Proč jsme nemocní? – část XXI.

Pokračujeme v textu vybraném z knihy PhDr. Petra Novotného (kniha se také jmenuje Proč jsme nemocní?) – z kapitoly Mobilizace pro boj s nemocí…

Velice staří  lidé nedospívají k nadprůměrně vysokému věku náhodou (…abys všechno měl, musíš se všeho vzdát, říká Ram Dass.), a nepohřbili svoje vrstevníky, aniž by se důkladně nepoučili ze způsobu jejich života. Smrt jiných může být předobrazem a metodikou naší vlastní smrti. Smrt jiných může být mementem, vzorem, snesitelnou vizí i odstrašujícím modelem. Jenže smrt jiných  některým méně prozíravým naopak potvrzuje stabilitu a neohroženost jejich života. Umírají všichni kromě mě, myslí si tito lidé a cítí se málem jako nesmrtelní, kteří ještě velice dlouho nemají být na řadě. Jenže když se pak nepřipraveni postaví do  řady adeptů smrti, jsou ochromeni velkým strachem.
Jsem připraven, říkají až příliš pyšně mladí mníšci v nejrůznějších seminářích, kde se o pomíjivosti důsledně vyučuje už od prvního ročníku. Je vskutku dobré učit se být připraven, i když nám smrt zdaleka nehrozí. Smrt bližních je nejlépe přijímat tak, jako by šlo o naši vlastní smrt. Pak se snad dopracujeme k objektivnějšímu hodnocení  ceny  vlastního života a nebudeme se už tolik bát, že budeme připraveni o to, čeho se mrtví  vždycky musí zříci.
Nejkrásnější vzpomínky na mrtvé mají ti lidé, kteří udržují krásné vztahy s živými, a ti se také vlastní smrti bojí nejméně. 
Vlastnictví dostatečného a někdy ještě zdánlivě nevyčerpatelného množství času je  nejpodstatnějším faktem, kvůli kterému tak zuřivě lpíme na životě. Čím je umírající člověk mladší, tím více lpí na životě. Argument, že je to kvůli tomu, protože ještě ničeho nedosáhl, ničím se nestal, nic nevybojoval, je zavádějící. Jde o efekt značného vlastnictví času, jde o strach ze ztráty tohoto nebo jiného „cenného“ vlastnictví. Obvykle se právě proto nejvíce  bojí smrt  ti nejbohatší a nejslavnější, zatímco bezejmení a stejně staří chudáci například v Indii se smrti nebojí vůbec.  V Indii se těžce žije, ale lehce se tam umírá, říkali o poddaných ve své nejbohatší kolonii  Britové, zatímco u nás je to obráceně,  dodávali. 
Kdo nemá valem nic, nemůže být o nic připraven, což se vztahuje i na přeceňování významu našeho vlastního života. Jsme-li naladěni spíše k pocitům navratu do všeobecné jednoty, nepřipadne nám smrt až tak  hrozivá. Jsme-li však individualisté vymaňující se cílevědomě z jednoty, pak je pro nás vlastní smrt tragédií, a také každá smrt blízkých je pro nás nenahraditelnou ztrátou.

