Proč jsme nemocní? – část XX.

Další část textu ze stejnojmenné knihy PhDr. Petra Novotného se věnuje tématu „boj s nemocí“…

Mobilizace pro boj s nemocí

Strach
Ocitne-li se člověk poprvé v životě úplně sám, pak má šanci, pokud nepropadne panice a strachu z tíže samoty, setkat se případně poprvé také sám se sebou a se svou skutečnou vnitřní podobou. Těžká nemoc  navodí obdobný  efekt a doslova uvrhne nemocného do samoty, i když je třeba doslova obklopen svými nejbližšími.  Je-li toto osamocení nemocným dobrovolně přijato jako nevyhnutelnost, pak má příležitost velice zblízka pozorovat sám sebe, zbavit se strachu  a  také se  snáze vyléčit.
Podstatná překážka v boji o vlastní zdraví a o život je vnucující se pocit strachu.  Strach obecně se rodí a projevuje až tehdy, když  máme dojem, že něco málo už svíráme v hrsti a že bychom snad tento bezvýznamný výdobytek mohli ztratit. Bojí se vzápětí i ti, co získali první jedničku ve škole, první lásku, první profesní úspěch, první význačnější peníze, první slávu.  Nejméně se bojí ti, kteří jsou rádi, že nic nemají a ti, kteří jsou rádi, že ničeho nedosáhli, aniž by však svůj život promarnili. Při volbě  mít nebo být se rozhodli pro  bytí a osud jim k této volbě přitakal, žijí ze dne na den a radují se z každého nového dne, aniž by se hnali za takzvaně nedosažitelnými, ale i za snadno dostupnými cíli. To jsou  ovšem dnes už vzácní umělci života, jimž nerozumíme stejně tak důkladně, jako když hladový nerozumí sytému. 
Jenže co ve skutečnosti „svíráme“ my, kteří jsme nedospěli a zřejmě nikdy nedospějeme k většímu životnímu nadhledu? Co vlastně držíme v hrsti? Co máme jisté jednou provždy? V podstatě nic význačného. Smrt  připraví každého z nás definitivně také  o pozemský čas, o majetek a lásku bližních, o mládí a  krásu, o předchozí úspěch a uznání jiných, což jsou ovšem hodnoty, o které mnozí z nás  během života málem či úplně přišli (někdy i několikrát), aniž by pak měli po jistém odstupu pocit ztráty. Tito osudem postižení lidé  po čase  naopak usoudili, že nic neformuje životní pocit pozitivněji než význačné ztráty, a že tedy žijeme hlavně proto, abychom pochopili smysl ztrát ještě předtím, než utrpíme nejvýznačnější ztrátu, když totiž ztratíme sebe sama.  Také evangelium sv. Lukáše cituje proslulou Kristovu větu: Nevyjdeš odtud, dokud poslední haléř nevrátíš, v jejímž podtextu rezonuje  fakt, že nás osud spolehlivě   připraví „jen“ o to, bez čeho se nedokážeme obejít, což lze vztáhnout nejen na peníze, ale také na zdraví a život. 
Čeho se bojíme, to přitahujeme,  je další téměř fyzikální zákonitost dobře pozorovatelná v lidském společenství, jenž musí být iniciována  nepochybně nějakým důmyslným vesmírným superkomputerem, bez jehož vědomí nikomu z nás ani jeden vlas nespadne. Proč se  bojíme bojovat s vlastní nemocí, která nám případně vyhrožuje  smrtí? Proč jsme najednou tak ochromeni, když jako  nemocní stojíme před jejím majestátem? Bojíme se nebytí, neexistence, bojíme se, že neužijeme času, který nám měl být podle našeho názoru spravedlivěji vyměřen. Jenže takzvané nebytí je bezčasová dimenze, odkud jsme přišli  při svém narození, a do níž  se opět po smrti vrátíme, jakmile završíme svou kratičkou zkušenost a konfrontaci s trojrozměrností a se zdejším časem. 
Děti, dospělí i velice staří lidé mají podivuhodně odlišné zkušenosti s vnímáním času, což je vědecky vysvětlováno množstvím fyziologických událostí v buňce. Několikahodinové lidské embryo pak prožije  prvních dvacet čtyři hodin v „dojmu“ událostí, jež by naplnily několik tisícovek let, zatímco stoletý stařec prožívá stejný čas v „dojmu“ sotva šestnácti hodin.  

