Ze zkušeností praktického a alternativního lékaře: Nemoci zdravotnictví, příběhy pacientů

Jaké jsou „nemoci“ zdravotnictví u nás a v sousedním Německu? Jaké příběhy pacientů z bohaté lékařské praxe stojí za zaznamenání a za připomenutí – třeba abychom neopakovali stejné chyby? O tom všem píše ve své zajímavé knize nazvané Nemoci zdravotníctví, příběhy pacientů náš dlouholetý spolupracovník MUDr. Rudolf Zemek. Kniha je velmi čtivá a zároveň se v ní dozvíte spoustu cenných informací i podnětů k zamyšlení, týkajících se jak zdravotnického systému, tak i individuálních osudů a příběhů. Kniha patří do tematicky bohaté edice Knihovnička Meduňky a stejně jako další tituly z této edice si ji můžete koupit přes náš e-shop.
www.knihovnickamedunky.cz

MUDr. Rudolf Zemek léta pracoval jako praktický lékař v bavorském příhraničí a přitom se zabýval alternativní medicínou. Několik let byl činný ve farmaceutickém průmyslu. Zde si uvědomil omezené možnosti farmaceutického průmyslu v léčbě chronických chorob. Tyto pochybnosti ho přiměly hledat terapeutické alternativy a tak se dostal k alternativní medicíně. Cílem jeho snažení je doporučit nemocným rozumnou kombinaci standardních i alternativně medicínských postupů.
Kniha s příběhy pacientů se snaží upozornit na fakt, že soudobé moderní zdravotnictví má přese všechen pokrok pár nedostatků a že by se tedy leccos mohlo zlepšit.

Na ukázku jsme vybrali kapitolu popisující zkušenost dr. Zemka z Německa...

Příběhy pacientů doktora Martina Ernsta
Níže jsou popsány osudy lidí, které jsem neléčil, ale jejichž léčení jsem mohl být přímo přítomen. Uvedené příběhy se odehrály roku 1992 v Ulmu v praxi doktora Martina Ernsta, zabývajícího se alternativním léčením nádorových onemocnění. Skoro rok jsem v rámci povinné stáže pracoval v jeho ordinaci a byl svědkem několika hraničně zázračných a přitom dobře zdokumentovaných vyléčení nádorů. Poněvadž doktor Ernst se přitom stal mým přítelem, budu o něm v této kapitole hovořit nikoli jako o Dr. Ernstovi, ale jako o Martinovi.

Příběh velkého břišního výpotku
V Martinově skromné ordinaci zvoní telefon. Volá mladý muž. Prý s bratrem přivede otce, kterého propustili s nádorem jater z onkologické kliniky s tím, že tam pro něj nemohou více udělat. Za půl hodiny se ozve zvonek u dveří. V nich stojí dva mladí muži podpírající svého vrávorajícího otce, nažloutlého muže se zapadlýma očima a s nadmutým břichem. Martin ho opatrně s pomocí všech přítomných pokládá na vyšetřovací lůžko. Na lůžku se ukazuje, že v břiše může být odhadem až několik litrů tekutiny. Z přinesené dokumentace vyplývá, že jde o metastázy v játrech s výpotkem v dutině břišní, primární tumor nezjištěn, pokračování v chemoterapii že je z několika důvodů nemožné a že pacient se silnou analgetickou medikací se propouští do domácího ošetřování. Martin nálezy podrobně pročte. Bezprostředně potom z břicha tohoto muže vypouští velké množství žlutě kalného výpotku (ascitu). Vypuštěné množství značně přesahuje množství, jehož jednorázové vypuštění doporučuje standardní medicína. Vzápětí Martin napichuje pro jiné lidi prakticky neviditelnou žílu. Tzv. ozónový přístroj pacientovi „sám“ odebere, resp. odsaje něco kolem 100 ml krve a hned mu ji, smíšenou s ozonem a s 10 gramy vitaminu C, vrátí zpět do oběhu. Oslabený pacient toto první alternativně onkologické sezení snáší překvapivě dobře. Jeho synové, kteří ho do ordinace napůl přinesli, si otce zase odvážejí domů s tím, že na tuto léčbu zase přijde, respektive bude chodit. Popsaná procedura se s malými obměnami opakuje jednou týdně po několik měsíců. Pacient po menším základním zlepšení stavu dostává spolu s „ozonem“ a vitaminem C nitrožilně ještě vysoké dávky selenu, intramuskulárně občas výtažek ze zdravých střevních bakterií Colibiogen a nepravidelně několik dalších přípravků, vše do žíly nebo do svalu. Postupně se mu vrací barva, a jak to vypadá, vrací se i svalová síla a zlepšuje se jeho celková tělesná výkonnost. Po šesti měsících přijíždí pacient k Martinovi do ordinace na kole s tím, že plánuje dovolenou v cizině. O jeho dalším osudu nic nevím. Nicméně vidět jednoho a toho samého člověka s danou diagnózou během půl roku ve dvou tak rozdílných „tělesných stavech“ je opravdový zážitek. Velmi pozitivní zážitek.

