Proč jsme nemocní? – část XXVII. Nemoci plic a dýchacího ústrojí
Druhá část knihy PhDr. Petra Novotného se věnuje výkladu příčin konkrétních nemocí. Začínáme oblastí problémů souvisejících s dýcháním.
Nemoci plic a dýchacího ústrojí
Plíce nás spojují s vnějškem nejzřetelněji, nejzásadněji a nejintimněji. Z vnějšku získáváme dýchací plyny, bez nichž bychom nepřežili ani několik minut, vnějšek nám však poskytuje také sociální kontakty, bez nichž by byla naše existence v čase rovněž nemyslitelná. Když dýcháme zhluboka, cítíme se svobodní, šťastní a úspěšní. Podléháme-li úzkosti (absence pocitů svobody, štěstí a úspěšnosti), pak je náš dech nedostačivý a my se například při nachlazení, zánětu dýchacích cest nebo při astmatu dusíme. Naše kontakty s vnějškem skřípou nejen touto konkrétní dušností, ale především v sociální rovině, kde se nám případně nedaří kooperovat, či nacházet východiska z aktuálních či dlouhobobě dotírajících problémů.
Jedno z význačných životních umění je stát se protějškem jiným (partnerem), protože pouze při kontaktech s jinými lidmi se můžeme rozvinout ve zralé a harmonické osobnosti. Nejbližním a nejvýznačnějším protějškem je partner, případně životní partner, s nímž směňujeme sebe sama v takzvaném partnerství a navíc ještě v erotice a v sexu, partner je tedy nejvýznačnějším komponentem vnějšku. Smyslem partnerství však není vyplnění vnitřní prázdnoty jednoho nebo dokonce obou partnerů, úkolem partnerství je především osvěžení a urychlení vývoje .
Když dýcháme, vstřebáváme do sebe jistou část vnějšího světa, takto jsme se světem spojeni jako ryby s vodou, jako buňka s buňkou, jako dítě v matčině lůně. Vyladěné vdechování a vydechování ukazuje, že rovnocenně bereme (dostáváme) i dáváme (a nabízené je od nás přijímáno) . Začne-li skřípat vdechování, pak je zřejmé, že něco od někoho nebo od něčeho neumíme (nechceme) vzít. Činí-li nám potíže výdech, pak je zřejmé, že málo dáváme (protože nechceme nebo neumíme dávat), anebo od nás něco, nebo někdo nechce nabízené přijmout.
Nemoci plic a veškeré problémy související s dýcháním ukazují v tělesné rovině (zrcadlově) nejzřetelněji na poruchy komunikace ega s vnějškem, na jeho nadměrný individualismus či egocentrismus, nebo na křečovitou snahu omezit svobodu bližních v důsledku ztráty vlastního sebevědomí a sebeceny. Svého partnera hodnotíme často neobjektivně, když mu přisuzujeme vlastní nectnosti, aniž bychom je sami na sobě viděli.
Děsivá nemoc minulosti – tuberkulóza (ještě okolo roku 1900 na ni umíralo nejvíce lidí), kterou způsobuje Kochův bacil, byla francouzskými lékaři už před mnoha desítkami let přičítána depresím (Laennec), což získalo vcelku věrohodný rozměr poté, když při pitvách byla zjištěna u 80% všech zesnulých přítomnost tuberkulózy v různých orgánech, aniž by se u nich nemoc během života vyjevila. Kochův bacil v sobě tedy přenášela značná část populace, jen u někoho měl však šanci se vyjevit v podobě nemoci. Z četných případů onemocnění tuberkulózou byla pak počátkem 20. století vymodelována osobnostní charakteristika nemocného tuberkulózou: Prožíval psychické otřesy a konflikty, neúspěchy, neštěstí a časté krize, toužil po velké lásce, současně měl i při intenzivním milostném poměru strach z vážného vztahu.
Při nachlazení či chřipce jsou dýchací cesty postiženy zánětem virového původu. Chřipka se projevuje nejčastěji horečkou, bolestmi svalů, kloubů a bolestmi hlavy, někdy při ní dochází ke hnisavým komplikacím (zánět plic, zánět středního ucha či vedlejších nosních dutin).
