Proč jsme nemocní? – část XXXV.
Další kapitola z inspirativní knihy PhDr. Petra Novotného se týká obávaných nemocí slinivky břišní…
Nemoci slinivky břišní
Slinivka břišní (pankreas), jenž je uložena za žaludkem má zcela specifické funkce fyziologické. Funkce exokrinní (vnější sekrece) vytváří chemické látky pro rozklad, rozpad a využití potravin a trávení cukrů, tuků a bílkovin (např. amylázu, lipázu, trypsin). Pankreas ústí do dvanáctníku a je také v těsném spojení s vývodem žlučovým (Vaterova papila). Funkce endokrinní (vnitřní sekrece) spočívá ve vyplavování inzulínu a i jiných hormonů z Langerhansových ostrůvků. Pankreatitida je zánětem slinivky břišní, v akutní formě se zjevují výrazné bolesti břicha, zvracením, horečkou až se vznikem šoku, což někdy souvisí s působením žlučových kamenů.
Cukrovka vzniká pomalu a postupně. Je-li inzulín produkován nedostatečně nebo s malou účinností, vzniká takzvaná cukrová úplavice (diabetes mellitus) – cukr je pak vyplavován močí, protože jej organismus nedokáže přijmout. Dochází ke špatnému využití cukru (glukózy), který se nedostává do buněk, takže ty pak trpí nedostatkem energie a cukr se hromadí v krvi. Ubytek nezbytného cukru v buňkách vede k překyselení organismu až k případnému diabetickému kómatu. Cukrovka je důsledkem nerovnováhy mezi procesy, které snižují a zvyšují obsah krevního cukru. Nemocní cukrovkou častěji močí, což odstraňuje vodu a glukózu a iniciuje žízeň. Takzvaní cukrovkáři mají trvalý pocit nenasycenosti, ale musí jíst jen málo, zato několikrát denně, aby případně zabránili akutnímu diabetickému kómatu. Nadbytek cukru v krvi (hyperglykémie) může vyústit v akutní kóma. Chronické komplikace se vyvíjejí až po delším trvání nemoci. Při nich může dojít k poškození ledvin (diabetická nefropatie), k poškození očí (katarakta) či k poškození sítnice (retinopatie). Dále se může vyvinout mikroanginopatie s nebezpečím vzniku gangrény okrajových částí dolních končetin, což je smrtelně nebezpečná nemoc, takže cukrovka by neměla být podceňována.
Nedávné klinické studie prokázaly (82), že existuje souvislost mezi vznikem cukrovky, psychosociální problematikou a osobnostními charakteristikami nemocného. Zejména osobnostní charakteristika diabetika předznamenává jeho postoj vůči této obtížné nemoci.
Nastavíme-li cukrovce psychosomatické zrcadlo a promítneme-li její fyziologický princip do psychické roviny, pak se vyjevuje překvapivý fakt, že totiž cukrovka zobrazuje v tělesných potížích neschopnost diabetika přijmout například význačný sociální dar od nejbližších, onen emotivně sladký požitek (sladký prožitek), tedy především lásku se vším, co k ní patří. A namísto lásky se vším, co k ní patří, je diabetik, který dlouhodobě hladoví po lásce a strádá nedostatkem lásky, nucen přijímat náhražku lásky či lásku s vyhraněným omezením, tedy lásku jistým způsobem „inzulínovou“.
Podle lékařských zkušeností D. Klinghardta se zjevují nemoci slinivky břišní zejména u osob s nižším sebevědomím a se sklony k sebetrestání, závislosti a ustaranosti, u osob nevyhraněných a nejbližšími rozličnými způsoby odmítaných. Cukrovka často vznikne také jako následek krizových životních situacích, a při silné psychické zátěži (stresu) se její obraz ještě zhoršuje.
Experimenty v USA se psy štěkajícími na kočky prokázaly, že do krve koček je vyplavováno větší množství cukru, což je obranný proces, který má pokrýt spotřebu cukru při útoku nebo útěku. Průkopník psychosomatické medicíny Franz Alexander (47) zjistil po mnohaletém osobnostním zkoumání diabetiků, že si i v pozdní dospělosti udržují infantilní a závislý postoj s mnoha nereálnými požadavky například touhu po věčné a neslábnoucí podpoře a lásce, a že se diabetes zjevuje také v důsledku silných zklamání poté, když se obdobně nesplnitelné požadavky nenaplňují.
