Z říjnové Meduňky: S Naďou Pažoutovou nejen o ženském údělu

Právě vyšla nová Meduňka – říjnové „ženské“ číslo a s jejím hlavním tématem Žena ve zdraví a radosti souvisí i rozhovor V. Keilové s naší spolupracovnicí a autorkou mnoha inspirativních článků Naďou Pažoutovou. Už jste vyzkoušeli elektronickou verzi Meduňky? Říjnové číslo, stejně jako předchozí čísla Meduňky můžete číst na adrese emedunka.cz

Naše autorka Naďa Pažoutová se před několika lety přestěhovala z Prahy do pohraničí a hektický život ve velkoměstě vyměnila za poklidné plynutí uprostřed přírody. Jak však hezky vysvětluje, úzce to souvisí s harmonizací role ženy a muže v současném chaotickém a občas i na hlavu postaveném světě. 

Ve svých článcích pro Meduňku se často dotýkáte vztahů mezi muži a ženami. Co vlastně znamená harmonické partnerství a jak ho docílit?
Podle mých zkušeností je partnerský vztah muže a ženy královskou disciplínou mezi nejrůznějšími stezkami vedoucími k sebepoznání. Ten, koho milujete, vám může otevřít brány k nejvyšší radosti i k nejhoršímu peklu. Obě tyto možnosti nezpůsobuje partner, ale váš vztah k němu, který u vás generuje nejrůznější očekávání. Všechno, co váš partner dělá, vnímáte skrze svou lásku k němu, takže pokud to samé udělá někdo, na kom vám nezáleží, ani to s vámi nehne. Ale činy vašeho partnera jsou pro vás buď potvrzením, že váš cit opětuje, anebo naopak.
Stezka sebepoznání začíná, když si uvědomíme, že náš partner má svoje vidění světa, a že to, co nás zraní nebo těší, vůbec nemusí souviset s partnerovým záměrem nás zranit nebo potěšit. Souvisí to pouze s námi, a právě s těmi očekáváními. Svůj obraz nacházíme ve vlastních emocích, které jsou vyvolány interakcí s partnerem, kterého milujeme. A naopak, je důležité si uvědomit, čím my sami svého partnera zraňujeme. Nacházet jeho bolavá místa a pomáhat mu je hojit.

Co by si ženy ve vztahu k mužům měly nejvíce uvědomit a co by naopak měli uznat muži?
Tohle je moc těžká otázka. Víte, svým založením jsem velmi romantická a vzdychat u srdcervoucích rytířských eposů je pro mě dobrý způsob relaxace. Dobře rostlý rytíř na koni, který vyrve krásku ze spárů ničemy, vyhodí ji za sebe do sedla a potom spolu unikají smrtelnému nebezpečí, to je moje živná půda. A je to také dost explicitní příklad, toho nač žena muže potřebuje. On je totiž spravedlivý, silný, odvážný a dokáže ji zachránit. A ona se na něho dívá tak, jako na nikoho jiného, což je pro něho zdrojem veškeré jeho síly.
Potíž je v tom, že pokud žena žije ve městě, přijde záhy na to, že ho vlastně nepotřebuje vůbec k ničemu. V bytě je teplo, teče tam voda, ona vydělává peníze, na drobné opravy si někoho zjedná, protože na to má, děti také nějak vychová, takže proč se zlobit s někým, kdo mi doma dělá nepořádek, musím pro něj vařit, kritizuje mě a mívá blbou náladu? Na venkově je však situace diametrálně odlišná. Provozovat dům totiž není jen tak a už jenom pořezat a naštípat hromadu dřeva prostě pro běžnou ženskou není dobrá kratochvíle. V tu chvíli jsou mužské svaly nutně třeba.
Ale tohle není ten hlavní důvod, proč žena potřebuje muže. Muž je jejím štítem proti vnějšímu světu. Muž zajišťuje bezpečí své rodiny, přináší peníze, aby se ti, které miluje, měli dobře. Je šťastný, když je šťastná jeho žena. A ona je šťastná, protože má klid, nemusí zabezpečovat peníze a má dostatek sil na to, aby z domu tvořila domov. Tvoří zázemí, které je místem, kde on cítí klid a lásku. Ona ví, že bez něho by se musela začít chovat jako muž, čelit světu a nosit peníze. On ví, že bez ní by se vracel do studeného prostoru bez lásky. Ona ho obdivuje pro jeho mužské vlastnosti, on ji miluje pro její ženskost, jíž je zahrnován.
Jistě, že se žena bez muže obejde, protože má v sobě i mužský princip, díky němuž dokáže obstát ve vnějším světě, ale není šťastná. Muž se bez ženy také obejde, protože dovede svůj život vyplnit spoustou činností, díky kterým zapomene na to, že mu něco chybí, ale také není šťastný.

