Z červnové Meduňky: Rozbité a nefunkční rodiny

Téma červnové Meduňky se zabývá vztahem rodičů a dětí a pevnými vazbami mezi nimi a důležitým příspěvkem do tohoto tématu je také článek našeho spolupracovníka, klinického psychologa PhDr. Petra Novotného o vlivu a důsledcích života v nefunkční rodině na další život dítěte. S projevy těchto vlivů se dr. Novotný setkává ve své poradenské praxi a v článku se zamýšlí na příčinami vzniku dysfunkčních rodin.. Červnovou Meduňku můžete pohodlně číst také na emedunka.cz

                         

Navštěvují mě klienti vyjevující sociální a emoční deficity, které podnítily rozbití jejich partnerství  nebo rodin a posléze i vznik jejich jejich psychické a zdravotní problémy. Občas si při tom vzpomenu na svoje první zaměstnání ve výchovném ústavu pro nezletilé a mladistvé delikventy, kteří byli soudními výnosy odebráni z  rozbitých nebo nefunkčních rodin s ohledem na závažné poruchy chování nebo za trestnou činnost. Když jsem  získal  zkušenosti, motivoval jsem starší mládence aby chránili svoje mladší a slabší kamarády a zapojili se do rozličných sociálních, zájmových, učebních a provozních činností ústavu. Po jisté době chlapci postřehli, že jsou prospěšní, potřební, významní i oceňovaní, a to nejen od mladších druhů, ale i od vychovatelů a učitelů, se kterými sdíleli některé významné pravomoci. Uvědomovali si, že okolo sebe stvořili pozitivní sociální mikrosvět a že není až tak těžké stát se užitečnými lidmi. Po třech čtyřech letech byli připravení ke vstupu do samostatného života, ale ani já jsem nepřišel zkrátka za patnáct let dřiny. Přesvědčil jsem se, že sociálnost a morálka jsou souběžným procesem, jenž dokáže vkřísit sebezáchovnou člověčinu i v nejtvrdších  podmínkách.   
O Angličanech se říkalo, že při náhodných setkáních zapřádají hovory o počasí, tedy o anglickém nejvrtkavějším jevu. Angličanům však nešlo o počasí, ale spíše o  udržování a rozhojňování kontaktů se sousedy a známými. A o počasí dokáže konverzovat každý, tak proč toho nevyužít pro dobrou věc?
Pokud je pouliční komunikace takzvaně o ničem provázena pohledem do očí, úsměvem a přátelským gestem, dá se už hovořit o funkčním sociálním hattricku, jenž rozhojňuje a prohlubuje  onu velmi potřebnou  člověčinu.
Kdo se nebojí oslovovat  a zdravit na ulici nejen známé, ale i neznáme osoby, tomu časem naroste  počet známých i přátel a pak postřehne, že mu to přináší úlevu v okamžicích, kdy se mu v nebližších emočních a sociálních vztazích nedaří.
Kdo ovládl pouliční i zdvořilostní komunikaci v dětském věku, setkával se s emočně a sociálně vyspělejšími, například s učiteli, staršími kamarády a samozřejmě s rodiči. Od nich takzvaně odkoukal rozmanité sociální strategie včetně pouličních a zdvořilostních. V dětství jsem sklidil výtku: „Proč jsi nepozdravil souseda? Co si o nás pomyslí? Snad by ti při tom huba neupadla!“ To jsem si důkladně zapsal za uši.
Psychicky strádajícím nebo nemocným klientům, jež povětšinou vyrostli v rozbitých a nefunkčních rodinách, žijí osamoceně nebo trpí  partnerskými konflikty, nabídnu některé náměty ke komunikaci. Někomu to může připadat směšné, že je učím vstřícným gestům, nacvičuji s nimi úsměvy, pohled do očí, schopnost naslouchat, děkovat, vyjadřovat úctu, omluvit se, projevit radost z radosti druhého. Když mě navštíví podruhé či potřetí, to už sami poskytují  rozličné sociálmní službičky. Například  vyjadří soustrast, soucit, podporu, nabídnou pomoc, ustoupí z konfliktu a zareagují, když se někomu děje křivda, aniž by tušili, že jsem je navnadil jedním ze zákonů sociální rezonance: Když pomůžeš druhému, pomůžeš i sobě, když zachráníš druhého, zachráníš i sebe!