Příběh neléčitelné štítné žlázy
Hrdinkou příběhu je mladá pětadvacetipěti žena. Ta odmítla v univerzitní onkologické klinice v Ulmu běžnou standardní léčbu zjištěné rakoviny štítné žlázy. Nikdo ji k odmítnutí nenutil, o Martinovi a jeho alternativně onkologické praxi se dověděla dodatečně. Přišla do ordinace se štosem nálezů a lékařských zpráv z univerzitní kliniky. Martin jí se dobrosrdečným úsměvem vysvětlil, co s ní zamýšlí a jak to u něj bude probíhat. Mimo jiné pacientce řekl, že „horečka to spraví“, což ona v ten moment nechápala. Příznivý byl i fakt, že tato donedávna jinak naprosto zdravá pacientka (s nyní viditelně nepravidelně zvětšenou štítnou žlázou) bydlela od praxe nedaleko, prakticky za rohem, a mohla tedy po libosti docházet pěšky. V návaznosti na krátký úvodní rozhovor jí Martin aplikoval „ampuli Vaccineurinu“ do žíly a upozornil ji na následný vzestup tělesné teploty. Poněvadž to bylo napoprvé, zůstala žíla prostřednictvím infuze otevřená. Po zhruba 60 minutách se žena začala chvět, potit, třást až zmítat, blouznit, chvílemi i tiše plakat. Martin sledoval tento pro laika „příšerný výjev“ se svým kristusovsky shovívavým úsměvem. Po dvou hodinách se žena „probere“, posadí se totálně propocená na vlhkém lůžku a s koktáním se zeptá: „Co to se mnou je?“ Po další půlhodině v klidu odešla domů, aby se ze zážitku takříkajíc prospala. Za týden přichází sama, s úsměvem si řekne o „tu injekci“ a odchází „vyklepat“ horečku domů. Ta se u ní dostaví vždy téměř přesně po 60 minutách, jako u většiny lidí. Inteligentní disciplinovaná žena si pro „horké“ injekce chodí podle vlastního uvážení a podle toho, jak se cítí, dvakrát až čtyřikrát do měsíce. „Občas“, podle nějakého vnitřního odhadu, jí Martin formou infuze aplikuje 1200 mikrogramů selenu do žíly. Pacientka si na nárazy horečky rychle zvyká, po několika měsících se na horečku, jak sama říká, doslova „těší“. Uměle vyvolaná vysoká krátkodobá horečka způsobuje u části pacientů něco jako stavy příjemného rauše, po němž se jim nakonec „stýská“. Jde jen o část lidí, odhadem tak reaguje zhruba polovina léčených. Tak či onak, po roce předkládá žena kontrolní nález z univerzitní kliniky. Podle něj se nijaká rakovina už nedá zjistit. Vzhledem k tomu, že se po tu dobu žádná standardní léčba souběžně neprováděla, jedná se podle onkologů o samovolné vyhojení nádoru, o takzvanou „kompletní spontánní remisi“. Tak ať je po jejich, i když je to samozřejmě Martinova práce…

