„Dítě se má probouzet smíchem rodičů,“

říká v titulovém rozhovoru červnové Meduňky psycholog Milan Studnička, autor knihy Pohodové rodičovství, který se při povídání s redaktorkou Věrou Keilovou svěřil i s některými svými zkušenostmi. Tento inspirativní rozhovor uvádí téma červenové Meduňky, které jsme i letos věnovali dětem a jejich rodičům. Nová Meduňka je dostupná na obvyklých prodejních místech nebo také na emedunka.cz

Říká se, že děti jsou naše budoucnost, ale v tom případě bude pro všechny velmi rozdílná. Zatímco totiž některé děti díky svým rodičům a ostatním rostou do svého plnému potenciálu, jiné dnes potřebují psychology a ubližují si. Jak vychovat dítě, aby bylo šťastné? Povídala jsem si o tom s psychologem Milanem Studničkou. „Dospělí se často ptají, co mají dělat s dítětem, místo se zajímali o to, co musí změnit ve svém životě, aby zase byli v pohodě. Pracuji s dospělými, kterým vysvětluji, jak přistupovat k dětem,“ říká.

Jeho knížku Pohodové rodičovství jsem přečetla během svého únorového pobytu ve Františkových Lázních a několikrát jsem přitom zatlačila slzu z lítosti nad tím, že v době, když jsem vychovávala svoje děti, jsem to nejdůležitější bohužel nevěděla. Milan říká, že všechno přichází v pravý čas a je důležité si nikdy nic nevyčítat. Když něco pochopíme, stačí prý pár terapií a děti jsou zase „cajk“.

Jenže co dělat v případě, že děti jsou už dospělé a dávno z domu?
Když si něco uvědomím, můžu se jim omluvit kdykoliv, a tím i jim mohou dojít věci, na které by samy nepřišly. Takže to je bezvadné v každém věku. Je krásné, když rodič dokáže říct: „Hele, dneska jsem si uvědomil, že tohle mohlo být úplně jiné…“ Omluva má vždycky smysl, jenom rodiče nesmí očekávat, že dítě bude ihned jásat. Spíš je třeba počítat s tím, že může přijít výčitka, protože je v něm je zasetá bolest. Konečně ale dostane možnost se vymezit.
Když jsou děti už dospělé a funguje vzájemná důvěra, dítě se dokáže mámy nebo táty zeptat na jejich názor vzhledem k jejich zkušenostem, i když se pak rozhodne samo. Stále by spolu obě strany měly komunikovat a naše dospělé děti by k nám neměly být ani příliš připoutané, ani odtažité. Harmonický vztah svědčící o důvěře je někde uprostřed.

V mládí jste byl vrcholový sportovec a s jízdou na bobech jste se dokonce dostal i na olympiádu v Salt Lake City 2002. Studoval jste Fakultu tělovýchovy sportu UK v Praze a poté ještě psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. To, co dnes předáváte, vás ale na školách asi neučili…
Bohužel ne. Když jsem nejprve působil jako trenér fotbalu a basketu, cítil jsem, že se na děti dokážu naladit, a moc mě to s nimi bavilo. Jenom jsem nechápal, proč jsou mnozí rodiče takoví ambiciózní blázni, kteří je pořád někam tlačí. Z toho jsem byl vyčerpaný, a proto jsem pak kolem třicítky začal studovat psychologii. Hodně mě také tenkrát inspiroval můj táta. Poté, co se mu rozpadly partnerské vztahy, to chtěl pochopit a začal studovat stohy knih – Sokrata, Platóna, Bibli i buddhistické texty a skládal si mozaiku. Vedli jsme spolu stovky hodin rozhovorů o souvislostech, které taťka vyzobal z filozofických textů, a to mi moc pomohlo, protože na fakultě byla spousta teorií protichůdných a nekonzistentních. Když se mi pak narodil syn Milan, stal se předmětem mého praktického výzkumu o tom, co se s dítětem děje, když… Mám přes 700 stran textu, protože jsem si zapisoval naprosto všechno, tedy co a proč ve výchově dělám, co očekávám a co to skutečně přináší. Teď je mu skoro 17 let a musím říct, že náš vztah a fungování předčil všechna moje očekávání.

