Proč jsme nemocní? – část XXVIII.

Ve 2. části své stejnojmenné knihy nabízí PhDr. Petr Novotný psychosomatický pohled na nemoc a výklad příčin různých konkrétních chorob. Tentokrát je na řadě dokončení bloku nemocí plic a dýchacího ústrojí.

Zápal plic
Je  infekční onemocnění plic, způsobené různými bakteriemi, viry, mykoplasmaty, chlamydiemi, parazity nebo plísněmi. Někdy vyvolá zápal (zánět) plic také městnání krve při srdečním selhání, vdechnutí zvratků nebo i záření. Zápal plic se může stát příčinou smrti například u  starých  a fyzicky oslabených osob. Projevuje se horečkami, kašlem a zahleněním, dušností a poruchami srdeční činnosti, což jsou obrazy fyzické roviny, která podivuhodně přesně ladí se symboly  psychického selhávání.
Zápal plic zjevuje ve fyzické rovině pochybení ega především v sociálních vztazích, při komunikaci, v postojích k vlastní svébytnosti a svobodě (nesvoboda zrcadlí nemožnost se zplna nadechnout a zplna vydechnout, což odzrcadlovává také bronchiální astma).  Ego se zápalem plic zbytečně bojovalo, zbytečně se bránilo, mnoho soupeřilo a adekvátně nekomunikovalo ve vnějšku. Dostatečně neladí a nekooperuje se svým sociálním světem, vyhýbá se kontaktům, staví zbytečné hranice, nebuduje sociální vztahy a pevnější vazby. Nezískává vztahově to, co potřebuje a také nenabízí to, co od něj žádají ostatní.  Sociální směna ve smyslu střídání napětí a uvolnění (obraz plicní ventilace) je nedostatečná, bojuje se o nevýznamné sociální a vztahové pozice, zatímco  význačné sociální a vztahové posty  zůstávají bez povšimnutí. Nemocnému egu se až závratně  nedostává  pocitů jednoty, které povětšinou vznikají z jistoty, že všichni jsme stejní,  všichni potřebujeme totéž, že jeden druhému musíme umožnit získat to, co jsme už sami získali, že jeden na druhém jsme závislí, že jeden druhého potřebujeme, abychom pozitivně obstáli a nepachtili se životem příliš  vehementně a tedy vlastně zbytečně.
V politice platí už okřídlená věta: Kdo nejde s námi, jde proti nám!  Jestli však ego  uplatňuje tento slogan také ve svých sociálních vztazích a při komunikaci, pak  má také větší šanci  na zjevení této nemoci.