Čas různě pociťujeme v různých obdobích svého života a také ve specifických životních okamžicích. Stárnoucí lidé  jsou najednou překvapeni, jak ten čas náhle letí, jak život nesrovnatelně rychleji utíká, zatímco děti mají naopak dojem, že čas se až  příliš vleče.  Stařecké a dětské pociťování času je naprosto nesouměřitelné, a z této dojmové asymetrie vzcházejí nejčastěji  příčiny konfliktů generací. Stáří nás totiž překvapivě rychle a zcela objektivně připravuje o čas. Nejen  o ten , který byl dosud vpředu, ale i o ten už prožitý, ten minulý. Padesát, šedesát či sedmdesát odplynulých let  se totiž v naší mysli náhle překvapivě vměstná do nesmírně skromné směsky časových vzpomínek, takže se zdá, že objektivně dlouhý život prolétl během krátké chvilky. Omylem by bylo tvrzení, že odplynulý čas natěsnaný událostmi je starci a stařenami jednoduše zapomínán. Čas není zapomínán, vskutku objektivně mizí z „dojmů“ pociťování, takže z něj ve velmi vysokém věku zbudou málem trosky.  Čas mizí a nejde o subjektivní přelud starců. Času je vskutku subjektivně velice málo. Mizení  času při ohlédnutí zpět nastává v přímé úměře s prudkým ubýváním času, jenž se ještě nedávno nacházel před námi. Jako by stáří byla také černá díra, v níž všechen, tedy minulý i budoucí čas vždycky spolehlivě mizí.
„To už nebudu potřebovat,“ říkají velmi staří lidé často nad rozmanitými věcmi, a to většinou naprosto bez emocí, nikoli snad proto, že se snad už brzy chystají umřít, ale proto, že už nevnímají  časový horizont, v němž by ještě mohli existovat a spotřebovávat konkrétní hmotný statek. Chuť žít ještě existuje, jenže už není kdy, a bez času se v trojrozměrnosti žít nedá. Času se starým nedostává v představách a pocitech, takže pak chybí i ve skutečnosti, v praktickém životě. Čas s velmi starými lidmi jednoduše řečeno už nepočítá, takže ani oni nepočítají s  časem. Díky tomuto efektu se někdy mohou cítit doslova jako bohové, někdy jsou dokonce takto svými bližními vnímáni.  Časová nouze vepředu i vzadu je hlavním životním dojmem starých lidí, přítomnost (tady a teď) se pak stává jedinou jistotou, což mimo jiné dokazuje, že vnější svět je také šalebným výtvorem  našeho vnímání.
Staří si každé ráno připadají jako znovuzrození (mlha za námi, mlha před námi), i když povětšinou jen psychicky. Někdy si nemohou vzpomenout ani sami na sebe, což nemusí být jen důsledek Alzheimerovy choroby, ale spíše jde o následek přibližování  psychiky  k věčnosti, v níž  už rovněž  nebudou nuceni myslet sami na sebe. 
Starci a stařeny vyprávějí šedesát let staré události v pocitu, jako by se staly včera, a důvodem není zdaleka stařecká demence, ale prudká proměna časového pociťování, přebývání v jiné dimenzi časové reality.  Patnáctiletí se takovým „pravěkým“ či „starověkým“ historkám vskrytu smějí, protože jejich  odplynulý rok představuje v jejich vnímání času  mnohonásobně delší úsek. A když svůj dojem o svém právě odplynulém roce vynásobí šedesáti, pak jsou si téměř jisti, že nikdy nedospějí a nikdy také nezemřou.
Velmi mladí lidé žijící v obecném časovém nadbytku považují například svoje rodiče a prarodiče za podstatně starší než jsou ve skutečnosti. Mylně jim přičítají, že už museli  prožít obrovské množství časem zahuštěných  událostí a že tedy žijí málem věčně. Měří jim totiž svým subjektivním časovým metrem a někdy proto bezohledně kalkulují s jejich blízkou smrtí, aniž by tušili, že i oni sami budou už záhy připraveni o časový příslib téměř nekonečného života.  
Přestává na mně být vidět, že jsem mlád, poznamenal kdysi ve svém televizním pořadu oblíbený český komik nad svými blížícími se padesátinami, snad aby vyjádřil fakt bleskového mizení časových zásob z vlastního pociťování.
Když už nevidíme čas před sebou ani za sebou, nevlastníme tímpádem fakticky už nic pomíjivého, což  způsobuje, že většina velice starých žije a umírá beze strachu, i když mají případně velké zásoby majetku v zádech. Život ze dne na den a užívání si každodenních objektivně bezvýznamných, zato však nejpřirozenějších radostí, je životním modelem starých, modelem Buddhovým.  Život v nirváně bezčasovosti bude však už velice brzy vystřídán nirvánou bezčasovosti po smrti, což tuší  tito velice  staří lidé, kteří svůj život už fakticky k ničemu nepotřebují a k ničemu užitečnému jej nepoužívají, a také proto jej ještě stále mají. Mezi svým každodenním psychickým životem a jeho ukončením následkem smrti neshledávají podstatnější rozdíly. 
Zvláštní je, že starší lidé působí ještě starším dojmem, pokud příliš často nahlas vzpomínají na dávno už odplynulou minulost. Na časovou veteš, jíž mnohem mladší posluchači nerozumí, když v ní neprožili ani vteřinu, pro ně se totiž letopočet datuje od dne jejich zrození a svět je starý sotva dvacet či třiadvacet let, takže ti padesátiletí či osmdesátiletí musí podle jejich mínění pocházet odjinud.
Někteří velice staří lidé už prožili chvíle, v nichž nedokázali odlišit, zda ještě žijí nebo už zemřeli, což řešili tím, že si například po odpoledním spánku ohmatávali obličej nebo se štípali do stehen. I vlastní smrt je v těchto okamžicích pro takové osoby  už obdobně banální událostí, jako když v mládí přecházely z jednoho pokoje do druhého. To jen mladší bližní těchto starých se smrti lekají a tím tito staré někdy matou.