Přecitlivělé děti mezi námi

Jak se chovat k velmi citlivým dětem, abychom jim neublížili, nezradili jejich důvěru, podpořili je a vedli po „správných životních cestách“? Těmto otázkám se ve svém článku, který je součástí hlavního tématu červnové MEDUŇKY ( emedunka.cz ) RODIČE A DĚTI – PEVNÁ POUTA – věnuje pedagožka a lektorka Milena Králová (která se mimochodem dětmi a jejich výchovou zabývá i ve své výborné „meduňkové“ knize Děti nového milénia…) Přečtěte si ukázku z článku a pokud jste ještě Meduňku č. 6 nečetli, je čas to „napravit“ –:). Věřte, stojí za to…

Milena Králová napsala:
Milí čtenáři, už tradičně se v červnovém vydání Meduňky věnujeme dětem. Můj letošní článek se týká především vysoce citlivých dětí, ale budeme mluvit i o hypersenzitivní povaze obecně, protože zásadní charakteristika je u dětí i dospělých velmi podobná a z přecitlivělého dítěte většinou vyroste přecitlivělý dospělý.
Hypersenzitivita je vysoká přecitlivělost, která je vrozenou vlastností. Jde o syndrom, dnes už i lékařsky řešenou a snad i řešitelnou diagnózou. Pomáhá citlivý přístup, s kterým rodině poradí psychologové, pomáhají individuální i skupinové terapie, v krajním případě pomůže medikace. Hypersenzitivních lidí je v současnosti v populaci zhruba 15–20 % , a jak uvádějí poslední výzkumy, jejich počet se dále zvyšuje. Je to vysoké číslo a logicky z něho vyplývá, že s vysoce citlivým dítětem nebo člověkem se určitě setkává každý z nás, nebo jsme sami vysoce citlivými osobami. Hyperzenzitivita se v lidské společnosti vyskytovala vždy, ale v dnešní velmi náročné době jí „trpí“ (což je velmi sporný pojem) stále větší počet dětí a lidí obecně. Syndrom Highly sensitive person (HSP) vědecky poprvé popsala v roce 1997 americká psycholožka Elaine Aronová.
O HSP se zajímá stále více lékařů, psychologů, pedagogů a dalších odborníků úměrně tomu, jak se s HSP potýká stále více lidí. Vychází množství odborných článků a knih, stejně jako se zhruba před dvaceti lety poprvé začalo více mluvit a psát o idigových, křišťálových nebo duhových dětech – i u nich je velká citlivost a vnímavost hlavní složkou jejich povahy. O indigových dětech jsem v Meduňce už psala a je jim věnován prostor i v mé knížce Děti nového milénia, a proto se o nich dnes rozepisovat nebudu. Vysoce citlivé děti potřebují však velmi podobné zacházení a výchovu jako děti indigové. A stejně jako ony přicházejí za planetu Zemi proto, aby pomohly změnit myšlení lidí, což je jediná další možná evoluční cesta. Svou citlivou povahou postupně učí svou rodinu a své okolí dávat přednost laskavosti, empatii a pomoci namísto egoismu, různých bojů, tvrdosti a soutěživosti. Učí ostatní opustit heslo „po nás potopa“ a nemyslet jen na sebe a svůj prospěch, ale i na všechny ostatní bytosti a na přírodu v celosvětovém měřítku. Čím více vysoce citlivých lidí na světě bude, tím větší má lidstvo šanci na přežití.