Rakovina plic
Odborné označení  rakoviny plic – bronchogenní karcinom – vyvolává  zhoubný nádor, jenž započne svůj růst   právě v průduškách. Rakovina plic je na prvním místě v příčinách úmrtnosti u mužů. Začíná vcelku nenápadně častým a nakonec trvalým kašlem, vykašláváním malého množství krve, náchylností k infekcím, později se přidává hubnutí a dušnost a další problémy. Rakovinu plic   iniciuje nejčastěji kouření. Rakovina plic stejně jako ostatní zhoubná bujení zobrazuje a v podstatě také nahrazuje v tělesné rovině růst (vývoj), harmonizaci a stabilizaci, k nimž z různých důvodů nedocházelo v psychice. Kouření samo o sobě je až nápadně zřetelným signálem neurovnaných sociálních  vztahů mezi kuřákem a jeho vnějším prostředím, a také dokladem o tom, co by kuřák nejvíce potřeboval, co se mu bytostně nedostává, čeho by se naopak potřeboval zbavit, co se snaží získat synteticky či virtuálně. Kuřák  jakoby se při kouření snažil zvenku nasát to, co postrádá  uvnitř –  například náhražky chybějící slasti, lásky a emoční harmonie, iluzi či potřebu zklidnění.  Nebo chce naopak synteticky navodit aktivitu, které ve skutečnosti není schopen, či se chce domoci  sociálních kontaktů, anebo z nich naopak uniknout (kouření se nejvíce holduje ve společnosti, kde panují nadprůměrně  dobré vztahy, anebo naopak značné napětí). Kouření adolescenta má zjevit okolí zprávu, že se mladík  integroval mezi dospělé, i když se ještě případně zdaleka neintegroval, v tomto okamžiku nejde zdaleka o kuřácký návyk, ale o symbolické vyjádření potřeby integrace a chuti integrovat se, probudit aspoň pro oko  dojmy už dospělého typu komunikace a kooperace, o pozitivních vztazích a sociální harmonii.
Pozdější návykové kuřáctví však prozrazuje osobnostní  neklid, rozpolcenost, nejistotu, stres, úzkost nebo návykový pocit ohrožení. S každým silným kuřákem není něco v pořádku a nejen v  ohledech kouření, jež zjevují závislost, která je prvním příznakem palčivého pocitu nesvobody. Kuřák  vdechuje (přijímá) čerstvý vzduch, ale vydechuje (vrací) vzduch zamořený kouřem, bere tedy, ale nedává, ohraničuje se a zahaluje kouřem, jeho bezohlednost vůči vnějšku  bývá někdy příkladná, často i ve více významových rovinách než je pouhé zamořování vzduchu, zahánění nekuřáků, či vzbuzování jejich odporu. Silný návykový kuřák je od prvního pohledu osobnost jistým způsobem disharmonická, často mívá  různé osobnostní problémy, zejména ty, které  souvisí s komunikací a  mezilidskými vztahy. Jako kompenzaci dotírajících nepříjemností využije drogu (sání navíc navozuje slast), a tak nachází nikotin, berlu, s jejíž slastnou  dopomocí může kráčet dál relativně úspěšně, a navenek téměř splynout s ostatními. Čím více kouří lidí, tím více se zdá, že  kuřák je osobnostně i sociálně v naprostém pořádku. Druhotnou osobností degradaci však kuřák pociťuje, když nedokáže přestat kouřit, zatímco kuřáků v jeho sociální vrstvě ubývá. Kuřák kouří desítky let  nejen proto, že je závislý na nikotinu, ale především proto, že  nedokáže desítky let vyřešit svoje přetrvávající problémy s vnějškem, což znamená buď, že přeceňuje nebo nedoceňuje problémy svého ega, což ho vede k náhradnímu způsobu  uspokojování  potřeb.
Kdyby si kuřák uvědomil, že napětí, pocit nesvobody, frustrace či stres, pod jejichž tlakem  kouří, nic objektivního, světaborného a  neodstranitelného neznamenají,  potřeba kouřit by měla šanci odeznít. Z nezaujatého vnějšku vyhlíží kuřák také jako osoba, která se pokouší o sebevraždu, což vedlo ke vzniku teorie, že nemocný rakovinou plic ztratil příležitost projevit agresi ve vnějšku a tak ji přesměroval dovnitř vůči sobě, což oslabilo  imunitu a následky tohoto oslabení povedou  případně až k sebedestrukci.
Vyřeší-li kuřák svoje tak či onak problematické  sociální vztahy, a zbaví se napětí a stresu, které z poruch sociálních vztahů vzcházejí, pak se dokáže  zbavit své  závislosti snadněji. Na stejném psychosociálním principu může také začít svoji plicní rakovinu léčit. Jenže už s palčivým podtextem doznívajícího z Kristova postřehu: Kdo si chce uchovat svůj život, ten jej ztratí! Tato věta samozřejmě neznamená, že boj s plicní rakovinou je bezvýchodný právě proto, že jde o boj za uchování  života. Bojovat o život lze však úspěšněji především bez panického strachu, ideálně bez strachu vůbec, protože jen tak se lze vyrovnat svému soupeři – rakovinové buňce, která se ani za mák nebojí své vlastní smrti a pro svoje předpokládané vítězství obětuje i sebe sama. A nejen to, Kristův přesný postřeh se týká také lpění na přebujelé části naší bytosti, kterou označujeme jako  ego. Mohli bychom jej parafrázovat, aby působil stejně pregnantně: Kdo si chce uchovat svoje ego, ten je ztratí!
Zbavit se nadvlády svého ega není nesplnitelné, zejména pro těžce nemocného, jemuž je ego už doslova k ničemu, protože byl postaven před palčivější otázky, než bylo ještě nedávné uspokojování rozmarů ega. Nemocný má naději na vyléčení, když vybuduje,  či občerství prosté a hluboké sociální vztahy a vazby bez oné nadvlády či podřízenosti  ega, když se otevře  světu (nadechne se světa naplno), vystaví se novému a svěžímu, zbaví se vykonstruovaných komplikovaností a oddá se jednoduchým věcem a také svým  už dlouho potlačovaným touhám.  Má větší naději, když „vyléčí“ nejprve svůj vnějšek – zbaví se nedorozumění, konfliktů, sociálních stereotypů,  všeho emočně otřelého, nefunkčního, negativně zabarveného a přežilého. Když odvrhne vše, co se v jeho emočních postojích a komunikaci neosvědčilo, přirozeně a rychle se také otevře  pozitivním emocím, bez brzd je pak vysílá i přijímá.  Patos i etos, vše co vhání slzy dojetí a vyvolává krásné mrazení, to vše je tišící, to vše  léčí.