Příběh neexistující nemoci
V tomto příběhu se jedná o malého chlapce s leukemií. Ta byla diagnostikována na základě jednoho jediného odběru krve. Jeho rodiče diagnóze zcela nevěřili a vyhledali Martina, protože se děsili drastických vedlejších účinků standardní léčby. Ta mezitím probíhala v univerzitní klinice ve městě Tübingen v sousední spolkové zemi – jak už řečeno – na základě jednoho jediného laboratorního vyšetření krve. Během Martinova rozhovoru s rodiči chlapce jsem zatelefonoval do Tübingenu. Kupodivu se mi podařilo dostat k aparátu hematologa, který chlapcův nález podepsal. Dotyčný odborný lékař mi za nějakou dobu zavolal zpět a řekl, že jak písemný laboratorní nález v originále, tak ani běžně uchovávaný laboratorní preparát nejsou k nalezení. Prý mám zavolat pozítří. Učinil jsem tak a výsledek byl stejný.  Hematologický nález nebyl ani po několika týdnech k nalezení. Rodiče chlapce zuřili. Jejich dítěti byla podávána velmi agresivní chemoterapeutika na základě aktuálně neexistujícího a neprověřitelného, dokonce snad i mylného nálezu.  Kontrolní hematologické nálezy provedené na nátlak rodičů byly naprosto negativní. V podstatě nebylo jasné, byl-li chlapec vůbec nemocen a byla-li celá „aféra“ vůbec nutná. Rodiče zvažovali podat trestní oznámení na kliniku pro ublížení z nedbalosti.

Příběh o potvrzené předtuše
Hrdinkou příběhu je žena středního věku. Už osm let je po operaci prsu a je na hormonální terapii. V plicích jsou stabilní metastázy, které se nezvětšují a ani jejich počet nepřibývá. Onemocnění dělá dojem, že spíše ustupuje. Metastázy se postupně zmenšují dokonce až na hranici detekovatelnosti. Pacientka po těchto osmi letech vyhledala Martina, aby se ho zeptala, jestli by mohla hormony vysadit a zůstat úplně bez terapie. Martin jí to po zralé úvaze doporučí. Nádor sice osm let ustupoval, ale po celou dobu se ženě přesto nedařilo nijak dobře. Trpěla silnou únavou a ospalostí, nevolností, občasnými závratěmi a dalšími různými nepříjemnými pocity. Po vysazení hormonů se jí podstatně subjektivně ulevilo. Její ošetřující onkolog proti vysazení léčby také neprotestoval. Přes zlepšení subjektivní a částečně objektivní viditelné zlepšení stavu však pacientka náhle upadá do depresí. Trápí se s myšlenkami na budoucnost a s pochybnostmi o smyslu života. Navštíví zase Martina. Ten z ní po asi hodinovém rozhovoru „vyláká“ skrytý důvod pro jinak nevysvětlitelné záchvaty strachu a smutku. Žena říká, že se překvapivě a z ničeho nic nemůže zbavidojmu, že „rakovina sedla na vaječníky“. Následuje důkladné vyšetření. Vaječníky a okolní orgány jsou podle toho zcela negativní. Žena ale nedá pokoj, dochází za onkology na kliniku. Nakonec si „vydupe“ operaci – vyjmutí vaječníků. Ta ukáže, že jeden z nich byl – navzdory všem předchozím negativním vyšetřením – zhoubným bujením masivně napaden. V následujících měsících po odnětí vaječníků (a na pozadí běžící Martinovy terapie) pacientka doslovně vykvete a poprvé po deseti letech je v tělesném stavu, který jí umožní dovolenou u moře. S hrdostí a s nemalou vděčností oznamuje, že si „zabukovala dva týdny Lanzarotte“. Martin říká, že do (jeho) alternativně onkologického instrumentaria kromě různých injekcí a infuzí patří i snaha, „dostat z nemocných“ jejich vlastní „intuici“ nebo skrytou obavu, předtuchu apod. Prý není nad to se tím při léčebných úvahách dle možnosti řídit.