Jak je poznáme a jak s nimi jednat?
Vysoce citlivé děti i dospělí velmi hluboce prožívají jakékoli odepření pozornosti, odepření lásky, nevhodné poznámky, slovní útoky, nespravedlivé výtky a tresty, nepochopení či shazování a zesměšňování jejich přecitlivělých reakcí. Nejsou vztahovačné, ale brát si všechno osobně a všechno niterně prožívat je jejich životní nastavení. Jinak to neumějí. Je zbytečné hypersenzitivní děti i dospělé nabádat, aby si to tak nebrali, aby měli nadhled, byli nad věcí, zbytečně se netrápili, pustili to z hlavy apod. Tím jim rozhodně nepomůžeme. Zkrátka se narodili s vysoce citlivou nervovou soustavou, která je daná geneticky. Každá „obyčejná“ situace u nich vyvolá silnou, podle okolí přehnanou reakci, o které potřebují dlouho přemýšlet a mluvit. Často prožívají život v úzkosti, jsou nejistí, chybí jim sebevědomí a ustupují druhým, aby byl zachován klid. Naprosto zásadní je poskytnout jim trpělivost, pochopení, bezpečí, klidné prostředí a velké množství pozornosti a lásky.
Definice HSP říká, že tito lidé také velice silně prožívají emoce druhých lidí a „nasávají“ je do sebe z okolí. Proto bývají snadno ovlivnitelní a manipulovatelní.  Naprosto ničivé je pro ně násilí nebo hádky v rodině a školním či pracovním kolektivu. Násilí či dokonce mučení nesnesou v žádné podobě, ani v televizi či na filmovém plátně a nemohou o něm číst ani slyšet vyprávět. Mnohem silněji než u ostatní populace na ně působí nejen emoce vlastní či druhých lidí, ale také všechny zvuky, pachy, energie v místnostech, venkovních prostorách i v přírodě.
Je důležité upravit bezprostřední okolí a životní prostředí tak, aby pro přecitlivělé lidi a zejména děti bylo příjemné, klidné, tiché, jemné, uklidňující. V hypersenzitivních dětech je potřeba posilovat sebehodnotu a sebeúctu, což lze jen v podpůrném prostředí, kde se dítě s podporou dospělých učí šetřit svou energií, kterou mu ubírá nelad, chaos, hluk, křik, nepořádek a zmatek. Tyto negativní energie v přecitlivělém dítěti násobí již tak přítomný strach, úzkost a sice bezdůvodný, ale silně přítomný pocit viny.
Důležité je zajistit vyhovující prostředí nejen doma, ale i v mateřské škole a zejména ve škole. Tyto děti jsou ohleduplné, klidné a stejné chování očekávají i od ostatních dětí. Většinou však tvrdě narazí, a tak sbírají další ublížení, citová zranění a traumata, s nimiž se musejí vyrovnávat. Přechod na povinnou školní docházku je velice náročný pro všechny děti, ale pro ty hypersenzitivní je to opravdu velmi těžká životní zkouška. Ve škole se totiž přemíře smyslových podnětů už vyhnout nedá. Pro dítě je nepochopitelné a velmi zatěžující pochopit a přijmout tlak na výkon, disciplínu a na udržení pozornosti. Kritické nebo odmítavé reakce učitelů i ostatních spolužáků na své poněkud odlišné chování HSP děti vnímají velmi citlivě a do hloubky.

Rady pro rodiče a blízké
Mají-li rodiče hypersenzitivní dítě, měli by zvážit odklad povinné školní docházky. Pozdější nástup do školy nevypovídá nic o nedostatečné inteligenci nebo nešikovnosti dítěte, pouze o tom, že potřebuje více času pro vyzrání svého centrálního nervového systému, pro dosažení větší zralosti, vyrovnanosti a určité vnitřní síly a sebevědomí. HSP děti jsou ve škole konfrontovány s požadavkem, aby se zajímaly o věci, které by si samy nevybraly, a musí se pohybovat ve velkém kolektivu spolužáků navzdory své povaze inklinující k samotě. Proto mohou působit nepřístupným dojmem a být vyhodnoceny jako samotáři. Navíc jim ve škole nemůže být poskytován dostatečný čas a prostor k odpočinku, což u nich vytváří těžké psychické napětí a vyvolává stres.
HSP děti bývají rezervované a plaché. Působí zasněným dojmem, protože se pohybují ve svém vnitřním světě. Jejich „snění“ je pro ně mnohem důležitější než probírané předměty, jejichž témata s nimi nesouzní. Neudrží dostatečně dlouho požadovanou pozornost, obtížně se vyrovnávají s požadavky na rychlost a výkonnost, soutěživost je jim nepříjemná a cizí. Proto jsou často mylně považovány za méně inteligentní, a navíc se často dobrovolně uchylují do rolí třídních otloukánků nebo outsiderů, protože nemají v povaze za sebe bojovat a jít do konfliktu. Není jim vrozená soutěživost, ale zato jsou velmi tvořivé, vnímavé a citlivé. Chovají se velmi sociálně, jsou soucitné, pomáhající a mají velký smysl pro spravedlnost. Ostatní děti a často i učitelky však zkušenosti s prvotním rezervovaným a odtažitým chováním HSP dětí odradí a už se ani nesnaží s nimi znovu sbližovat.
Často ani není v časových možnostech učitelů se při počtu 28 dětí ve třídě věnovat HSP dítěti individuálně. Rodiče by ale měli s pedagogy o povaze svých vysoce citlivých dětí mluvit a požádat je alespoň o citlivější a jemnější přístup. Pedagogové nemusejí dělat nic navíc, jen být v projevu k HSP dětem trpělivější a klidnější.
Hypersenzitivním dětem velice pomáhá rutina. Pokud mají daný pevný denní rytmus a program, dodává jim to pocit bezpečí. Stejně tak i jasné vymezení hranic a dodržování pravidel, protože tím získávají pocit jistoty. HSP děti rozhodně nepotřebují neustálý přísun podnětů, informací a impulzů, kterých je dnes přemíra. Nezvládají mít tři zájmové kroužky týdně, ale naopak potřebují častou chvilkovou samotu v harmonicky uspořádaném prostředí. Při návratu ze školy nutně potřebují odpočinek, zejména psychický. Není vhodné je hned odvážet např. na kroužek nebo tréning, ani po nich hned chtít, aby psaly úkoly nebo se učily. Velmi dobře jim dělá kontakt s přírodou, a tedy i s přírodními materiály, jako je dřevo, kamínky, voda, písek, zemina, listy, květiny, šišky a klacíky… Tyto děti mají k přírodě neobyčejně silný vztah a pobyt v přírodě je pro ně léčivým…