Proč jsme nemocní? – část XXXVIII.

Další téma z výkladové části stejnojmenné knihy PhDr. Petra Novotného – tedy zamyšlení nad příčinami vzniku různých nemocí – se tentokrát týká obávané leukémie.

Leukémie je zhoubné  onemocnění krve, při kterém  v kostní dřeni bují a hromadí se v nadbytečném množství některé bílé krvinky (např. leukocyty), které se  povětšinou nacházejí v nezralých a nedokončených vývojových fázích. Příčina leukémie je povětšinou přičítána na vrub poruše regulování buněčného dělení na úrovni buňky nebo dokonce molekuly. Nadprodukce nezralých (obranných) buněk vede k potlačování vývoje zdravých buněk, čím dochází například k chudokrevnosti, ale především ke snížení obranyschopnosti  organismu. Zjevuje se také krvácení z nedostatku krevních destiček (trombocytů). Někdy se ovšem v důsledku potřeby vyšší krvetvorby zvětšuje slezina (u plodu v ní probíhá krvetvorba, při vývoji organismu je v ní část krve skladována a zkvalitňována) a také se zvětšují mízní uzliny (slouží jako krevní filtr a zároveň dodávají do krve lymfocyty).
V tělesné rovině se tedy  vyjevuje ztráta obranyschopnosti ( imunity) organismu „zásluhou“ vyplavování abnormálního množství sice obranných, avšak nezralých bílých krvinek. Nemocný se pak cítí velmi slabý, vyčerpaný a zcela bez energie, často trpí bolestivostí  kostí a kloubů, někdy dochází také ke zduření jater a  krevní oběh infiltruje krev  pod kůži, imunitní systém selhává stále závažněji, nemocný je velmi náchylný k rozmanitým nákazám, aniž by měl šanci ubránit se.  Pro zdravého člověka jsou mnohé infekce naprosto banální příhody, pro nemocného leukemií mohou být osudové. Šance nemocného na boj s touto nemocí jsou díky špičkové lékařské péči vyrovanané, zejména  u dětí.

Leukémie povětšinou zobrazuje a symbolicky vyjevuje v tělesné rovině to, co se už odehrálo či odehrává v oblasti psychické. Onemocnění leukémií povětšinou přímočaře znázorňuje  slabost ega při uplatňování chybné či dokonce slabošské strategie přehané obrany vně i uvnitř (nadměrná obrana je také agrese), což posléze vede ke zjevení duševní lability a vyčerpanosti, a poté ke ztrátě schopnosti  se účinně a adekvátně bránit proti vskutku už útočícímu světu.
Neobratné či slabší ego tedy  selhalo v netaktickém, předčasném, přehnaném, či zbytečném  vedení útoků s nevyzrálou strategií, namířených proti domnělým nepřátelům, konkurentům, soupeřům, spolupracovníkům, bližním, nejbližším a vůči světu. Na skutečné nepřátele pak ovšem už nezůstávají žádné síly. Nepromyšlená strategie přehnané obrany slabšího či slábnoucího ega takzvaným preventivním útokem (průzkum bojem) byla až příliš často využívána neadekvátně, což se často projevovalo ztroskotáváním těchto útoků, jejich neúčinností a naopak vlastním oslabováním i při případném vítězství (Pyrrhova vítězství).
Útoky vedené v psychické rovině  vůči jiným nebo jinému, bývají někdy vedeny fakticky bez potřeby zvítězit, bez efektivní strategie, která by mohla připravit podmínky pro vítězství. Preventivní útoky  mohly být někdy sice  efektní, ale přinášely zejména oslabování a vyčerpanost. Žádná válka totiž není vyhrána zcela, pokud nedojde k úplnému zničení nepřítele, jenže i v tomto hypoteticky ideálním případě by se vítěz stal svým vlastním (a definitivně posledním) nepřítelem. Nikdo z nás, a tím spíš oslabený (nemocný leukémií), by už neměl útočit, ani se  bránit s vypětím všech sil odvetným následkům svých útoků. Obecně bychom si měli  osvojit umění nebojovat, umění vzdát se, či se vydat na milost i bez dojmu vlastní porážky. I pak totiž může  ego nalézt jiná teritoria k úspěšnému životu (např. doladění vlastní bytosti), kde absence útoku a  obrany, a naopak porážka bez povinnosti revanše a bez potřeby příštího vítězství, nehrají už žádnou roli, naopak jsou předností.
Buddhův pojem nenásilí spočívá nejen ve strategii zásadně neútočit, ale také v umění nebránit se útokům jiných (neodporovat zlu). Nezúčastňovat se a  přitom zůstat přítomný. Čím hůř pro mě, tím lépe, říkají ti, kteří se dívají na svět s obdobně kvalitním a ladícím nadhledem. Křivda posiluje charakter, nebo: Za dobrou práci spravedlivý trest, či ještě lépe: Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán! 
Přijmout tyto čtyři věty za svoje krédo, a přesto zůstat v životě aktivní, lze už po nepříliš prudkém duševním přerodu. A přitom nejde zdaleka o lhostejnost, zbabělost, poraženectví, cynismus či rezignaci, ale o počátek  cesty k životnímu nadhledu, případně i poutí ke  zcelení ega s vyššími patry  psychiky.

Přestat se nadměrně bránit nepřipraveným a nezralým útokem, a odhodlat se k prohrávání, nemusí být zdaleka nepříjemnou životní krizí, protože na bezbranné, nebránící se, na vzdávající se, je útočeno zřídkakdy, takže vlastně  neprohrávají.  Strategie obrany je totiž vždycky také  strategií agrese. Kdo se vzdá potřeby bránit se, tedy příští povinnosti bojovat, nemá pak také ani povinnost zvítězit, ani úděl prohrávat.  Nemá už co ztratit a naopak vždycky získává  to, co si předsevzal. Kdo bojuje, ten už vlastně prohrál, píše ve své brilantní knize Josef Kirschner o strategii vítězství bez bojů a odříkání.
Teritoria, o něž  bojujeme, nebo která ve vnějšku bráníme, jsou významná jen tehdy, pokud  je využíváme k vlastnímu růstu, nebo je  chceme objektivně význačně využít po dosaženém vítězství. Boj pro boj je naprostým nesmyslem, což si mohou uvědomit ti, co vedou žabomyší války z ješitnosti, z potřeby zasadit úder, z nudy, anebo z nedostatku jiné činnosti. Když o nějaké význačnější teritorium důsledně a pracně bojujeme, musíme si být současně vědomi, že je po svém případném vítězství budeme nuceni vytrvale bránit, abychom je směli trvale využívat.  Jenže obrana dobytého teritoria   vyčerpává mnohdy víc než útok. Světové říše se rozpadly, protože je slavní vítězové nedokázali ochránit, když se vyčerpali válkou. Lidský život je rovněž ohrožen, je-li jeho nositel nucen bránit příliš mnoho teritorií, která konec konců vůbec nepotřebuje. Svůj vnitřní svět nemusíme nikdy hájit, protože jej budujeme bez svědků sami pro sebe a pro svoje nejbližší. A navždy nám zůstane uchován. Čím více jej šlechtíme, tím více nezávislosti získáváme vůči vnějšku.