Jak mít zdravou rodinu a co to znamená

Kdyby si lidé naplno uvědomovali svá traumata, možná by rodinu ani nezakládali. Jak se připravit, když chceme mít skutečně zdravou rodinu?
Už Platón říkal, že největší zlo je nevědomost. Lidé nejsou zlí, jenom nevědí důležité věci. Když chcete řídit vysokozdvižný vozík, musíte nastudovat pěknou bichli a ještě udělat psychotesty, ale dítě si lidé pořizují zcela bez přípravy. Je důležité pochopit, že na to opravdu nejsme vůbec připraveni. V lepším případě se nastávající rodiče dozvědí, jak se o dítě starat po fyzické stránce, ale nejdůležitější je práce s emocemi. Už na základce by děti měly vědět, jak pečovat o svoje emoce a o svoji duši. Nejde o to, že mají špatnou známku, ale jak ji zpracují. 
Před založením rodiny by se muž i žena měli dopředu dohodnout na co nejvíce věcech a klást si vzájemně otázky typu „Co budeme dělat, když nebudeme mít dostatek finančních prostředků?“ „Jak to budeme dělat se vzděláním našeho dítěte?“ „Budeme s ním spát nebo bude spát samo v pokojíčku?“ atd. atd. Je dobré si různé situace simulovat, protože tím se ukáže, jestli jsou ti dva schopní vést dialog, což je velmi častý kámen úrazu. Rozdílné názory jsou v pořádku, ale dospělí nejsou schopni vést dialog, protože dětství tráví ve školkách, místo aby v té době byly s dospělými a učily se od nich komunikovat. Zásadní období pro rozvoj komunikace je věk mezi 3. a 6. rokem, kdy dítě potřebuje vidět, jak spolu komunikují máma s tátou, taťka s dědou a s babičkou, jak babička komunikuje s maminkou atd. Všechny tyhle vztahy dítě potřebuje vnímat a zažívat, jinak se samo vést dialog prostě nenaučí.

Školka tedy není vůbec potřeba?
Není, ale musíte mít zázemí. Než aby dítě bylo doma s nervózní maminkou, ať je radši někde s dětmi, ale nejlepší je, když má pohodové rodiče, starší kamarády a širší funkční rodinu. Ve třech letech dítě kopíruje všechny, s nimiž se setká, a nutně potřebuje vzory dospělých. S dětmi ať si hraje, ale vrstevnické skupiny smysl nemají. Tříleťák je nejšťastnější třeba se sedmileťákem, ale ne s tříleťákem. S ním se bude porovnávat, ale od sedmileťáka se bude chtít učit. A sedmileťáka zase baví být s tříleťákem, protože ho bude poslouchat jak pejsek a může s ním dělat lumpárny. U sourozenců to ale neplatí, protože tam bývá velká rivalita.

Co všechno by spolu dva lidé měli ještě probrat před založením rodiny?
Měli by být sladění ve všech zásadních tématech a také je podstatné, aby ukočírovali svoje rodiče a domluvili se s nimi, že budou respektovat jejich pravidla. Pokud dívka vidí na svém chlapci, že mu jeho maminka ještě stále říká, co si má obléknout, nebo mu volá, kdy má přijít domů, je to vztyčený varovný prst. Vztah plný důvěry je o tom, že dospělý syn mámě s láskou řekne „mamčo, to se mi nelíbí…“. Tam je záruka, že si kluk bude vážit žen a bude to fungovat.
Ve fázi zamilování máme ale růžové brýle a varovné signály nevnímáme. Některé zátěžové situace si mohou partneři předem nasimulovat třeba při sjíždění řeky nebo na horách. Také je důležité, jestli chlap ustojí, že mu žena po narození dítěte nebude dávat tolik pozornosti co předtím atd.

A co dělat v případě, když prarodiče irituje partner či partnerka jejich syna či dcery?
Důvěřovat procesu a zajímat se o to, jak jejich potomek zvládá, když se v jeho partnerském vztahu děje „to či ono“. Můžu se svého potomka ptát, co přitom cítí a jak to v sobě zpracovává. Rozhodně za něj ale nic neřešit a netlačit! Často se stává, že kluci se bojí svých matek, a nedokážou se vůči nim vymezit, a to všechno způsobuje neklid. Například v některých tradičních rodinách v Thajsku to stále funguje tak, že shoda musí být nejen mezi partnery, ale i mezi prarodiči. Tím totiž dítěti zajistíte harmonické zázemí celé rodiny..

Dnes mají ale lidé tak rozdílné pohledy na život a na svět, že to je až nemyslitelné a vše je polarizované. Pojďme si teď také říci něco o tom, co představuje zdravá škola…
Už jsem zmínil důležitost emoční výchovy. Už šestileté dítě je schopno pojmenovat a popsat svůj pocit, když se ho rodič zeptá, co cítí a jak to prožívá. To jsou základní otázky, které dítě musí dostat. Příklad: Když se můj syn dřív s někým porval a pak ho seřvali, že se to nesmí, ptal jsem se ho, jaké to pro něj bylo. „Jak jsi to prožil a co jsi cítil, když jste se mlátili?“

Takhle nepracujeme ani se sebou, a tak to logicky neděláme ani se svými dětmi…
Právě. Všichni učitelé by měli být edukováni v tom, jak přistupovat k dětským konfliktům, a také by měli umět pracovat s vývojovými fázemi dětí. Ve školách by se měl výrazně zvýšit počet mužů a zároveň by se měl snížit počet žáků na jednoho učitele, což je ale nesplnitelné, a státní škola si to nemůže dovolit. Dále by učitelé měli rozumět rozdílům mezi kluky a holkami, což je dnes velmi třaskavé téma. Když řekneme, že kluci jsou jiní než holky, jsme na internetu blokováni, protože rozdíly mezi pohlavími se cíleně stírají a trendem je uniformita…

Celý rozhovor si přečtete v červnové Meduňce. emedunka.cz