Mnohé vdovy si pěstují po dlouhá léta hluboké pocity křivdy vůči osudu za to, že je připravil o životní partnery, byť případně zemřeli až v nadprůměrně vysokém věku. Jako by přirozená smrt ve vysokém věku byla hanebným vpádem do věčně harmonického životního chodu, nepředpokládaným neštěstím, křivdou, nespravedlností nebo dokonce zločinem, jenž by měl být vyšetřován policií. Někteří pozůstalí se často v mylném domnění, že smrt nastala následkem nedbalosti, se vskutku dokonce hodlají soudit s nemocnicemi, jako by nějaký pozemský soud byl s to vrátit jejich pradědečka do uprázdněného křesla před televizorem. 
Někdy je smrt po šedesátce označována jako důchodcovská, tento pojem vzešel ze sledování dvou skupin důchodců. V první skupině byli aktivní důchodci, kteří svou profesi nahradili jinou systematickou (pracovní) činností, a kteří se dožívali nadprůměrného věku, v druhé skupině byli ti, co se už ničím nezabývali (jen vegetovali) a umírali  podstatně dříve. Autoři tohoto průzkumu označili jejich předčasnou smrt za následek smrtelné (smrtící) nudy.
Ve snění a při umírání (spánek = malá smrt, smrt = věčný spánek) mají staří i mladí vnímání času shodné. Spánek nás totiž zbavuje ega a vrací naší psýchu aspoň na několik hodin tam, odkud kdysi vzešla, kam odpočátku kmenově přísluší a kam se zase přesune, tedy k bezčasové věčnosti. Většina lidí touží po smrti ve spánku, protože pak by nemuseli zakusit umírání, onen očekávaný deficit přítomnosti a pocit nenahraditelné ztráty vlastního ega, takže by pak vlastně ani nepostřehli, že zemřeli. 

Jaký to básník ve mně umírá,  posteskl si prý jeden vražděný římský císař  před svým transferem do bezčasové existence, zřejmě v povrchním dojmu, že když on ztratí sám sebe, přijde svět o básníka. 
Jenže po smrti  se vskutku my  všichni neomylně vracíme  tam, kde jsme po celé věky setrvávali. Vracíme se nazpět, domů, jak říkají mystikové, abychom se „doma“ ještě o fous důkladněji přimkli k jednotě. Nebytí je nejdůkladnější (a možná také nejpříjemnější)  způsob  jednoty, která   možná i s pomocí prožitků našeho předchozího života napomůže ještě více zahustit  energetický a tvořivý potenciál  veškerenstva.
Smrt vás děsí jen proto, že vlastníte ego. Celý život mu otročíte, jen abyste si o sobě udrželi představu, že jste někdo, napsal mystik Osho (l8), jestli ego opustíte, postačí k tomu dvacet čtyři hodin, postačí však i dvacet čtyři sekund, a ego zemře…, a pak podle Oshoa  nastane situace, že člověk nezakusí smrt, ale pouze vejde do jiného způsobu existence.
Jestliže si po ztrátě ega ještě během života uvědomíme, že nám toho mnoho pomíjivého už nezůstalo, pak vskutku nemáme smrtí co ztratit. Smrt pravděpodobně nenastane fakticky, když se během života zřekneme ega, (osvobodíme se od nadvlády ega) protože  ego je iluzorní, i k tomu ještě velice zbabělý vladař, a pak ovšem jen naše tělo opravdu objektivně odumírá.  A jen velice krátkozrací lidé jsou přesvědčeni o tom, že ego je jedinou složkou jejich bytosti. 
Lehce se to říká mystikovi Oshovi, ale jak se máme svého ega zříci my, když jsme si povětšinou málem jisti, že oním egem  jsme právě my a nic jiného než toto ego nepředstavujeme? A že pouze  ego tvoří naši niternou bytost?  Tak si aspoň vzpomeňme, že kdykoli jsme učinili zkušenost bez dotíravé asistence svého ega, pak jsme právě v této chvíli zapomněli sami na sebe, na svoji existeci, a stali jsme  se namísto toho čirým bezčasovým prožitkem. Byli jsme jinde, obdobně jako ona umírající  dáma v nemocnici u svaté Anny,  a to právě proto, že jsme se tam ocitli  bez ega. Budeme-li v jistých chvílích bez ega, vždycky se také v té samé chvíli ocitneme jinde. Nejvyšší životní umění spočívá právě v útěcích od ega. Čím častěji utečeme, tím rychleji se bude naše ego vytrácet a tím méně mu budeme věřit. A mnohem později budeme možná rovněž odhánět od vlastní smrtelné postele pozůstalé, aby se nám u našeho návratu „domů“  nepletli, když už budeme aspoň z části vědět, jaké je to jinde…

