Proč jsme nemocní? – část XXIII.
V následující kapitole se autor stejnojmenné knihy, psycholog PhDr. Petr Novotný, zamýšlí nad rolí víry v procesu nemoci a uzdravení…
Víra jako vrozená potřeba kooperace
Kostely nejsou zdaleka jen nějakými ideologickými plény, na nichž se shůry káže slovo boží, kterému naslouchají věřící proto, aby se dozvěděli, jak se snadno a rychle (se zásluhami i bez zásluh) dostanou posmrtně do nebe. Kostely vždy byly a povětšinou stále ještě jsou také akusticky vyváženým a esteticky vyladěným prostorem pro psychoterapeutické setkávání osob, které jsou povětšinou ve vleku úzkosti a strachu, anebo kdysi byli v takovém vleku.
Špičkový kněz je v podstatě školený psychoterapeut, který využívá skupinové dynamiky (masové psychické procesy), aby vysvětloval a interpretoval brilantně zašifrované informace z Písma, a tak svoje ovečky tohoto strachu a úzkosti pokud možno zbavil. V Písmu (křesťanském, muslimském, buddhistickém atp) jsou totiž obsaženy především návody ke zcelování bytosti, k její harmonizaci a integraci, tedy k navození jednoty mezi psychickým a fyzickým a k rozvoji tohoho celku, což ve finální podobě navozuje zdraví a dlouhověkost.
Proroci (spoluautoři či inspirátoři Písma) nikdy neměli zájem moralizovat, nebo strašit svoje posluchače peklem, či je naopak navnazovat rájem, anebo ukazovat nedotknutelného a všemocného boha kdesi na nebesích. Naopak nabádali k hledání boha ve vlastním nitru a ke ztotožnění se s ním, a přitom upozorňovali, že v tomto hledání překáží hledajícímu jen vlastní ego.
Naopak všichni takzvaní mudrcové, kteří prohlašovali, že bůh už zemřel a je mrtev, měli sami tak silné a přebujelé ego, že neměli šanci postřehnout fakt, že každá bytost má bohu podobnou bytost také v sobě, a že životním úkolem každého z nás je tento fakt objevit.
Lehčeji bychom se uzdravovali a s větší lehkostí bychom také umírali, kdybychom se cítili takzvaně jako věřící a dokázali v případě potřeby pocity své víry spolehlivě zmobilizovat. Mýlí se však zcela zásadně ten, který považuje víru jen za jakési politováníhodné náboženské přesvědčení. Víra není zdaleka jen jakési odevzdání, vzdávání se vlastní svrchovanosti, případně nekonečné čekání na příchod či zjevení hybatele. Víra je vrozené a slovy těžko definovatelné nutkání k činu, s nímž přicházíme na svět, a jenž je pak buď úspěšně rozvíjeno nebo úspěšně potlačováno.
Z pozadí tohoto nutkání jednat podle vrozeného programu je navozována potřeba uchování jednoty nebo potřeba sjednocování naší psychiky se vším, co je obsaženo ve vnějšku. Například s jinými lidskými psychikami, s živou i neživou přírodou, Zemí a také s vesmírem (univerzem). Přirozeně navozené (příjemné) pocity jednoty a z nich se rodící podněty k novým formám sjednocování, komunikace, empatie, lásky či kooperace jsou v nás důsledně zakódovány.
Příroda nás moudře vybavila touto predispozicí (softwarem), abychom se ihned po narození do vnějšku cítili jako doma a nikoli jako vetřelci, s nimiž ti ostatní budou muset bojovat. Abychom všem ostatním a všemu jinému v tomto společném vnějšku spíše prospívali a pokud možno neškodili, abychom přitom cítili, že sem patříme a cítili vlastní individuální povinnost kooperace. Proto se už novorozenci usmívají, natahují ručky, kooperují s dospělými pohledem a dotykem a projevují spokojenost, když je s nimi zacházeno podle „vrozeného“ očekávání. Pokud se však cítí nespokojeni, začnou se proti nepřirozeně nepřátelskému světu obrňovat. Jejich psychika se pod tímto tlakem deformuje, vzniká takzvaně deprivované dítě. Čím větší je psychická deprivace (strádání) v dětství, tím snadněji a už nezvratně se deprivované (latentně delikventní) dítě promění v dospělého delikventa, o čemž se spolehlivě dočteme ve světoznámé publikaci Psychická deprivace v dětství (26).
Pravdou je, že „vrozený“ (přirozený) trend lidské psychiky ke kooperaci s vnějškem začal být novými civilizačními pořádky masově potlačován už v neolitu, kdy byli sběrači vyháněni z území, která je živila, a byli rovněž fyzicky likvidováni prvními, už ozbrojenými, pěstiteli. Pozemský ráj takto skončil a zjevila se civilizační potřeba, aby se jeden člověk stal pro druhého člověka vlkem. Vrozené tendence ke kooperaci však v psychice novorozence zůstaly, takže bylo třeba některé z nich v jistých životních fázích výchovou násilně potlačovat.
Lidé si povětšinou svoje „vrozené“ tendence ke sjednocování (harmonizaci) s vnějškem neuvědomují, protože je považují za běžné niterné impulzy vedoucí k jistému účelnému chování, jednání, prociťování a prožívání. Považují je za naučené, vsugerované ostatními, za vnucené, a proto za nutné. Pojem víry a pocit víry je nejčastěji mylně zaměňován s vírou v konkrétního, a proto nespolehlivého boha. V konkrétního boha, který je bohužel často uzurpován jako duchovní byznys pod patronací některé církve.