Překyselení těla při cukrovce znamená navíc v psychické rovině symbol agrese (přinejmenším zakyslost). Typické psychické naladění diabetika ukazuje tímpádem na emočně nevyladěného člověka, jenž neumí přijmout emoce, nebo je opětovat, či se ještě jinak vyhýbá lásce, a při této zmatkovité a neohrabané obraně na něm můžeme vypozorovat stopy agrese. Nadměrná obrana je totiž vždycky také agresivní. Latentní cukrovkář k sobě vábí bližní, kteří ho v jeho bezradnosti touží milovat, jenže když k němu přistoupí, aby mu vyjádřili lásku, pak je povětšinou neohrabaně odhání, když totiž neví, jestli by takové city vůbec uměl přijmout či opětovat.
Cukrovkář je velice často trvale nespokojen se sebou, protože sladké (chuťové prožitky a city) nedokáže přijmout, a je rovněž trvale nespokojen s ostatními, protože mu nedokáží sladké (chuťové prožitky a city) vhodným způsobem nabídnout či dokonce vnutit. Takzvaná citová úplavice promítnutá do fyzické roviny vyjevuje úplavici cukrovou.
Mnozí diabetici připisují svoji nemoc dědičnosti, a mají téměř pravdu, protože cukrovka využívá nedostačivosti orgánu, ale i dědičnosti v širším smyslu, když se v rodině dědí nejen náročné kulinářské chutě, tlusté kuchařské knihy a nebezpečné stravovací návyky, ale také sociálně nezdravý způsob, jakým spolu nezdravě se stravující členové rodiny komunikují a vyjevují se jeden druhému zejména v oblasti emocí. Rodina je stmelována nejen přirozenými emočními vazbami, ale v poslední době stále častěji zástupně také jídlem, které obvykle jeden člen rodiny připravuje pro ostatní členy. Sociální výzkumy prokazují, že třikrát častěji připravuje jídlo žena, cukrovkou však třikrát častěji onemocní muž, který nevaří, zato však podstatně větší množství předkládaného jídla zkonzumuje, tedy se nechává jídlem dobývat, přesvědčovat a hýčkat.
Způsob rodinného stravování a způsob rodinné komunikace při směňování emocí a upevňování citových vazeb spolu souvisí více než si myslíme. Například agresivnější a vitálnější lidé konzumují více masa a živočišných tuků, jejich rodinné emoční vazby jsou tímto typem jídla, ale také vyšší agresivitou a vitalitou poznamenávány. Složitá, tučná a masitá jídla jsou navíc náročná na přípravu, při níž povětšinou jeden člen rodiny obětovává při vaření čas pro druhé. Čím složitější, pracnější a tučnější jídla jsou na rodinný stůl servírována, tím méně přímočařejší a tím více zástupnější emoční vztahy panují mezi jednotlivými členy rodiny. Jídlo se proměňuje z pouhé potravy v symbol lásky, a mnohdy se také stává aktem nahrazujícím lásku.
Jídlo vaří a servíruje povětšinou manželka, nadměrně složitým a vydatným jídlem pak také nepřímo vyjadřuje či přímo nahrazuje manželovi trvalou lásku, protože se jí už nedostává schopnosti či příležitosti vyjádřit ji původním (primárním) způsobem. Od strávníků pak očekává opětování lásky obdobně zástupným způsobem – pochvalou a projevením uspokojení. Muž konzumující jídlo přistupuje vcelku rád na tuto hru, při níž je láska obecně kompenzována a nahrazována jídlem, které se tak stává nejoblíbenějším symbolem a nejčastější náhradou lásky. Muž touží po lásce, dostane se mu však jen s láskou připraveného jídla. Čím více kulinářských prožitků, tím méně skutečné primární lásky. Muž (jedlík) i žena (kuchařka) touží samozřejmě po lásce primární, chtěli by lásku přijímat i dávat primárním způsobem, jenže to už není v jejich slábnoucích milostných silách, a tak původní vřelost dnes už vyhasínajících primárních citů nahradili láskyplně servírovaným jídlem a doprovodnými jedlíkovskými obřady, čímž udržují a druhotně také nahrazují svůj intimní vztah. Láska už vskutku začala procházet žaludkem.