Při nachlazení či chřipce jsou dýchací cesty postiženy zánětem virového původu. Chřipka se projevuje nejčastěji horečkou, bolestmi svalů, kloubů a bolestmi hlavy, někdy při ní dochází ke hnisavým komplikacím (zánět plic, zánět středního ucha či vedlejších nosních dutin).
Zánět – konflikt ega s vnějším světem
Každý zánět, ať už vznikl v jakékoli části těla, v psychické rovině jednoznačně představuje počátek nebo průběh konfliktu ega s vnějškem. V případě nachlazení či chřipky nejde o konflikty závažné, jedná se spíše o drobné každodenní nepříjemnosti například v zaměstnání, v emoční oblasti nebo ve škole, jejichž kumulace, opakování a dlouhodobější působení způsobí efekt stokrát nic umořilo vola. Nachlazení a chřipky spojené s nepříjemnou rýmou či kašlem suplují obranu v těle, k níž mělo zásluhou ega dojít, ale nedošlo, ve vnějšku. Nachlazení a chřipka (krátkodobě diskvalifikující ego) patří mezi ony oblíbené nemoci, do nichž ego utíká, aby se aspoň na nějaký čas zbavilo nepříjemně dotírajících bezvýznamností, z nichž je utkána materie podstatné části našeho života (a samo kvůli nim nemuselo bojovat).
Vynechání vyučování, krátká pracovní neschopnost, vyležení v posteli, blaženost nicnedělání, týdenní absence v každodenně nepříjemném prostředí, naladí ego poněkud smířlivěji k vlastnímu sociálnímu prostředí a osobnostnímu údělu, z něhož není povětšinou úniku, a ego se pak snadněji zbaví nepříjemného zánětlivého zduření tkání, protože brzy odezní potřeba tohoto náhradního boje. Vykašlávání či vysmrkávání hlenu navíc zbaví organismus mnohých škodlivých látek, takže se dýchací cesty pročistí a regenerují.
Průduškové astma je nejčastěji chronické záchvatovité onemocnění, přisuzované nejčastěji dědičnosti a někdy také životnímu stylu. V České republice je odhadován počet osob s astmatickými potížemi až na 800 tisíc, přičemž drtivá většina postižených se neléčí, takže je zaregistrováno „jen“ asi 100 tisíc léčících se astmatiků. Na astma lze i zemřít, zdravotnická statistika zaznamenává u nás ročně až 130 úmrtí, která nastávájí například po vysazení léků, zejména u dětí.
Astmatické potíže vznikají v důsledku náhlého zúžení průdušek i průdušinek (křeč bronchiolů). Záchvat je provázen pocitem i faktem dušení. S hyperventilací jsou někdy spojeny další potíže například mravenčení, křece v rukách, bolesti hlavy a závratě. Astma je často alergického původu nebo jej vyvolává trvalá infekce, jindy hormonální vlivy, profesní následky, či fyzická zátěž, někdy je navodí banální léky např. Acylpyrin.
Astmatik se mocně nadechuje a poté není s to porci nadechnutnutého vzduchu vydechnout (dušnost s pískáním, anebo kašel). Vzal si z venku více vzduchu než potřeboval a pak se získaného nadbytku nedokázal efektivně zbavit. Tento fakt přivádí nemocného k neklidu, silné úzkosti a ke zlosti. Astmatický záchvat je velice podobný prudkému dětskému afektu provázeného pláčem, křikem a dušením, jenž obvykle vyvolává úzkost dítěte (v podstatě jde o strach ze smrti) v dojmu ohrožení ze ztráty matky, která svým chováním tento pocit často vyvolává, a tím vlastně bezděčně navozuje vývoj takzvané astmatické osobnosti. Astmatikové mohou jen stěží plakat, takže se říká, že astma je pláčem bez slz.
Mnozí lékaři objevují u astmatiků velkou potřebu lásky, strach z narušení vztahů a silné přimknutí k matce, anebo k náhradní osobě. Řada studií prokázala jednotně, že astmatická osobnost vzniká už v dětství zásluhou extrémní závislostí dítěte na matce, a tuto extrémní závislost připomene další část této knihy o příčinách vředové choroby.