Pokud by někdo namítl, že to beztak k ničemu nepovede a nezmění to svět k lepšímu ani o fous,  anebo že bych o tom měl kázat spíše v kostele, což  mi kdysi vskutku jeden chlapík vmetl, tak vyskočím jako čertík z krabičky a s filozofem morálky Immanuelem Kanntem za zády  zavolám:  Morálka a scociálnost nejsou lidským vynálezem.   Sloužily samy od sebe k přežití člověka odjakživa a církve si je a, mnohem později  přivlastnily.
Kant přesvědčil kdekoho, že morálka neí dílem božím, ale vzešla z vůle matky přírody. Také vyřkl čertovsky zajímavou větičku: Mravní zákon ve mně a hvězdné nebe nade mnou!,  jejíž smysl  lze spíše uhodnout.
Morálku označill za kategorický imperativ. Nebyl by to ani Kannt, kdyby svůj kategorický imperativ nevysvětlil složitě: Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem!  
I tohle lze ještě zjednodušit: Když například váháš, zda něco v obchodě ukradneš, anebo neukradneš, měl by ses sám sebe zeptat, zda si přeješ, aby i všichni ostatní v obchodech kradli.
S kategorickým imperativem býváme v souladu,  když už neměníme k lepšímu bližní, ale završíme vlastní sociální vývoj a pak vzdorujeme rozličným sociálním zlům, chráníme nevinně obviněné, zastáváme se týraných a bezmocných, pomáháme  strádajícím.
Jenže, co když někdo namítne, že toto tvrzení   neodpovídá dění v dnešním sociálním vnějšku, a ať se jde matka příroda s takovou morálkou vycpat? V tomto případě už nevyskočím jako čertík z krabičky. Naopak připustím, že je to ryzí pravda. Proč však tak náhle ochabla morálka a tedy i sociálnost, které nám trpělivě posluhovaly po celá tisíciletí? Proč tak zprudka vymizela pouliční a zdvořilostní  komunikace? Proč se vytratila úcta k autoritám a vrcholným politikům, které jsme si   zvolili? Proč se šíří odpor k odlišné myslícím a věřícím? Jak došlo k tomu, že  média chrlí    brutalitu, sprostotu, nenávist a zlo? Kdo věděl, co se stane, když bude morálka zesměšněna jako náboženský blud a nahradí ji zákony? Jak je možné, že ztroskotalo kdysi populární tvrzení: Co není zakázáno, je dovoleno!
Jak se mohlo stát, že za dechberoucí zlodějny stojí před soudy i  vrcholní politici? Z jakých asi důvodů došlo u nás ke skokovému  nárůstu vražd?
Jak je možné, že otci vyvraždili rodiny, když nepřijali soudní rozhodnutí o výhradní péči matek, takže zabili svoje děti, pak jejich matky a posléze i sebe? Jak se mohlo stát, že máma zabila svoje děcko a poté i sebe?  
Několikrát  jsem stál před soudem v zájmu svých klientů a klientek z rozbitých rodin, kteří měli strach, že soud rozhodne o  svěření jejich dětí do výhradní péče expartnerů. V posudcím jsem upozoňoval na nebezpečné důsledky výchovné jednostrannosti, protože každé dítě potřebuje k sociálnímu dozrání a sociální funkčnosti okoušet matčinu emocionalitu a stejně nezbytně i otcovskou racionalitu. Proto mě těšilo, když soudy akceptovaly střídavou péči v časové převaze u matek, protože ty vštěpují předškolnímu dítěti klíčové emoce. Neexistuje matka a dítě, ale jen dítě s matkou, řekl kdosi chytrý.  Býval jsem spokojen, když soudy otcům  přiznaly dva víkendy v měsíci, část Vánoc a dva týdny o letních prázdnimách, byť za nejmenší zlo považuji rovnou střídavou péči po dohodě rodičů a bez soudníc tahanic…

Celý článek si přečtete v červnové Meduňce.