Téma jídla, receptů, nákupů potravin a vyvařování fakticky pohltí veškerý volný čas a nahradí obřady svátků, a doslova zablokuje latentní psychickou (emoční) kapacitu rodiny a jejich členů. Obdobně působivé emoční zablokování má pak ovšem šanci vyjevit se ve fyzické rovině cukrovkou, nebo jiným závažným onemocněním slinivky břišní.
Lehká či vegetariánská jídla upřednostňují lidé s barevnějším a stabilnějším emočním potenciálem, empatičtí, připravenější k soucitu a platonickým vztahům. V rodinách, které se stravují podle teze: Jíme, abychom žili a nežijeme proto, abychom jedli, není jídlo a stolování hlavním stmelujícím činitelem, na prvním místě jsou především emoční vazby a nejedlíkovské záliby. Příprava jednoduchého, lehkého či vegetariánského jídla nezabere mnoho času, což ukazuje na zajímavější a širší souvislosti. Například zbývá více času pro osobní rozvoj, emoce nejsou taraseny a suplovány jídlem, na minimum je redukován kořistnický postoj k přírodě. Fakt, že vegetariánem není konzumováno maso zabitých zvířat nevyjadřuje jeho odpor k masu, ale odpor k zabíjení bytostí tolik podobných člověku. Obdobně vegetariánsky zabarvení psychiky pak předurčuje způsob a kvalitu směňování rodinných emocí, které jsou vyjadřovány primárně a tudíž vřeleji. Když jídlo a společné rodinné stolování nehraje rozhodující roli a je spíše okrajovou záležitostí, pak se problémy s inzulínem a cukrovkou v rodině v podstatě nezjevují. Psychické efekty takzvané lehké či těžké stravy se pak za určitý čas vyjeví v rovině fyzické buď tělesnou harmonizací, anebo nemocemi, a tak to jde pořád dokola, fyzická rovina se vyjevuje v rovině psychické a rovina psychická se naopak důsledně odzrcadluje ve fyzické.
Konzumace oblíbeného jídla znamená totéž, co přijímání oblíbené slasti. Nemožnost přijímat sladká jídla při cukrovce vede nutně ke konzumaci náhradních jídel, očekávaná slast se však už nedostavuje (jedlík není už jídlem ukojen a chvála jídla není upřímná). Ani jedna strana si už ani při náhražkové směně emocí nepřijde na své. Dosud bezchybně fungující rodinná stravovací idyla bere za své, jak jedlíkovi, tak i kuchařce nastávájí těžší časy. Slasti získávané náhradním způsobem je stále méně a méně, dieta musí být přísnější a přísnější, jinak by byl jedlík ohrožen na životě. Nemocnému je stále více zablokováván už i náhradní způsob přijímání slasti. Cítí se ještě více nemilován a neuspokojován. Zástupný způsob, který beze zbytku a na dlouhá léta nahradil přirozené směňování životadárných emocí, přestal fungovat. Psychická rovina vyjevila ve fyzické rovině, že nešlo o vhodný způsob kompenzace a vybízí k jednoznačné proměně a k produkci původních originálních emocí.
Bude toho jedlík, který už nesmí být jedlíkem, a prozatím jím neumí přestat být, schopen? Bude toho schopna kuchařka, které hrozí, že přijde o poslední příležitost k vytváření náhražky lásky, a navíc o profesi, v níž se zorientovala nejlépe? Diabetes, anebo rakovina slinivky břišní vybízejí přímo nejen k návratu k původním jednoduchým a lehkým jídlům, ale zejména k původním přirozeným emocím, jejichž finální transformace vede někdy až ke zjevení smyslu života. Pozitivně emočně vyladěná bytost směřuje k psychickému růstu, a při tomto vylaďování je nutné začít s primárními emocemi.
Nemoci slinivky břišní doslova rozkazují, aby se pacient rychle odhodlal k celkovému odklonu od emočních berliček, aby primární emoce přijímal a vydával a ukotvil je ve své psychice. Komplikace, které se následkem cukrovky zjevují, jsou stále nebezpečnější, a cesta nazpět ke zdraví se nepříjemně prodlužuje. Cukrovkář, který ignoruje vzkazy od své nemoci, má stále méně šancí, vrátit se nazpátky.