Zatímco v případě astmatu jde o následek neuvědomovaného přání být matkou ochraňován a obklopován, v případě vředové choroby jde o následek neuvědomovaného přání být matkou krmen.
Psychoanalytická škola MUDr. Alfreda Adlera považuje astma za následky pocitů sociálního i fyzického hnusu, což znamená, že nemocní jsou nesmírně citliví obecně na nečistotu, kterou povětšinou marně hledají jak vně, tak i uvnitř. Američan německého původu MUDr. Franz Alexander (47) přičítá vznik astmatu důsledkům afektů, a z nich za nejdůležitější považuje strach, pocity viny, žárlivost a vztek, u dospělých navíc přiřazuje pocity sexuálního provinění vůči rodičům poté, co navázali vlastní intimní kontakty a odtrli se od rodičů.
Jiní autoři považují astma za nemoc, která je následkem nevyřešených (potlačených) vazeb na matku, přičemž volání po matce je vlastně křikem proti matce, což prokázaly studie na osobách, které byly přijaty k hospitalizaci a které pak byly bez jakýchkoli následků vystaveny vlivu alergenu, jenž v domácím prostředí navozoval spolehlivě astmatický záchvat. Na základě těchto a podobných experimentů byla věnována pozornost matkám dětských astmatiků, u nichž pak byly zjištěny tři základní postoje (75):
l. Matky s přehnaně ochranitelskými postoji.
2. Matky projevující dítěti lásku a ochranu, jen když dítě vyhoví jejich ambicím.
3. Matky s nepřátelským, dominujícím, kritickým a netolerantním postojem.
Úspěšný curyšský lékař A. J. Ziegler prokazoval, že astma je nemocí (reakcí) přecitlivělých lidí, kteří potřebují dominovat a jimž vztek zablokuje vzduch v plicích, když zjistí, že by někdo jiný než oni mohl mít poslední slovo, což potvrzují i mnozí jiní výzkumníci.
Co se astmatikovi objektivně nedaří, je výdech, což představuje v symbolické rovině akt odevzdání. V psychické (sociální) rovině ukazuje tento základní fakt, že astmatikovo ego chce více brát a méně dávat. Souvislosti většího braní a menšího výdeje lze nalézti nejen v materiálních, ale také v sociálních, emotivních a hodnotových aspektech nemocných.
Astmatem mohou trpět lidé méně komunikativní, také sociálně egocentričtí (panovační) se sklonem uzavírat svoje nitro a úzkostlivě se obrňovat před vnějškem v jakési vlastní sociální a emotivní pevnosti, odkud případně rádi pozorují, jak se kdesi dole pachtí ostatní (5). Pak se ovšem mohou utvrdit v dojmu, že vše před čím se distancují je méněcenné, bezvýznamné, špinavé, vulgární, nebezpečné, agresivní, či přinejmenším škodlivé, takže na některé konkrétní vnější podněty ke komunikaci a kooperaci reagují, jako by šlo o nepřítele. Proto je průduškové astma tak často spojeno s konkrétními alergiemi a alergeny, které nejsnadněji přebírají úlohu náhražky skutečného astmatikova nepřítele.
Astma velice často souvisí s kožním exémem, který rovněž zobrazuje značné pocity ohrožení a nepřátelství. Astmatikovu ego ovšem nemusí bojovat uvnitř svého nitra, potřeba bojovat se uskuteční virtuálně v tělesné rovině, aniž by ovšem při tomto boji byla poražena příčina konfliktu a zničen skutečný nepřítel. Někdy je astmatický záchvat vyvolán doslova účelově vyděračsky, například náročnou sociální situací, v níž by bylo astmatikovo ego vystaveno riziku selhání, demaskování nebo porážky. Astmatický záchvat tomto případě zabezpečí odvrácení porážky ega doslova v poslední chvíli, a málem už beznadějně započatou bitvu stihne ještě proměnit ve vítězství v podobě sklizeného soucitu.
Uvědomí-li si astmatikovo ego konkrétní sociální oblast, v níž více přijímá než dává, prozkoumá-li terén své úzkosti, a přijde-li na to proč se tak hrozivě neadekvátně brání (vyhýbá) selhání, pak lze astmatu na jistou dobu porozumět, či aspoň utlumit jeho naléhavost.