Jenže proč tedy vlastně žijeme a jaký má vlastně smysl „vykrmování“ našeho ega, jehož pouť  a efekty počínání mají šanci naplnit v našich zeměpisných šířkách aspoň jakžtakž takzvané životní očekávání a smysl života? Staří Indové měli i na obdobnou otázku odpověď, když radili bezradným mladíkům: Ve dvaceti musíš být krásný, ve třiceti vzdělaný, ve čtyřiceti bohatý, abys mohl být v padesáti moudrý! 
Z této pregnantní věty vysvítá, že v jistých životních etapách je dokonce nezbytné ego úspěšně budovat a také je úspěšně dobudovat a přivést je pokud možno až k oslepujícímu lesku. Jenže posléze se snad máme vzdávat egem všech tak vehementně a pracně dobytých pozic, odcházet do stínů prestiže a proslulosti, od modrých bazénů, z luxusních vil  a od tučných prebend? Směšně vyhlížejí lidé, kteří opovrhují vzděláním, ač je nezískali, opovrhují mocí peněz, aniž by poznali jejich sílu, opovrhují slavnými, aniž se jimi stali.
Člověk se stává vskutku mimořádnou osobností, až když všechno uvedené získá,  jenže  včetně poctivé ochoty se získaného vzdát. Dokážeme-li se vzdát  ega, máme snad i právo si všechny výdobytky ponechat. Úspěšná likvidace padesáti a víceletého ega  má  „jen“ dva háčky.
První háček  tkví v tom, že ega se nemůže dost dobře zříci ten, který jej se všemi popsanými atributy nedobudoval, ten je nucen „budovat“ dále, a samozřejmě efektu od Indů slibované moudrosti nikdy nedosáhne a obětuje naprosto celý život ve službě svému ne úplně dokonalému egu, které  ve stáří ochabne a ztratí cenu, a všichni  pak nad tímto chátrajícím a nedokonalým egem ohrnou nos. Takto ovšem vznikají miliony smutných, nemocných  a zatrpklých penzistů, kteří mají dojem, že jejich celoživotní pracná pouť zůstala nedoceněna, neodměněna a zapomenuta.  Chtějí však bohužel to, co jim ostatní nemohou (neumějí) dát, a přitom rozhřešení se skrývá v jejich vlastním nitru, protože by se sami dokázali obdarovat, kdyby se odřekli svých zásluh a přijali hrdinský úděl vlastní bezvýznamnosti. Jak moudré jsou pohádky, v nichž se  listí mění skromným ve zlato a neskromným zlato naopak v listí.
Druhý háček: Zřeknutí se úspěšně dobudovaného ega neznamená, že kdysi krásný, nyní už jen vzdělaný, bohatý a ve finále také moudrý padesátník, rozdá svoje bohatství a půjde do kláštera. Nemusí udělat takovou pitomost. Postačí, když ve svém životě dokáže odzkoušet  Ram Dassovu tezi: … abys všechno měl, musíš se všeho vzdát, což ovšem dokáže zas jen ten, který  už  všechno  získal,  a to je samozřejmě sociálně nespravedlivý paradox.

Jisté aspoň je, že ten, kdo by mohl ještě ledacos mít a přitom už nic nechce, ten se dokázal zbavit přinejmenším aspoň části svého ega.  A  kdo vskutku vyřeší  rébus nechodit nahý ani oblečený, být významný svou bezvýznamností, nebo podle trefného Picassova návodu: Být bohatý a žít jako žebrák, ten neprožil svůj život zbytečně, protože ještě zaživa dosáhl jakési  jednoty, a navíc přidusil krk svému tak  nádherně  „vykrmenému“ egu.  Kdo se zbaví ega úplně, a i takoví stařečkové a babičky jsou  vidění například v pražských tramvajích, ten se stane nesmrtelným ještě za svého života, a světe div se, bude si toho vědom i ve chvíli, kdy ještě nebude muset umírat…