Obvykle věříme v nějakého boha nebo v tvůrčí boží energii, ale nevěříme v církev a pak nedokážeme překročit tento rozpor, což je pochopitelné, protože církve si někdy boha přivlastňují a promlouvají k návštěvníkům kostelů, chrámů a svatyň mnohdy nepřesně, někdy dokonce diletansky, někdy záměrně zkresleně, většinou však zcela nesrozumitelně božím jménem.
Kontakty s bohem zprostředkovávané takzvaným duchovním pastýřem jsou často provázeny rituály tak rigidními (jejich předobrazy vzešly někdy až z pohanských dob), že si hledající raději sám boha hledá a sám jej často úspěšně nalézá (Kdo hledá, najde). Vlastní kontakty s bohem navážeme spolehlivě například při důsledném jogínském cvičení, v podobě intenzivních partnerských vztahů, ale i při přespolním běhu, při psaní poezie, tesání podobizen z kamene, poctivými velikonočními posty a jinými askezemi, anebo bezpodmíněčnou poslušností v sektě a plněním přísných zákonů sekty.
V boha představovaného církvemi věří jen zlomek českého národa (do 10%), ale asi třicet procent české populace přiznává víru v jisté specifické nadpřirozeno (transcendento) nebo v náboženství bez boha, jakým je například buddhismus, zbytek tj. málem 60 % vzrozenou potřebu „věřit“ potlačilo jménem takzvaných argumentů rozumu.
Náboženská hnutí a věřící solitéry spojuje zejména společná tendence: vyjádřit tak či onak potlačenou, či naopak neskrývanou touhu po jednotě, harmonizaci a splynutí s univerzem. Chceme splynout, proto věříme, a když už věříme, pak také splýváme.
Věříme-li, pak jsme se dozvěděli jen to, co nedokážeme jiným sdělit, protože skutečně pravá víra je nesdělitelná. Často nevěříme jen proto, že nechceme být směšní, jenže jsme směšní až tehdy, když se věřícím smějeme.
Víra neplní vůbec žádnou funkci, když se realizuje v pouhém modloslužebnictví (pánbíčkářství) s vychytralými kalkuly. Ještě nikdo totiž jen zásluhou své víry nepřišel do nebe. Existuje-li nějaké nebe, pak se tam dostaneme beztak všichni. Nezvratně věřící získává však jednu podstatnou výhodu před nevěřícím tomášem: ví s naprostou jistotou, že se nemusí bát smrti. A kdo se nebojí smrti, ten se spolehlivě zbavuje oné tak podstatné úzkosti, která nás někdy sama k smrti dovede. Proto se také vyplatí boha hledat, a vyplatí se boha najít.
České transcendentno představuje na počátku třetího tisíciletí tříšť postojů, které se nedají spolehlivě zobecnit, přesto jsou pro mobilizaci víry v případě potřeby významné. Někdo věří v neodvratný osud a v převtělování, v možnost komunikovat se zemřelými, jiný spolehá na náhodná setkání a předurčenost, třetí věří v duchovní síly (anděly), které o něho pečují, další spoléhají na podněty intuice, jiní na modlení, pokání, posty, odříkání, amulety, křížky a výstražné předzvěsti, další věří v léčitele a v bioenergii, mnozí jsou přesvědčeni o funkčnosti přenosu myšlenek na dálku, někteří mívají fatální tušení, která se později ukáží jako opodstatněná, jiní se dostali k víře a k bohu ve spánku nebo pomocí psychedelického sezení nebo aplikací psychofarmak (2l, 22, 23, 24), a pak uvěřili. Zážitky víry či konkrétní přesvědčení o existenci centrálního hybatele, které se nám někdy nenápadně, jindy nápadně nabízejí, z části nás ovládájí či s námi sympatizují, vznikají někdy také náhodou, když do našeho pragmatického života vpadne transcendentno jako blesk z čistého nebe, například když předtucha matky zachrání dítě před úrazem nebo utonutím, když si cestující v autobuse z náhlého impulzu přesedne na jiné sedadlo a zachrání si tím život při následné havárii, nebo když kdosi při pobytu na psychiatrii složí píseň, která se bude zpívat ještě nejméně padesát let.
Vírou totiž nezaplaneme ani na základě informací z odborné přednášky či četby, ani ze studia věrouky, ani po vysvěcení na kněze. V pozadí uvědomění si byť drobného střípku libovolné víry je v podstatě vždycky individuální zážitek někdy z nejrannějšího dětství, z mládí, ale případně i z velice vysokého věku. Víra poté pronikne i k naší racionalitě, která ji pak s větší či menší tolerancí vezme na milost. Doprovodným efektem prvního či stého takzvaně metafyzického prožitku je nejčastěji pronikavý pocit jednoty, anebo pocit absence sebe sama, což je málem totéž. Uvědomělý pocit jednoty je tedy zážitkem víry, protože víra je vskutku intenzivní puzení k jednotě. Věříme-li, pak málem nikdy neokusíme beznaděj, která se tolik podobá nemoci, a která zkosila už tolik obětí.
Když ve svém životě spoléháme například na intuici, musíme se dodatečně započíst mezi věřící, i když tvrdíme opak. Intuice zajišťuje rychlou a přesnou integraci naší psychiky zcela bez zásahu racionality. Výsledkem je rychlé a vyladěné jednání, o jehož výsledku nepochybujeme, i když naše racionalita neměla vůbec žádnou příležitost k nastolení pochybností a korekcí.
