboefektu (víra, která sama uzdravuje, aniž by léčba mohla nemoc jakkoli ovlivnit),  který by ovšem v případě chemoterapie byl málem vědeckým cynismem, k němuž by se asi málokdo opovážil.  

Stačí si  však vzpomenout na, do první polovině dvacátého století, značně rozšířenou módu, tzv. preventivní operativní odstraňování slepého střeva v případě zcela zdravých, většinou však  psychicky labilních osob (operace pro operaci) podle metody skvělého vídeňského chirurga  Christiana Billrotha (1829 – 1894). Tyto labilní osoby, které před připravovanou operaci nepochybně prožily  vážné pochybnosti o riziku  své „málem bezrizikové“ operace, vykazovaly po propuštění z kliniky povětšinou už jen psychickou stabilitu, což ovšem nebyl jen placeboefekt, ale i následek skutečné předoperační či pooperační tortury, který hnal pod kudly dobře placených operatérů další a další uchazeče o psychickou stabilitu, i když operace sama o sobě byla fakticky zbytečná. 
Neurotici nebo neurastenici „přežili“ totiž vyjmutí slepého střeva, a jejich neuroticismus či neurastenie často díky placeboefektu a díky prodělané turtuře, nadlouho nebo dokonce definitivně pominuly.   Zbytečná operace je  paradoxně vyléčila z nemoci ještě předtím než se zjevily první příznaky nemoci v důsledků somatizace neurotických potíží.  Obdobně na tom byli neurotici s žaludečními vředy, jimž chirurgové ještě v padesátých letech odřezávali s oblibou polovinu nebo i dvě třetiny žaludku. I tyto z dnešního pohledu zcela zbytečné operace byly často hodnoceny jako úspěšné, protože žaludeční vředy se znovu neobjevily, nejen díky placeboefektu, ale nepochybně také díky tortuře, kterou nešťastný pacient prožil. Samozřejmě, že tenkrát už nikdo nezkoumal, na které místo v těle se po čase přestěhoval příznak nemoci, jenž se v případě neléčených či nedoléčených neurotiků může zjevit  na jiném místě. Například silná neurotická   úzkost či strach,  se mohou po letech somatizovat například v příznacích anginy pectoris.

Metoda razantní terapeutické tortury (tortura, ve středověku právo útrpné, jenž legalizovalo psychické i fyzické mučení za účelem přiznání viny) může proto přinášet i v budoucnu dobré výsledky, a to při potlačování či odstraňování příznaků rozličných nemocí, ale v druhém plánu napomůže také  příznivému přeskupování emocí a životních hodnot, což ve finále může vést až k úplnému vyléčení.  
Metoda v podstatě nahodilé, avšak věrohodně vyhlížející tortury bude aplikována ještě tak dlouho, pokud si nemocný nebude umět poradit bez této tortury, což může trvat navěky. Navíc i dnes věří pacienti více těm lékům, které jsou dražší,  pocházejí z ciziny, anebo z podpultu, což přispívá ke zvýšení účinku placeboefektu.  Rovněž očekávají větší úspěch od operací přeskočením pořadníku zásluhou známostí, ale i od operací, které jsou případně složitější, dražší, bolestivější a s delší rekonvalescencí, od operací organizovaných týmem věhlasných lékařů na věhlasných pracovištích, jakými jsou například špičkově vybavené vojenské nemocnice.
Nemocný   někdy  potřebuje trpět nejen fyzicky, ale  strádat také psychicky, aby svoji ne zcela zdravou nebo jednosměrně přetíženou psychiku vychýlil ze stereotypu a po čase ji přestavěl ke klidu a k lepšímu a učinil ji funkčnější, jednotnější a náchylnější ke kompromisům. Proto často nezbude nic jiného než takovému nemocnému torturu dopřávat, pokud se také díky jí budou dostavovat příznivé terapeutické výsledky.

/pokračování/