Co je skutečná emancipace

V dnešním světě to ženy nemají jednoduché, ostatně diktátem zvládnout rodinu a kariéru zároveň prošla i naše generace. Jako by se proti ženám obrátily jejich vlastní snahy o navrácení jejich důstojnosti…
Emancipace neznamená, že ženy budou světu dokazovat, že zvládnou to, co chlapi, vrhat se do politiky, řídit firmy, šéfovat mužským kolektivům a za údržbu domácnosti platit. O tom, že to ženy zvládnou, snad už dnes nikdo nepochybuje a já ani netvrdím, že by takové pozice neměly zastávat, pokud to ovšem nedělají proto, aby se jim dostalo stejné úcty jako mužům. Žena, která touží být političkou, protože to vnímá jako svoje poslání, ať do toho jde. Ta, která však touto profesí potřebuje něco dokazovat, ať už sobě nebo světu, by se měla zamyslet nad svou zraněnou duší. Emancipace znamená, že se dostane ocenění ženskému principu. Že si společnost začne vážit všeho, co ženy světu dávají a jejich nezastupitelné roli se dostane úcty. 

Jak se žena zralého věku dnes může stát vyrovnanou a moudrou bytostí?
Všichni asi tušíme, že zralost ještě nutně neznamená moudrost. Někteří lidé prostě dokážou nabídce zmoudření odolávat obdivuhodně pevně a dlouho. Je příznačné, že ti obzvlášť odolní bývají obvykle přesvědčeni o tom, že svou moudrostí převyšují zbytek populace a svým mudrováním se snaží obohatit každého, kdo včas nevyklidí pole. Nikdo si nemůže být jist, že právě on není reprezentativním vzorkem takového mudrce, proto si osobně na označení moudrá bytost nárok nečiním.
Přirovnáme-li lidské zrání ke zrání plodu stromu, naskytne se nám možnost pochopení, k čemu taková zralost může sloužit. Zralý plod, vezměme například jablko, obsahuje v konečné fázi svého životního cyklu ohromné množství živin a chutí prospěšných našemu tělu. Tyto živiny do něho přešly z půdy, do níž jsou vrostlé kořeny stromu, z vody, jíž byl strom zavlažován, i z té, která dopadala na povrch samotného plodu, z větru, který ho zahříval i zchlazoval, a především ze slunce, životodárné síly proudící shůry. V okamžiku své zralosti tento plod nabízí sílu všech čtyř živlů: země, vody, vzduchu a ohně. Sníme-li ho, přejde tato síla do nás. Když ho nesníme, plod spadne, shnije, stane se součástí půdy a celý cyklus se opakuje znovu.

Živiny a chutě zralého jablka jsou analogií moudrosti zralého člověka. Přichází skrze jeho kořeny, tedy předky, kteří po staletí získávali poznání z živné půdy dějin. Nikdy nepodceňujme poselství svých předků, ať už je pozitivní či negativní, protože vždy je naší součástí. Další ingrediencí moudrosti je voda, která je na duchovní úrovni zastoupena emocemi. Naše city zavlažují naše žití a nesmí jich být moc, abychom se neutopili, ale ani málo, abychom neuschli. Naše emoce je třeba kultivovat, a to nejde jinak než ve vztazích. Třetí silou je vzduch, zastoupený myšlením. Schopnost myšlení nás odlišuje od všech ostatních tvorů a je jenom na nás, jestli a jak se rozhodneme této své výsady využít. Je snadné nechat přemýšlet jiné a výsledky jejich úsilí považovat za své, ale je to velmi, opravdu velmi nebezpečné. Potom totiž hrozí nebezpečí, že porušíme biblický požadavek spravedlnosti, který říká: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ (Ex, 23, 2). Poslední silou je oheň. Oheň je naše vůle, která by vždy měla být v souladu s dobrem celku, nebo s vůlí Boží, což je totéž. Nezapomínat však přitom na to, že i my jsme součástí celku a nesmíme se stát prostředkem pro získání výhod někoho jiného.
Takže oheň, voda, země, vzduch. Budeme-li dbát jejich poselství, může k nám přijít moudrost. Může, ale nemusí…

Kde lišky dávají dobrou noc

Ačkoliv jste rodilá Pražačka, už několik let žijete v malé vesnici v pohraničí, kde není obchod ani hospoda. Jak se to stalo?
Praha je moje veliká láska. Myslím si ale, že dnes už v ní žije málo lidí, pro které je domovem a kteří ji milují. Zažila jsem časy, kdy jsem v sedm hodin ráno šla samapo Karlově mostě, a ten pocit si pamatuju dodnes. Bylo léto, takové to svěží ráno, které slibuje nádherný slunečný den… Ano, když se tady teď pustím do popisu svých pocitů, vznikne z toho patetický kýč, a to nechci. A navíc je to pocit velmi intimní. Jedno je ale jisté, byla to jedna z posledních chvil, kdy jsem byla s Vltavou, sochami a celou nádherou pro mě nejkrásnějšího města světa v tak úzkém propojení.
Dnes je Praha městem příležitostí a já příležitosti nehledám. Miluju ticho, klid a propojení. Miluju místa, kde mám jistotu, že mě nikdo nevyruší, místa, s nimiž se mi podaří navázat kontakt. Malá vesnice v Sudetech, která nemá hospodu ani krám, je přesně tím, co potřebuju. Jsou tady kopce, stráně, lesy, potok, zaniklá osada se silným geniem loci… Tep se vám tady zpomalí.
V Praze žije moje rodina, takže se tam vracím a třeba zrovna nedávno se stalo, že jsem stála úplně sama v Betlémské kapli. A když se přes hlavy turistů podívám na Týnský chrám, mám z toho mrazení po celém těle. No… a potom jedu zpátky do těch svých kopečků a obklopí mě ticho a klid a já vím, že věci jsou přesně tak, jak být mají.